Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Havla odpuzovala Putinova brutalita, říká Michael Žantovský, jenž přijíždí do Ostravy

Havla odpuzovala Putinova brutalita, říká Michael Žantovský, jenž přijíždí do Ostravy

7.5.2016 Obraz & Slovo

Politik, překladatel, spisovatel a diplomat Michael Žantovský překvapil čtenáře neotřelým pohledem na svého přítele a někdejšího prezidenta Václava Havla v téměř šestisetstránkové svižně napsané monografii Havel. V pondělí a v úterý Žantovský vystoupí v Ostravě a jeho kniha o Havlovi je i tématem následujícího rozhovoru, jenž vznikl za zvláštních okolností.

Zvětšit obrázek

Michael Žantovský v Kyjevě.
Foto: České centrum Kyjev

Ředitel Knihovny Václava Havla v Praze Michaal Žantovský bude v pondělí večer besedovat v klubu Fiducia (18.00) a v úterý na gymnáziu Olgy Havlové (9.30) i na Ostravské univerzitě (12.30). Knihu Havel před čtrnácti dny představil také na největším knižním veletrhu na Ukrajině – na Knižním arzenálu, a právě při této příležitosti vznikl i následující rozhovor.

Otázky kladl Ivan Mottýl, ovšem celé interview mělo do této chvíle jen ukrajinskou podobu. S laskavým svolením Českého centra v Kyjevě a jeho ředitelky Lucie Řehoříkové nyní kulturní deník Ostravan.cz přináší překlad rozhovoru. Jak ve Fiducii tak mezi studenty se totiž zcela jistě bude mluvit i o Havlově vztahu k Rusku a Putinovi a o aktuálním ukrajinsko-ruském válečném konfliktu.

Havel byl za komunismu permanentně pronásledován tajnou policií, takže asi nikdy nemohl získat důvěru k ruskému prezidentovi Putinovi, někdejšímu důstojníkovi KGB v NDR. Jak hodnotil Havel Putina?
(Poznámka: Havel a Putin byli souběžně prezidenty v letech 2000 až 2003).

Havel neměl velkou důvěru v Putina už od jeho nástupu do funkce v roce 2000. Odpuzovala ho brutalita, s jakou Putin vedl válku proti čečenskému separatistickému hnutí či s jakou postupoval proti politickým protivníkům v Rusku, a nepokládal nového ruského vůdce za přesvědčeného demokrata. „Éra prezidenta Putina přinesla nový typ diktatury, nebezpečný už jen svou nenápadnou podobou. Je zvláštní, jak se v něm snoubí to nejhorší z komunismu i kapitalismu,“ řekl v novinovém rozhovoru v roce 2008.

V knize Havel je také kapitola A pak si dáme Kreml, v níž líčíte první Havlovu cestu do Moskvy v únoru 1990, tedy dva měsíce poté, co se stal prezidentem. V Československu tehdy zůstávalo 70 tisíc sovětských vojáků, ale Havel jel odvážně za Gorbačovem, aby požádal o jejich odchod, a ten podle vašeho svědectví nic nenamítal. Krásné časy. Stáhnout ruská vojska z Krymu a Ukrajiny asi bude těžší…

Historie není předvídatelná. V roce 1986, před třiceti lety, by těžko někoho napadlo, že se sovětské impérium zhroutí, že sovětská vojska odejdou z celé střední a východní Evropy, že Ukrajina a další země získají samostatnost. Ani ruští vojáci nebudou na ukrajinském území věčně.

Vzpomenete si, jak Havel vnímal Ukrajinu v devadesátých letech, tedy od vyhlášení nezávislosti v srpnu 1991?

Havel samostatnost Ukrajiny vítal a podporoval snahy o vybudování úzkých vztahů mezi Ukrajinou a Evropou a Ukrajinou a Českou republikou. Plánoval navštívit Ukrajinu již v roce 1996, ale na poslední chvíli mu v tom zabránilo vážné onemocnění.

Prvním prezidentem Ukrajiny byl Leonid Kravčuk, po něm v roce 1994 nastoupil Leonid Kučma. Ani jeden z nich nebyl v Československu a později v České republice vnímám zrovna jako bytostný demokrat, jak s nimi Havel vycházel?

Zejména k vládě prezidenta Kučmy se Havel stavěl sice kriticky, ale s pochopením pro nesmírné obtíže, které musí země na své cestě k úplné samostatnosti, demokracii a prosperující ekonomice překonávat. Oranžovou revoluci považoval za další velký krok na této cestě a byl později zklamán, když se velké naděje z té doby nenaplnily.

 „V prostoru jediné globálně propojené civilizace obepínající celou planetu musíme dospět k pokojnému uspořádání a soužití,“ řekl Havel v roce 1997, kdy vrcholily balkánské války bojem o Kosovo. Dnes se zase válčí na Ukrajině či na Blízkém východě. Věřil Havel opravdu v nějakou reálnou možnost nějakého „světového míru“?

Havel věřil v mír tak, jako věřil ve svobodu a demokracii, tedy ne jako v něco, co se přihodí samo od sebe, ale něco, čeho je možné dosáhnout úsilím lidí, kteří sdílejí morální hodnoty.

V devadesátých letech Havel rušil zbrojovky, zasloužil se o zrušení povinné vojny, za což měl velkou podporu u pacifistické omladiny a částí současné mladé generace je stále vnímám jako „indiánský náčelník“, respektive jako náčelník českých hipísáků. Jenže česká společnost se teď prudce militarizuje, co by Havel říkal na tohle stále silnější řinčení zbraní?

Česká společnost se radikalizuje verbálně, což může být samo o sobě nešťastné. O nějaké militarizaci zatím nemůže být ani řeči. Přemýšlení o vlastní obraně také nemusí být jen negativní věcí, především tváří v tvář reálné hrozbě. V tomto ohledu má Česká republika i určitý dluh.

Jak se Havel trápil rozdělením Československa? A budou vztahy mezi Ukrajinci a Rusy jednou zase tak přirozené jako před konfliktem na Donbase, tak přirozené jako dnes mezi Čechy a Slováky?

Havel považoval rozdělení Československa za nešťastné a snažil se mu do poslední chvíle bránit. Ale když k němu přesto došlo, vyvinul stejné úsilí o zachování co nejlepších vztahů mezi oběma národy. I na osobní úrovni patřila k jeho přátelům řada Slováků. Nacionální šovinismus mu byl zcela cizí. Stejně tak, alespoň podle mého názoru, mají vztahy mezi Ukrajinci a Rusy tak hluboké kořeny, že se nakonec nevyhnutelně vrátí k vzájemné úctě a přátelství.

Když Václav Havel v červenci 1997 přebíral čestný doktorát na Národní univerzitě Tarase Ševčenka v Kyjevě, podotkl, že dnešní svět nepotřebuje novou Jaltu. „O tom, kam patří Ukrajina, by neměly rozhodovat ani Spojené státy, ani Ruská federace, ani nikdo jiný. O tom může rozhodnout jen Ukrajina sama,“ prohlásil. Když se na Majdanu Ukrajinci o takové rozhodnutí pokusili, Moskva si vzpomněla právě na Jaltu. Václava Havla by dnešní situace na Ukrajině nepochybně trápila, dovedl si ale představit až tak těžkou zkoušku, jakou dnes Ukrajina prožívá?

Václavu Havlovi jako dramatikovi i politickému mysliteli představivost nechyběla. Znal dobře historii dvacátého století a na vlastní kůži zakusil, čeho je schopné totalitní myšlení a imperiální arogance. Rozhodně by ale Ukrajině její těžké zkoušky nepřál.

*

MICHAEL ŽANTOVSKÝ
Havel
(Ukázka z kapitoly A pak si dáme Kreml.)

Jelcin byl postava z Gogolova románu a byl Havlovi trochu záhadou i zdrojem pobavení, ale v zásadě důvěřoval jeho demokratickému a západnímu směřování. Putin byl něco jiného, a nejenom pro Havla. Zatímco velká část západního světa obdivovala Putinovo sebevědomé vystupování, elegantní oblečení a slušnou němčinu, Havel mohl těžko, byť jen na chvíli zapomenout, odkud ta průprava, sebevědomí a jazykové dovednosti pocházejí. Putin byl čekista, kádrový důstojník KGB, někdo, koho se lidé jako Havel po léta učili obávat, rozpoznávat a přelstívat. Představa, že čekista se změní od základu, byla podobná představě, že bankovní lupič změní zaměstnání: je to možné, ale ne pravděpodobné. Pro Havla „éra prezidenta Putina přinesla nový typ diktatury, nebezpečný už jen svou nenápadnou podobou. Je zvláštní, jak se v něm snoubí to nejhorší z komunismu i z kapitalismu. K moci se vlastně dostalo spolčení, zjednodušeně řečeno, kágébáků s mafiány“.

Ale to nebylo jediné Rusko. Lidé, kteří podezřívali Havla a další bývalé disidenty z rusofobie, často zaměňovali zemi s její současnou politickou reprezentací. Pro středoevropského intelektuála jako Havel bylo přirozené čerpat z velké tradice ruské klasické literatury, poezie a divadla stejně jako z podobných vlivů v německé, francouzské a anglosaské oblasti. Přestože jeho divadelní dílo vycházelo z principu absurdity a přestože obdivoval Gogolova Revizora, ještě více byl ovlivněn lidskou laskavostí a porozuměním Antona Pavloviče Čechova.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.