Můj život mohl skončit v roce 1960 při výbuchu na Hlubině, říká jubilant Eduard Halberštát

Eduard Halberštát se v sobotu přidal k tematické výstavě MASO, která probíhá v hlučínské Galerii Wurst. A přinesl aktuální parafrázi svého staršího obrazu, jehož ústředním tématem jsou masové konzervy. Beseda začala „masnou vzpomínkou“ na hladová válečná léta, která budoucí umělec strávil v rodném Ústí nad Orlicí. Z povídání ale záhy vyplynulo, že o protektorátním nedostatku nemůže Halberštát vyprávět jako o bídných letech. Neměl s čím srovnávat, éru relativního předválečného dostatku si pochopitelně nepamatuje.

Na sklonku války už jste byl školákem, jak často si při válečné bídě mohla rodina dovolit maso?

K řezníkovi se tehdy chodilo s lístky na maso, což byly takové kupony, z nichž nám kupec vždycky odstřihnul náš příděl. Konkrétně si ale nedělní masové obědy moc nevybavuji, možná jsme někdy mívali obligátní řízek. Ústí tehdy sice leželo v protektorátu, hned za městem ale začínaly Sudety, i když šlo o enklávu osídlenou Čechy. Do Sudet se tak dostaly i Libchavy, kde jsme měli tetu, která vlastnila hospodářství. Otec proto za ní občas zamířil pod rouškou noci. S ruksakem na zádech a přinesl nějaký ten proviant,  maso nebo výpěstky. Výměnou za zboží, které se zase nedalo opatřit v Sudetech.

Po válce se dalo k masu dostat snadněji? Přídělový systém přece trval až do roku 1953.

Za války jsme si zvykli na střídmou stravu, takže ani po ní jsem nikdy neměl pocit, že by mi nějak chybělo maso.

Výstava ve Wurstu nepojímá téma MASO jen jako potravinu. S masem souvisí třeba fráze: „Je to maso!“ Ta může mít pozitivní i negativní náboj, v každém případě označuje něco silného. S masem souvisejí i masakry, výstava se dotýká politických masakrů za II. světové války nebo za stalinismu (dílo Marka Pražáka nebo Vojtěcha Kovaříka). Když se na téma podíváte v širších souvislostech, co se vám vybaví?

Že jsem se nemusel dožít dnešního věku a mohl jsem zahynout už 22. května 1960 při hrozném výbuchu na Dole Hlubina. Tehdy tam zůstalo hodně mých kamarádů. Já tam pracoval v rubání, a to v hodně nízkých slojích, kde jsme uhlí rubali ve štolách vysokých od pouhých sedmdesáti centimetrů maximálně do metru. No a zrovna v týdnu, kdy jsem byl přeřazen z rubání na jiné pracoviště – na ražbu překopu – to v rubání bouchlo. Během pár vteřin tam zahynulo 54 kamarádů. Nepřeřadit mě na jinou práci, zemřel jsem také. V té době se v rubání dělalo ve dvojicích, takže můj parťák při tom masakru také zařval. Tehdy jsem si uvědomil, jak je ten život vachrlatej, a co je to štěstí. Už jsem tu 57 let nemusel být! Bouchlo to kvůli velké koncentraci metanu a díky jiskře na pásu. Napřed přišla tlaková vlna, a pak v dole hořelo, plameny všude šlehaly…

Strašná smrt, už jsem o té tragédii z května 1960 slyšel od jiných pamětníků, kteří říkali, že havíři tam dole v hlubinách Hlubiny se proměnili „na škvarek“. A také už chápu, proč jste vytvořil titulní ilustraci k „hornickému románu“ Ladislava Vrchovského Z podzemí ke slunci, která bude v úterý 24. ledna pokřtěna ve Fiducii.

Ano, tu obálku jsem udělal velmi rád.

Když už jsme u těch masakrů, ten zážitek z Dolu Hlubina překonal i všechny vaše válečné dojmy?

Přes Ústí nad Orlicí, které leží na hlavní železniční trati z Prahy na Moravu, projely během války stovky transportů. S vězni koncentračních táborů nebo se zajatci. Pamatuji si, jak z těch vlaků vyhazovali na náspy oběti, které zemřely během cesty. Viděl jsem je na těch náspech rozhozené, pomlácené, oblečené jen v hadrech…

Objevují se nějak všechny ty hrozné události ve vašem díle?

Zprostředkovaně. Co člověk prožije, to se v nějaké transformaci vždycky objeví i v díle. Málo platný…

Na konci šedesátých let bylo přece lépe. Od roku 1967 jste v Praze studoval Akademii výtvarných umění, takže se k masu vrátíme jako k potravině. Kam jste v Praze coby student chodil na párek?

Do úžasného řeznictví s bufetem pod Karlovým náměstím. Hlavně ale na polévky, které vařily vitální kuchařky, s nimiž jsme se dobře znali. A potkávali jsme se tam s kdekým, rád si tam chodil pochutnávat třeba básník Miroslav Florian. Podávaly se tam i výborné zadělávané dršťky, to už je jídlo, které úplně zmizelo z restaurací. Krásně to tam vonělo, z talířů to přetékalo.

A dnešní bufety a řeznictví?

V Praze na Vinohradech mám oblíbené řeznictví s jídelnou, je to mezi Flórou a náměstím Jiřího z Poděbrad. Vždycky to tam bylo vynikající a podobné tomu řeznictví, do kterého jsem chodil ještě jako student. Dlouho jsem ale v té jídelně nebyl, a když jsem do ní nedávno přišel, nebyla v ní ani noha a nabídka jen velmi omezená. A jen jediná polévka, kyselica. V řeznictví? Tam kyselicu nikdy neměli, dal jsem si místo polévky raději ovar nebo něco podobného . Zklamání.

Přičítal bych to spíše tomu, že mladší generace tyhle naše milované masové „čtyřkové“ bufety stále ve větší míře odmítají.  Raději chodí na domácí hamburgery nebo na vietnamskou polévku pho. Jaká je vlastně ta osmdesátka?

Zajímavá. Pořád si doplňujete názor na to, co jste za tolik let prožil. Na tu proměnlivost světa. Četl jsem nedávno rozhovor s Anthony Hopkinsem, kterého se tady v galerii sluší připomenout v jeho známé roli v Mlčení jehňátek. Tak Hopkinse se jednou  zeptali, jak by stručně shrnul svůj život. A on odpověděl otázkou: „Co to všechno mělo znamenat?“

Co to všechno mělo znamenat?

To si musí každý přebrat sám.