Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Primabalerina Olga Borisová Pračiková: Jsem více v divadle než doma

Primabalerina Olga Borisová Pračiková: Jsem více v divadle než doma

1.2.2017 Divadlo

Publikum v malebném městečku Šoproň na západu Maďarska nedávno tleskalo ostravské primabalerině Olze Borisové-Pračikové. Byla sem pozvána díky nastudování maďarské verze Louskáčka, který se rovněž s úspěchem hraje na ostravské scéně. Zážitek to pro ni byl jedinečný, tak vydatně už si prý dlouho nezatančila. V Ostravě se přitom začala připravovat na Tři mušketýry a ještě se jí s tancem musí dařit skloubit výuka na konzervatoři.

Zvětšit obrázek

Olga Borisová Pračiková v baletu La Sylphide.
Foto: Martin Popelář

Do Šoproně jste přijala pozvání od Williama Fomina, stejného choreografa, který nastudoval Louskáčka také v Ostravě. Jak jste se musela na maďarskou verzi připravovat?

Stačilo mi přijet s třídenním předstihem. Protože ten balet tak dobře znám, nebylo to nijak obtížné. Sám pan choreograf prohlásil, že já tento balet znám lépe než on (smích). Bylo to hodně podobné ostravskému Louskáčkovi až na malé detaily, jiné obsazení, jiné kostýmy. Tanečního partnera Vasilije Sevastijanova jsem poznala až tam, je z baletního souboru košického divadla a překvapil mě tím, že je žákem stejné kyjevské baletní školy jako já. V Košicích mají skvělý baletní soubor, jsou tam většinou z ruských baletních škol. Dávali Chaplina, ten byl úžasný, jako polomodernu – poloklasiku, až mi naskakovala husí kůže.

Jak byste přiblížila vaši spolupráci a jak se lišilo tančení na jevišti v Šoproni a v Divadle Antonína Dvořáka?

Vasilij přijel do Ostravy na dva dny, aby se naučil celý balet. Už dlouho se mi nestalo, že bych potkala takového partnera, protočíme se aspoň dvakrát, čtyřikrát. V Šoproni nás čekalo jedenáct baletů za týden, to jsem si nedovedla ani představit. Přitom vše šlo jak v pohádce, točili jsme spoustu piruet, navíc přišly zvedačky, které ani tady v Ostravě nemáme. Sám vymýšlel různé přídavné prvky. Komentoval to slovy: Co tady jen tak budeme chodit?

Jak to vypadá s ostravským Louskáčkem, tančíte jej často? A jak ostatní baletní inscenace?

Za rok tančíme pět představení Louskáčka, dává se jen v prosinci a je vyprodaný. Lidé se ptají na další představení, rádi by jej vídali vícekrát, ale asi to není možné. Popelka je neoklasika, tu mám ráda, ale také se málo uvádí, u nás se více zkouší, než tančí, což je škoda. Moc se mi také líbí Sen noci svatojánské, jsou tam úžasné momenty, které dělal tentýž choreograf jako Carminu Buranu, Youri  Vámos.

Jak jste se domlouvala v Maďarsku?

To bylo hrozné, dvě slova jsem se naučila, a to druhé jsem už zapomněla. Naštěstí to bylo v pohodě, protože můj partner i choreograf mluvili rusky.

V současnosti se už připravujete na novou premiéru podle slavného románu Alexandra Dumase?

Začali jsme zkoušet Tři mušketýry v choreografii Paula Chalmera. Na tuto spolupráci se moc těším. Je to choreografie vytvořená přímo pro naše divadlo, stejně tak hudba, jejímž tvůrcem je mladý skladatel Jan Kučera. Možná někdo řekne, že je to kalambur, ale já musím zdůraznit, že jde o filmovou hudbu a takové věci mám moc ráda. Ještě není hotova, ale co jsem měla možnost vidět, tak tyto hudební momenty tak výtečně charakterově sedí na pohyby mušketýrů, Mylady a Constance.

V čem je pro vás tato choreografie podnětná?

Paul Chalmer velmi dobře vnímá hudbu a výtečně na ni dokáže vystavět choreografii. Jeho styl je pro mě naprosto báječný, stylově jde o neoklasika, mám ráda jeho duety, zvedačky, prostě všechno. Navíc jako choreograf nám může dobře předvést hereckou hru, to že to nedokážou tanečníci, to už je další. Je to stejné jako u Sylfidy, kde nám Karin Elver zatančila všechny hlavní role, byla z ní Baba Jaga, Sylfida i James. Jak to ukázala, tak u toho jsme seděla s otevřenou pusou. Chalmer nemusí ani mluvit, má to promyšlené a procítěné, dobře slyší hudbu.

Koho budete tančit?

To ještě nemohu prozradit, ale moc se na to těším. Myslela jsem si, že budu tančit Královnu. Je taneční, má duety a sóla, pořád se kolem ní všechno točí, až pak jsem zjistila, že tomu tak nebude. Nechte se překvapit na premiéře 23. března.

Máte ráda velké příběhové fresky ve stylu Alexandra Dumase?

To je moje. Anna Karenina, Lady Macbeth, to je můj tanec, to miluju. Mám ráda historické věci, i filmy nebo knihy. Ovžen Oněgin, Manon, vždycky se snažím přečíst si předlohu. Dámu s Kaméliemi jsem ale nemohla sehnat v ruštině. Pak jsem ji dostala v češtině, což jsem přímo hltala, všude, v autobuse, doma. Viděla jsme i fantastickou filmovou adaptaci.

Kromě svých dalších aktivit učíte na konzervatoři, jak to všechno stihnete?

Můj obor je klasický tanec. Začínám v sedm, končím o půl deváté a v devět už začínám zkoušet v divadle. Od konzervatoře o půl deváté vybíhám, abych to stihla a mohla se ještě rozcvičit a pak teprve začít. Odpoledne běžím zase zpátky a na večer zase do divadla, kde mám opět zkoušku.

Jací jsou současní studenti tance?

Občas musím předvádět naplno, hodně musím vysvětlovat, neustále mluvit. Mozky jim zabírají jen na dvě první minuty, pak už tělo neudrží v pozoru. Nastoupí jich více, ale ne všichni vydrží do konce. Ale těší mě, že nikdo z mých absolventů nezůstal na ulici, buď jsou v divadlech, nebo na vysokých školách.

Jaké jsou současné tendence ostravského baletu?

Moc se to nezměnilo, máme repertoár rozdělený na dva druhy tance, klasiku (neoklasiku) a modernu. Tak už to bylo před dvaceti lety. Současná šéfka baletu Lenka Dřímalová sem zve velmi kvalitní lidi, kteří pro náš soubor mohou vytvořit velmi pěkné choreografie. Mám ráda i modernu, ale potřebuji, aby v ní byl obsažen příběh. Jsou případy, kdy vidíte kvalitní tanec, ale děj z toho čísla nepoznáte.

Není to tím, že je klasika obecně známá?

Je to pravda, titul je titul, na ty známé se chodí, ale měli jsme tady i modernu s příběhem, třeba Purim nebo choreografie Erika Trottiera Poslední samuraj. Také některé balety, které jsme uváděli před dvaceti lety, na ty si lidé dodnes pamatují.

Co to pro vás znamená zasvětit baletu život?

Přesně tak, jak to říkáte, zasvětit baletu život. Manžel mi často říká, že jsem se neprovdala za něho, ale za balet, za svou profesi. Jsem více v divadle než doma.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.