Dostat se do Českého Těšína, to pro mě bylo štěstí, říká herec a šéf české scény Miloslav Čížek

Mirku, ty ses sice narodil v Ostravě-Přívoze, ale tam jste s rodiči pobývali jen krátce, je to tak?

Ano, asi jen půl roku, pak se naši odstěhovali do Lazů v Orlové. Ještě do míst, kde dříve jezdila tramvaj. Na rohu bylo kino, na osmiletku jsem chodil do horní části na Veverku. Jsem Lazan. Také gympl jsem absolvoval v Orlové. Na JAMU mě tehdy nevzali, tak jsem šel pracovat na orlovskou koksovnu. Na pecích jsem pracoval rok, pak mě na školu přeci jen přijali.

Na konci šedesátých let jsi začínal u Bezručů? Našel jsi tam ještě stopu Jana Kačera?

Já už přišel do situace, když skupina kolem Honzy Kačera byla vyměněna, ale genius loci udělal své, i když se zde tehdy objevily nové tváře jako Hradil, Calábek, Palouš, pak Janík, takže nová éra. Já tehdy přišel z Uherského Hradiště s Frantou Čechem.

Co to tehdy bylo za etapu? Cítili jste na bedrech tlak politické doby?

Divadlo bylo velice ostře a bedlivě sledováno údernou silou naší republiky, takže jsme byli stmeleni.  Neustále pod nějakou hrozbou, ať už zrušení, nebo rozpuštění. Rozhodující byla přítomnost režisérů, kteří mysleli divadelně, to znamená, že se snažili dělat kvalitní divadlo. Samozřejmě různé. Jinak režíroval Saša Lichý, jinak Radim Palouš, jinak Josef Janík, jinak Franta Čech. V angažmá nás tehdy bylo přes čtyřicet herců, ještě i orchestr, takže jsme po Národním divadle v Praze byli tehdy v Československu snad největší scéna.

Jak ses vyrovnal se špinavou baštou průmyslu?

Vždycky jsem chtěl do Ostravy. Takže když se naskytla první možnost, tak jsem do ní šel. Bylo to špinavé město, strašně. Ne jako dnes, to se musím usmívat, když se dnes mluví o znečištěném ovzduší. Jsem rád, že v ní mohu žít.

Spolupracoval jsi mimo jiné s Jaroslavem Dietlem, legendárním tvůrcem seriálů, jaké to bylo?

Pamatuju si Jaroslava Dietla, který dopisoval scénáře na záchodě. Hráli jsme u něj spolu s Mirkem Bielasem, známým vinárníkem. Podnik, ve kterém pracuje dodnes, byl v sedmdesátých letech součástí kulturního centra. Začínali tady zpívat a hrát Ivo Pavlík, Věra Špinarová a další osobnosti.

Čím je pro tebe Ostrava a jaký je Český Těšín?

Ostrava je příjemná a drsná. Český Těšín je hodně podobný. Navíc já byl z Lazů zvyklý na dvojjazyčné nápisy na obchodech. Češi a Poláci jsme tady na sebe vždycky pořvávali a kamarádili. Takže mi vůbec nevadí, že je Těšín dvojjazyčný nebo několikajazyčný, naopak mi tímto vyhovuje. V podstatě je taky takový drsný. Nikdy mě nenapadlo, že tady zůstanu tak dlouho.

Šestnáct let, to je už pěkná řádka, jak k tomu došlo?

Pro mě je to obrovské štěstí, protože jsem vždycky měl touhu ovlivňovat divadlo nejen jako herec. Už u Bezručů jsem začal režírovat s tím, že režijní složku jsem odkoukával od Sokolovského a od svých kamarádů na škole. Pak jsem dostal nabídku na Janáčkově konzervatoři, abych vedl herecké oddělení, což jsem si velmi považoval a s velkou pokorou jsem nakonec přijal. Dal jsem si podmínku, že na této škole musí učit jen ti lidé, co nemají čas, protože nejhorší je ten, kdo neumí učit, a ti co to umí, ti nemají nikdy čas. Protože je o ně zájem. Když se takovýto člověk uváže, že ještě bude učit, tak opravdu chce předávat své zkušenosti. Měl jsem možnost ovlivňovat i nechat se ovlivnit mladou generací. K mým žákům patří třeba Richard Krajčo nebo Eva Vejmělková a řada dalších kvalitních, známých herců.

A co Český Těšín, jak to tam za tvého příchodu vypadalo?

V Těšíně se tehdy dělalo příliš těžké divadlo, ne špatné, ale divácky náročnější. Měl jsem možnost si s sebou vzít omladinu i kamarády z Bezruče. Najednou se z nich stal soubor, o kterém si myslím, že se musí vidět, každá slova jsou marná. V Těšíně se vždycky dělalo dobré divadlo, ale když jsem tam já přišel, tak bylo pro diváka těžké. Mou snahou bylo vždycky dělat divadlo tak, aby mě s ním z Lazů nevyhnali. Abych nešel pod míru vkusu, podbízivosti, na úroveň telenovel, ale by divák, když odchází, věděl, že stojí za to ten život žít, přes všechny těžkosti. A aby se do divadla rád vracel. Takže z šesti titulů, které za sezónu nastudujeme, je jeden náročnější a pět odlehčenějších. Hodně jsem dal na to, co mi vštěpoval kdysi Evžen Sokolovský: Člověče! Divadlo na venkově! To se musí hýbat a tančit! Zpívat, ta myšlenka musí jít mezi lidi a ne se na ni dívat. Měl jsem kliku, že tady byla dramaturgyni Alice Jarnotová, pak místo ní přišel můj kamarád a režisér Ivan Misař, který má podobnou filozofii. Co je ale důležité, že v čele stojí ředitel Karol Suszka, divadelník tělem a duší, a to je alfa a omega dobré scény.

Jaký typ publika k vám chodí?

Základ tvoří starší generace z okolí, ale chodí k nám i mladí. Hlavně máme plno, což se musí vidět. Máme i vlastní festival, což byl právě nápad našeho pana ředitele. Je to obrovský počin, až nám chybí místo.