Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Colours 2017 čtyřma ušima, den 3: Midnight Oil odehrál jeden z nejlepších rockových koncertů v historii festivalu

Colours 2017 čtyřma ušima, den 3: Midnight Oil odehrál jeden z nejlepších rockových koncertů v historii festivalu

22.7.2017 Hudba

Česká premiéra legendární australské kapely Midnight Oil dominovala třetímu dni šestnáctého ročníku festivalu Colours of Ostrava. Reinkarnované australské seskupení ukázalo, že jeho muzika má obrovskou sílu, navíc zpěvák Peter Garrett se představil ve velmi slušné hlasové formě - jako by tvůrčí pauza způsobená jeho úspěšnou politickou kariérou vůbec neexistovala. Kulturní deník Ostravan.cz přináší i po třetím dni reflexi festivalu formou dialogu mezi Milanem Bátorem a Alešem Honusem.

Zvětšit obrázek

Zpěvák Midnight Oil Peter Garrett na Colours.
Foto: Martin Straka

Milan: Nevím jak ty, ale já jsem začal svůj třetí festivalový den na Fresh Stage s domácí kapelou The Truth Is Out There. Jejich elektronický post hardcore má téměř demoliční účinky. Písně z jediného, ale vynikajícího alba, fungují naživo velmi neúprosně, čemuž velmi pomohla emotivní pódiovka všech členů kapely. Nešlo si při pohledu na ně neříct: Jo, takhle to má vypadat a znít! TTIOT zahráli také tři kousky z chystané nové desky a nutno dodat, že ačkoli ty písně ještě nemají vykrystalizované názvy, vypadá to opět na velkou hardcorovou událost. Zkrátka a dobře, TTIOT jsou ozdobou české metalové scény a je skvělé, že zahráli na Colours a že si je tolik lidí přišlo vychutnat.

Michal Hrůza na Colours of Ostrava. (Foto: Martin Straka)

Aleš: Tak to jsem rád, že se takovým lákadlem stala i kapela z Ostravska, ale nedivím se, protože její hudba má opravdu obrovský potenciál a myslím, že o ní ještě uslyšíme. Já jsem do areálu přišel až na koncert Michala Hrůzy, který otevíral program na hlavní festivalové scéně s Janáčkovou filharmonií. Překvapilo mne, jak byl v tuto relativně časnou hodinu areál již slušně zaplněn. Na koncertu Michala Hrůzy s orchestrem mi trošku chybělo více aranžérské odvahy, vše bylo předvídatelné. Připadá mi, že tento typ koncertů se koná tak trochu jen na efekt, scházel mi tam prvek překvapení. Podle mne to nebylo úplně špatné, písničky Michala Hrůzy ale fungují stejně dobře jen kapelou. Co myslíš?

Milan: Michal Hrůza je vynikající zpěvák a autor písniček, které mají tvář, nejsou vyloženě blbé na to, že krouží v rovině popu. Přesně jsi vyhmátl to podstatné: aranže pro filharmoniky byly nudné. Podobný problém mám téměř na každém koncertu, kde pro filharmonii někdo píše neumělé aranžmá. Připadá mi, že těch osmdesát lidí tam pak sedí jako nechtěné křoví, protože jejich melodické linky jsou oproti tomu, jak náročná díla jsou tito umělci schopni zahrát, opravdu nezáživné. Stejně to bohužel dopadlo i v případě koncertu Michala Hrůzy, který jinak zazpíval a odehrál skvěle a dokázal lidi dostat už tak brzy do velké euforie svými největšími hity. Co mě ale trochu zklamalo byl zvuk, který nebyl vůbec dobrý. Nazvučit takové těleso je vždy složité, ale když na Colours před dvěma lety hrálo s filharmonií Zrní, měli si z toho vzít zvukaři nějaké poučení. Bohužel se problém s nezřetelností jednotlivých sekcí orchestru opakoval. Nicméně jsem hrozně rád, že právě Michal Hrůza po tom hrůzném ostravském zážitku na vyvanulé Stodolní ulici ukázal, že je tady a že je ve formě. V kondici se ale představil také další zpěvák na Arcelor Mittal Stage. Byl jsi tam?

St. Paul and the Broken Bones. (Foto: Aleš Honus)

Aleš: Samozřejmě, tento koncert nešlo v žádném případě vynechat a rozhodně to nebyla chyba. Kapela St. Paul and the Broken Bones už prvními tóny dokázala, proč si je v minulosti vybrali Rolling Stones jako předskokany. Jejich starosvětský soul rock roztančí snad každého, na celkovém dojmu z koncertů má pak obrovský podíl jejich velmi výrazný frontman, který neodložil své pověstné sako ani ve třicetistupňovém vedru. St. Paul svou vizáží připomíná televizního moderátora Václava Moravce, ovšem když začne zpívat, máš pocit, že posloucháš Otise Reddinga. Pěvecké linky byly opravdu naprosto suverénní a také kapela odehrála svou set s obrovskou vervou, na jednotlivých členech bylo vidět, jak je hraní skutečně baví, což bohužel nebývá na koncertech pravidlem. Byl jsi tam předpokládám taky….

Milan: Byl, ale jen na chvíli. St. Paul and the Broken Bones znám dobře, proto jsem si šel poslechnout esoterického Ondřeje Holého alias Dné na Full Moon stage. Jeho emocemi nabitá ambientní hudba velmi přitažlivě konvenovala s exteriérem vysokých pecí. Stačilo zavřít oči a člověk byl v jiném světě, kde to nezvoní železem, nepálí žhavou struskou… Moc pěkný relaxační koncert. Potom ovšem hlavní scénu obsadili Walking On Cars.

Aleš: Walking on Cars jsem neviděl, tato kapela mne nějak při poslechu její nahrávky neoslovila. Šel jsem se raději podívat na Fresh Stage na koncert kapely Teleman, která produkuje retro ve stylu synthie popu osmdesátých let, kdy hudební scéně vládly kapely jako Ultravox, New Order, Jesus and Mary Chain a podobné. Tento typ hudby mě velmi baví, stejně jako jejich různé „reinkarnace“. Videoklipy kapely Teleman, které jsem před koncertem narychlo zhlédl, vypadaly docela slibně. Naživo mne ovšem tato produkce nudila, melodické linky, které jsou u tohoto žánru kromě zvukové formy zásadní, neměly potřebnou chytlavost, projev kapely mi připadal dosti prkenný a vokál postrádal charisma. I když možná byl tento můj dojem poznamenán zážitkem z koncertu St. Paul and the Broken Bones. Asi jsem měl nakonec zajít na Walking On Cars.

Zpěvák kapely Teleman. (Foto: Aleš Honus)

Milan: Neboj, pořád jsi asi slyšel to lepší z momentálního programu. Walking on Cars totiž předvedli takovou tu tuctovou popovou klasiku, kterou na hlavní scéně občas preferují už řadu let. Koho normálního můžou oslovit písně typu Speeding Cars? Stokrát vykradené harmonie, které podporují maximálně emotivní videoklipy. Nic podstatného, co by nějak mohlo rozšířit hudební obzor, včetně sloganů typu heja heja heja heja, bys tam neslyšel. Daleko větším zážitkem bylo kvarteto vynikajících klarinetistů Clarinet Factory a Grunik, to byl skutečně ryzí, nefalšovaný beskydský nářez etnické hudby kořeněné folklorním souborem. Ještě před Clarinet Factory však zazněl na Fresh Stage další zázrak letošního ročníku Colours of Ostrava, a přesně pro tyto chvíle jsem tady rád. Saxofonista z posledního Bowieho alba Black Star Donny McCaslin byl neuvěřitelný. To se ani nedá popsat.

Aleš: Tohle všechno mi bohužel uniklo, měl jsem tu chvíli bohužel neodkladné povinnosti, ale Clarinet Factory jsem viděl několikrát a vždy to byl zážitek. Donny McCaslin se skutečně svým saxofonem na Bowieho albu zapsal výrazně, o to více mne moje absence mrzí. Čekání na Midnight Oil jsem si pak krátil ochutnáváním menších scén, ale s výjimkou Speed Caravan mne toho moc neoslovilo.

Milan: Je to zvláštní, že se v jeden čas někdy střetnou kapely, které neosloví. Měl jsem podobný pocit z vystoupení dua Xylouris White, což jsou bubeník Jim White a hráč na krétské laouto Giorgios Xylouris. Kdybych nehrál řadu let na laouto v kapele Nisos, těžko bych mohl odtušit, jak je obtížné zvládat tento prastarý nástroj. Jenže ta zkušenost a obeznámenost s hudbou Kréty mi řekla, že to jde zvládat daleko lépe, než jak to předváděla dvojice na pódiu. Improvizované linky místy ztrácely naprosto smysl, Xylourisovi chvílemi nešlo do linky laouto, kombinace bicích a strunného nástroje sama o sobě byla sice zajímavá, ale to bylo asi celé. Musím však ocenit mistrovství bubeníka, White byl neuvěřitelně citlivý a stejně tak Xylouris mě daleko víc než svou hrou dostal svým zpěvem, který obsáhnul přesně to, co v etnické hudbě Kréty má být.

Aleš: Docela často se zamýšlím nad tím, jakou kapelu bych chtěl na Colours ještě někdy vidět.  Jméno Midnight Oil mne přitom napadalo v podstatě neustále a jsem rád, že Australané po tvůrčí pauze opět vyjeli na světové turné a nezapomněli na Českou republiku, kterou v dobách své největší slávy, tedy asi před čtvrtstoletím, míjeli. Měl jsem trochu obavu z toho, že jejich koncert nebude mít takovou šťávu, jaká je na nahrávkách, ovšem od prvních tónů kapela přesvědčila, že tyto obavy byly zbytečné. Slyšet naživo písně jako Dead Heart, Blue Sky Mining, Beds are Burning nebo Warakurna byl pro mne přitom hlavně zážitek plný emocí. Líbilo se mi, že některé písně dostaly jiné aranže, aniž by ztratily svou působivost, a to včetně skladby My Country, kterou Peter Garrett zazpíval pouze s klavírním doprovodem. A co je nejdůležitější, nešlo jen o nostalgickou záležitost, ale o opravdu skvělý koncert, který neměl žádné slabé místo. Kapela hrála jako o život, stejně jako zpěvák, který zpíval doslova celým tělem. Pro mne osobně byl tohle jeden z nejlepších rockových koncertů, které jsem na Colours za celou historii tohoto festivalu zažil.

Z koncertu Midnight Oil. (Foto: Aleš Honus)

Milan: Přesně tak, Peter Garrett je svým projevem skutečně pověstný. A máš pravdu, dodnes z něj nic neztratil. To je podobné jako u všech velkých kapel, kde jsou skutečné osobnosti. Midnight Oil mě oslovili v době kdy mi bylo patnáct let. Mrzela mě ta dlouhatánská pauza, o to větší radost mám teď z jejich aktuální živé reinkarnace. Oni to demonstrují po celé Evropě, kdybys viděl jejich harmonogram, prakticky každý týden hrají na nějakém světovém hudebním festivalu. Že vtělili některým písním nová aranžmá, bylo jen dobře. A to, že dokázali koncert odehrát s naprosto frenetickým zápalem, byl zázrak. Vše se odehrálo v instrumentální rovině, v krásných kytarových i pěveckých linkách. Prostě, za tohle si zaslouží Colours palec nahoru. Jednoznačně.

Aleš: S tím nelze než souhlasit. Přes všechny výtky, které jsme k festivalu směřovali v reflexích prvních dvou dnů, jsou Colours v kontextu střední Evropy naprosto výjimečnou kulturní událostí. Ve srovnání s koncertem Imagine Dragons jsme v případě Midnight Oil slyšeli skutečnou a ryzí hudbu, navíc s velmi silným poselstvím v jejich textech. Přál bych si, aby tento typ kapel z programu Colours v budoucnu nikdy nevymizel a aby převažoval nad kapelami, které chtějí spíše jen pobavit než intelektuálně obohatit, aby takový typ kapel převažoval nad spotřebním popem, který nemá potenciál přežít více než jednu generaci a někdy ani to ne.

Milan: Přesně tak. Podobný zážitek jsem si odnesl také z koncertu polského instrumentálního kvintetu Niechęć. To, co tihle borci rozpoutali na scéně Full Moon, mě dost vyděsilo a roztřepalo. Improvizované linky, drsné harmonie připomínající The Residents, ale i freejazzové hudebníky, mě přesvědčily o tom, že tohle je cesta. Nemusí po ní kráčet davy, ale pro ty, kteří ji podstoupí, je to téměř očistné. Ještě předtím jsem však měl dva krásné zážitky, o něž bych se rád podělil. Celovečerní dokument o Vláďovi Mišíkovi, který běžel v prostoru před Světem techniky, nebo neskutečně nádherné a jedinečné taneční kreakce Daniela Sonic Rojase pod názvem Svoboda pohybu mi udělaly velkou radost. Tohle bylo nefalšované, pravdivé a hmatatelně lidské. Sice jsem z obou viděl jen pár sekvencí, ale i tak ve mě zanechaly hluboký dojem. Větší, než z některých hitmakerů.

Benjamin Clementine. (Foto: Colours of Ostrava)

Aleš: Samozřejmě, ale není hitmaker jako hitmaker. S velkým očekávání jsem šel na koncert Benjamina Clementina, který by se také dal považovat za hitmakera, ovšem v tom nejlepším slova smyslu. Kdo někdy slyšel jeho písně London nebo Condolence, ten ví, o čem mluvím. Benjamin je navíc obdařen hlasem v opravdu velmi širokém rozpětí, jeho písně jsou plné upřímného vyznání, emocí a nakažlivých melodií. Na Colours jeho kapelu doplnil i pětičlenný sbor, který jeho písním dodal éterický rozměr. Sice si mohl odpustit neúměrné natahování některých skladeb, ale to byla jen malá vada na kráse tohoto koncertu, za který jsem Zlatě Holušové opravdu vděčný. Festivalové dění ve třetí den pak ještě dorazil elektronický Moderat, který svými chytlavými rytmy roztančil slušný dav lidí. Byla to pěkná tečka na závěr třetího dne. Tak trochu mě mrzí, že se festival začíná chýlit ke konci.

Z koncertu Moderat. (Foto: Martin Straka)

Milan: A dnes to bude opět velké, Afro Celt Sound System a Jamiroquai si nenechá ujít asi nikdo. Přesto bych rád upozornil na dvě české kapely, které se s oběma hvězdami svými sety částečně kryjí, ale jejich muzika je naprosto nezaměnitelná. První je opavská kapela Ladě, která dokazuje, že muzika se dá i v dnešní době dělat úplně nově – alespoň to výmluvně dokládá hudba kytaristy Petra Uviry a texty nejoriginálnějšího českého zpěváka Michala Kubesy. Druhou peckou jsou Priessnitz, kteří sice figurují i na jiných festech, ale mám strach, že opravdu dostojí svým výrokům a s aktuálním albem Beztíže ukončí svou činnost. Bude to konec pro mne nejlepší a nejzásadnější české rockové kapely. Proto si jejich koncert nenechám ujít, navzdory hvězdám. Pro hledače jiných světů bude na Full Moon hrát Ron Gallo své garážové a psychedelické peklo. Také to může být zajímavé.

Aleš:  Já se dnes docela těším na Nouvelle Vague, které hrají velmi svérázné překopávky starých fláků z éry nové vlny, nového romantismu a gotického rocku osmdesátých let, a to v takových aranžích, jaké by asi nikdo z fanoušků těchto žánrů nečekal. Jsem zvědavý na Afro Celt Sound System, který i přes personální otřesy funguje dále a vydal skvělé album, které sklízí velmi nadšené ohlasy. A vidět Jamiroquai, to považuji téměř za povinnost, byť mě jejich hudba, která má spíše zábavný charakter, vždycky trochu míjela. Ale nepochybuji o tom, že to bude velmi energický koncert, stejně jako v případě Justice, kteří letošní ročník uzavřou.

Milan Bátor & Aleš Honus | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.