Barokní slunce pozlatí lipám jmelí aneb Vánoční chvilka poezie

Napřed jedno ohlédnutí. Následující báseň Davida Bátora z Branky u Opavy, jehož hlas i organizační úsilí Ostravan.cz často reflektuje, vznikla jako básnické „péefko“ pro letošní rok. K napsání novoročenky přiměl poetu zážitek z ostravského trolejbusu, jehož přetlumočením nám vzkázal, ať se zkrátka zbytečně „neposíráme“ z vlastních utrpení. Vždycky se totiž najde někdo, kdo je na tom hůře. V té novoročence je Kristova láska i utrpení, vánoční pokora i světlo naděje.

DAVID BÁTOR: PF 2017 (VÝKŘIK)

Dnes ráno v trolejbusu
zmučený dětský výkřik
rozdrtil na prach všechny
představy o spravedlnosti. 

Ta malá holka chtěla domů,
kroutila se na tom vozíku
jako oběť ve spárech dravce,
který právě z pekla přiletěl. 

Její výkřik se ozval znovu,
seknul do živého masa vjemů
a v jediném jejím pohledu
odhalil mi nekonečné světlo. 

Byl jsem hlupák zazděný slovy,
který si myslel, že bůhvíjak trpí,
že tady smí o bolesti pravdu psát,
ne, stud praštil s mou krví o zeď!

*

Někdy se však naděje promění v beznaděj. Když ale ostravský básník Jaroslav Žila na počátku letošního roku vedl nerovný boj s nevyléčitelnou formou rakoviny, do poslední chvíle válčil jako chlap. Statečnost, s jakou se smrti díval do očí, byla výjimečná, stejně jako je v análech ostravské poezie výjimečná i následující Žilova báseň.

JAROSLAV ŽILA

Holí jsem vepsal
do sněhu báseň,
do prachového sněhu
a díval se,
jak ji čte vítr.

*

Vánoce jsou o zrození, ovšem nový život je permanentně vykupován smrtí. Narozené Jezulátko, umírající starci. To vše obsahuje i první část Vánočního trojzpěvu Víta Slívy, brněnského pěvce křtěného Slezskem. Tohle je Štědrý den roku 1996 v Hradci nad Moravicí.

VÍT SLÍVA: ŠTĚDRÝ DEN

Barokní slunce pozlatí lipám jmelí,
jako se svatým potírají rány.
Mráz bude lámat sochy, aby se rozpomněly
na křehkost kostí a jejich požírání. 

Tatínek v truhle bude už mít navždy
oči zatlačené metrákovou hlínou
a ústa dokořán. – Je v tom cosi z vraždy,
když se němý s hluchým chvatně minou.

*

V ostravském nakladatelství Protimluv letos vyšla interesantní sbírka básníka Zdeňka Volfa. I s Volfem teď vkročíme do Betléma. Pro pochopení některých detailů v textu připomínáme, že autor je veterinář a pracuje jako inseminátor krav.

ZDENĚK VOLF: ŽIVÝ BETLÉM
(23. – 32. 12. 2011)

Minuta ticha – mezi rozmrazením spermií býka
a připuštěním jalovičky – za Havla. Bác, slyší žena,
dcery u oběda: v hale spadly hodiny. „I kdopak
mne to zase ruší,“ pakuji Marii s Josefem v roli
rabína. Píšu-li, ani to nemusím hrát, bráním se u ohně
nad svařákem. K půlnoci… na shozených šatech
tančíme jako na kostech. I pod sněhem, prozrazeni
světlicemi, vytrháváme proti sobě plevel.

*

A co nám přeje do příštího roku básník a lékař Norbert Holub? Ten sice žije v Brně, s Ostravou je ale blízce propojen a následující novoročenka přišla tento týden na adresu jednoho ostravského básníka. Jeho rafinované verše odměřené rafijemi si sice pohrávají s vánočními atributy (jmelí, ryby, Jezulátko), nicméně jde o mnohem více…

NORBERT HOLUB: PF 2018

V předvánočních kádích plují ryby,
chtějí vodu vypít,
stejně ji však nevypijí.
Čas přetekl — z barelů až do rafijí.

 Josef s Marií se tulí k Jezulátku,
tak jak jmelí k svátkům,
a za řevu pouštních velbloudů
svatou zemi pro nás nazpět dobudou. 

A nahoře plane
vesmír hvězd a planet,
glóby na jádřinec oloupané.

*

Tak požehnané svátky všem čtenářům poezie i kulturního deníku Ostravan.cz!