Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Colours 2018 čtyřma ušima, část 2: Stadiónový rock z Holandska, folk a blues z Islandu i rozpustilá víla z Norska

Colours 2018 čtyřma ušima, část 2: Stadiónový rock z Holandska, folk a blues z Islandu i rozpustilá víla z Norska

20.7.2018 Hudba

Druhý den Colours of Ostrava nabídl ještě pestřejší a delší program než tomu bylo ve středu. Hlavní scénu ovládli zejména islandští Kaleo a také nizozemská kapela Kensington, zatímco na další velké scéně rozezpíval davy legendární Jaroslav Uhlíř a následně uhranula norská divoženka Aurora. V mapování hlavního hudebního programu pokračujeme opět ve dvojici, tentokrát své uši nastražili Milan Bátor a Aleš Honus.

Zvětšit obrázek

Norská zpěvačka Aurora na Colours of Ostrava.
Foto: Lukáš Horký

Milan: Druhý den Colours of Ostrava jsem začal na „Drajvce“, kde hráli čeští punk rockeři Pipes and Pints. Podle programu jedna z nejzajímavějších českých kapel sice umí hrát pořádně rychle a hodně nahlas, ale to je asi tak všechno. Skotské inspirace Pipes and Pints se omezily na akusticky ostrý a vřeštivý zvuk skotských dud, celkový sound kapely byl rovněž zbytečně vyhrocený a poslouchal se dost špatně. O něco „zajímavého“ jsem bohužel vůbec nezavadil. Na Czech Stage zahráli ostravští Places a musím říct, že se jednalo o jedno z nejlepších vystoupení českých kapel. Naprosto vycizelovaný zvuk Places, skvěle zpívající Eva Konečná a jejich atmosférický indie-pop mě bere za srdce z několika důvodů. Předně je naprosto promyšleně zosnován – báječně komunikující kytarové linky, emotivní bicí a celková atmosféra jejich hudby se nijak neomrzí. Velké pódium jim slušelo a myslím, že kdyby hráli za soumraku či v noci, byl by to skutečně velký zážitek.

Zpěvačka Places Eva Konečná. (Foto: Lukáš Horký)

Aleš: Souhlasím, Places patří k ostravským srdcovkám, jen mám pocit, že jde pořád o kapelu, které více sluší klubové prostředí a osobně jsem si lépe užil její nedávný koncert v klubu Barrák. V každém případě tato kapela jde nahoru a je to slyšet, těším se na jejich další album. A jsem rád, že kapela přilákala relativně početné publikum i přesto, že hrála ve velmi nevděčném odpoledním čase. Mimochodem, když už zmiňuješ skvělý zvuk, to je první, co mne při příchodu na jejich koncert trklo. Na Colours se mi líbí, že výborný zvuk panuje nejen na hlavních scénách, ale i na těch malých… Nicméně Places měli velkou konkurenci v podobě koncertu Vojtěcha Dyka a jeho B-Side Bandu na hlavní stage, což je hudba sice pro odlišné publikum, ale Vojta je profesionál, který ví, co dělá, a dělá to dobře. Všiml jsem si tě, jak si při jeho písních podupáváš do rytmu….. Bavil tě?

Vojta Dyk na hlavní scéně Colours. (Foto: Lukáš Horký)

Milan: Nemám pocit, že by Places velké pódium neslušelo. Je to spíše o zvyku, kde jsi dosud tuto kapelu byl zvyklý slyšet. Vojtu Dyka jsem si poslechnul a sice jsem podupával nohou, nicméně jeho místy téměř „normalizační“ popík je poměrně levný suvenýr a nebýt obří kapely B-Side Band v pozadí, která to jistila spolehlivou swingovo-soulovou baterií, myslím, že by to ani tento showman neustál. Závěrečná scénka s moralizující loutkou byla už úplně mimo. Vojta si dokáže udělat srandu, ale když si odmyslíme ty laciné vtípky a zaměříme se jen na hudbu a texty, co zůstane? Proto mne daleko více zaujal koncert mladičké Zagami Jericho na Electronic Stage, která svůj názor definovala v zajímavé koláži elektroniky, synthie-waveové estetiky a propracované choreografické a audiovizuální projekce. Zagami alias Lenka Šimůnková je velký talent a můžeme od ní čekat v budoucnu velké věci. Ty si ale, pokud vím navštívil jiné interprety, že?

Aleš: Ano prošel jsem postupně dvě menší scény – na Fresh Stage hrála mladá německá kapela Better Strangers. Byla to divoká karta, vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu, ale byl to ztracený čas, šlo o absolutně tuctovou pop-rockovou záležitost. Mnohem více mě bavila americká kapela s názvem Hurray from the Riff Raff na Drive Stage, která předvedla přesvědčivou směs blues a country s výbornou zpěvačkou a mimo jiné i skvělou coververzí Springsteenovy Dancing in the Dark.

Z koncertu kapely Hurray from the Riff Raff. (Foto: Lukáš Horký)

Milan: Souhlasím! Allynda Lee Segerra z Hurray for the Riff Raff zpívala opravdu skvostně! Jak nádherně bluesově ohýbala tóny! Její zcela specifická práce s hlasovou barvou je jednoznačně perfektní. Čtvrtek se ale obecně nesl ve znamení vynikajících zpěvaček, o čemž ještě bude řeč.

Aleš: Ve stejnou dobu ovšem na druhé hlavní scéně hrál Jaroslav Uhlíř, jeho koncert asi vynechat nešlo, a tak jsem odběhl asi na čtyři písně. Byl jsem zvědav, jak to tam vypadá, a moje očekávání bylo potvrzeno. Písničky z českých filmových pohádek na lidi stále pochopitelně fungují, ale má opravdu smysl tyto písně poslouchat v amatérsky odehraných koncertních verzích na prestižním hudebním festivalu? Klidně půjdu proti proudu, ale nebudu lhát – na rozdíl od zpívajícího davu jsem se nudil. Abych nebyl špatně pochopen, Jaroslava Uhlíře považuji svým způsobem za génia, je to nezpochybnitelný hitmaker. Ovace, které nyní sklízí na obřích hudebních festivalech, jsou zasloužené, ale já si raději doma s dětmi pustím pohádku s originální nahrávkou, než bych měl poslouchat tyto unylé verze. Podle tebe to bylo muzikantsky v pořádku?

Jaroslav Uhlíř na Colours. (Foto: Lukáš Horký)

Milan: K vystoupení Jaroslava Uhlíře mám pár poznámek. Je nesporné, že se jedná o skutečný fenomén, na kterém vyrostlo několik generací Čechů. Proto také jeho vystoupení vyvolalo nefalšovanou vlnu radosti a veselí, kdy si jeho písně zpívali všichni od dvou do sta let, včetně mne. Vedle Petra Skoumala tady prostě nikdo takové nadčasové písničky pro děti psát neuměl a neumí. Druhá věc je problém, který zmiňuješ. A sice, že se mistr Uhlíř obklopil tak tuctovou kapelou, která zní jako laciná hospodská rocková partička, v níž nádherné původní aranžmá většiny písní bylo jednoduše zadupáno hluboko do země. Nezachránil to ani hlas skvělé Jany Kohoutové, když se na ten sterilní rockový mustr naroubovalo téměř vše, co by v jiné instrumentaci vykvetlo vysoko do nebes. Jaroslav Uhlíř by si kolem sebe zasloužil mnohem pestřejší hudební družinu, jen představ si tu krásu, kdyby se ty jeho písně oděly do smyčcového doprovodu se sólovými dechy. Škoda, škoda. Pak se ale hudební dojem notně zvedl na Kensington, kteří vystoupili na hlavní scéně, není liž pravda?

Aleš: No jasně, a musím říct, že Kensington mne velmi příjemně překvapil a překonal všechna očekávání. Holanďané svým energickým nástupem, hlasem charismatického frontmana, chytlavými melodiemi a výbornou prací s dynamikou zastínili v podstatě vše, co se do jejich koncertu na Colours odehrálo. Byl to zároveň první koncert, který jsem viděl od začátku až do konce, protože prostě nešlo odejít. Kensington jsou mi sympatičtí v tom, že přestože už dnes jsou tzv. stadiónovou kapelou, zatím nesklouzli k přeslazenosti, jako se to „podařilo“ např. žánrově srovnatelným Coldplay. Závěr koncertu Kensington pojatý ve formě postupně gradující hlukové stěny s výborně načasovanými stop-timy byl přitom naprosto fenomální. Tahle kapela mne dostala, aniž bych to předtím čekal.

Z koncertu kapely Kensington. (Foto: Lukáš Horký)

Milan: Trochu si dovolím tě poopravit, že Kensigton překonali zatím vše, co se letos dosud odehrálo na hlavní stage. Protože kapely na těch dalších rozhodně nijak nezaostávaly. Ale ano, sympatické kvarteto s tahounem Eloi Youssefem ukázalo, že i vyloženě stadiónový pop rock se dá tvořit invenčně. Jejich set měl velkou energii, promyšlenou dramaturgii, v níž se střídaly lyrické balady i epičtější pecky. Výsledek? Skvělý! Přiznám se však, že můj největší čtvrteční zážitek přišel nečekaně na Electronic Stage, kam jsem zavítal na WWW Neurobeat s bubeníkem Pavlem Fajtem. Wéwéwéčka jsou dnes už legendou, která vzešla z hip-hopu devadesátých let a jejich zvuk vykrystalizoval v naprosto osobitou fúzi hip-hopu, elektroniky, industrialu a IDM v jedinečně symbióze. Silně avantgardní zvuk se přitom honosí nadstandardními texty Lubomíra Typlta, které jsou současně výsostně kvalitními a sugestivními básnickými obrazy, metaforami a vizemi! Jejich „jdeme vedle sebe, ty se bojíš mě, já se bojím tebe“ z kultovního songu Sněhurka nebo Pikola, mne úplně paralyzovaly. Skvěle frázující frontman Sifon a bicí Pavla Fajta, které jejich zdrcující hradbu dotvářely, to byl neskutečně intenzivní zážitek, který převýšil vše ostatní. WWW Neurobeat s Fajtem si budu navždy pamatovat jako nejsilnější živé vystoupení čtvrtečních Colours. Co zaujalo tebe?

Sifon z WWW Neurobeat. (Foto: Lukáš Horký)

Aleš: Jednoznačně to byla dvojice opravdu velkých hlasů, a to jak soulový zpěvák nigerijského původu Jacob Banks, tak americká zpěvačka a držitelka řady hudebních cen Ruthie Foster. V obou případech jde o nepopsatelné hlasy, které je třeba slyšet. Co se týče hudební stránky, přece jen mne Ruthie Foster zaujala více, ovšem pokud bych nemusel přebíhat z jednoho koncertu na druhý a vychutnal si v klidu oba, byl by můj dojem určitě podstatně lepší. Trochu mne mrzí, že jsem kvůli tomu nestihl ani kousek koncertu nového britského objevu Declana McKenny, jehož album, které jsem měl možnost slyšet, zní docela dobře. Jak se předvedl na Colours?

Jacob Banks. (Foto: Lukáš Horký)

Milan: Declan McKenna se svým skromně neokázalým, ale ze srdce prýštícím indie popem nezklamal. Skladby z hitovkami napěchovaného debutu What Do You Think about the Car? zněly živě naprosto přesvědčivě. V jednu chvíli se McKenna rozhodl napodobit Eddieho Veddera a začal šplhat na pódiovou konstrukci, přitom v jedné ruce držel mikrofon! Naštěstí se ale nepustil destruktivní cestou grungeové legendy a do davu neskočil. Celkově byl tento mladík a jeho kapela velmi pozitivní, a to i přes drobné technické problémy, které provázely ve zvuku jeden jejich song. Následující Ruthie Foster byla, jak říkáš, naprosto zásadní a její hlas patřil k největším ozdobám letošních Colours. Ta výrazová plnokrevnost, dynamická šíře a závratné vibrato byly přímo exemplární a Foster neměla ve svém hudebním žánru absolutně konkurenci!

Ruthie Foster. (Foto: Lukáš Horký)

Aleš: To je pravda, navíc jde nejenom o skvělou písničkářku, ale i výbornou autorku coververzí, což potvrzuje i její neuvěřitelná verze War Pigs od Black Sabbath. Ovšem následně už hlavní scénu opanovali islandší Kaleo. Po koncertu Kensington další velká kapela, která na hlavní scénu skutečně patřila, byť se tam dostala jen jako „náhradník“ za London Grammar, kteří nepřijeli kvůli nemoci.  Kaleo byli skvělí, a to jak ve své křehčí folkové poloze, tak v bluesových věcech. A nemůžu si pomoci, ve svých písních přivezli i kus krásného Islandu….

Milan: S tím Islandem souhlasím. Kaleo jsou zvláštní kapela. Jejich blues rocková muzika je introspektivní, senzitivní, chybí jim větší průbojnost, což možná zpočátku koncertu bylo trochu znát. Myslím, že také úplně šťastně nezačali, když zařadili za sebe několik pomalých balad bez kontrastní rychlejší pecky, jejich setu poněkud chyběla energie. Naštěstí JJ Julius Son dokázal, že je i naživo stejně charismatický zpěvák jako ve studiu, coloursáci se nakonec dočkali i megahitu Way Down We Go, ale mně osobně nejvíc potěšily napumpovanější No Good či dřevní delta bluesová pecka Broken Bones. Muzika Kaleo není úplně jednoduchá, je rafinovanější, plná stoptimů, zámlk a gradací, ale ve výsledku se ukáže jako životná a vrstevnatější, než většina toho, co na hlavní scéně zaznělo. Co tě zaujalo dále?

Z koncertu kapely Kaleo. (Foto: Lukáš Horký)

Aleš: Určitě Yellow Days, které jsem si nemohl nechat ujít už jen kvůli neskutečně excentrickému způsobu zpěvu teprve devatenáctiletého George van den Brooka. Ovšem jeho zpěv nebyl jedinou zvláštností koncertu, zaujaly mne i složitě vystavěné skladby, které se ti při každém dalším poslechu zarývají pod kůží. Byl to skvělý koncert, ale pak už jsem spěchal na Auroru. Tato rozpustilá víla z Norska vystupovala na Colours před pár lety a už tehdy se stala miláčkem publika. Nejinak tomu bylo letos – její koncert jsem měl možnost vychutnat z prvních řad a patřil pro mne mezi nejlepší čtvrteční zážitky. Její hlas je naprosto elektrizující, stejně jako křehké písně, nemluvě o velmi sympatické pódiové produkci. Byl to další koncert, který jsem viděl celý. A co ty? Vím, že jsi na jejím koncertu moc dlouho nezůstal….

Aurora na Colours. (Foto: Lukáš Horký)

Milan: Nezůstal, protože se Aurora kryla s jinými vystoupeními. Musím zmínit také Yellow Days, kteří jsou mými miláčky. Jejich ostravská premiéra mne rozhodně nezklamala a písně jako A Little While nebo The Way Things Change mne přesvědčily o tom, že i živě mají stejně éterickou atmosféru, kořeněnou extrovertním zpěvem Brooka. Náladová zavařenina reggae, psychedelie a bluesu v podání Yellow Days má jakési ospalé kouzlo, v němž je příjemné pobýt. Malé zklamání pro mě byl zvuk kytary Brooka, která zejména na nižších strunách zněla v sólech zahuhlaně a nekonkrétně. Co se Aurory týče, chápu tvé okouzlení, mne tato heroická fantasy indie princezna nijak dvakrát neočarovala. Vím, že je báječná zpěvačka, ale její hudební styl nekoresponduje s mou představou o zvuku a koncepci písně jako takové. Proto jsem se rozhodl trhnout oponou času a vrátit se do časů devadesátek, jak jej nabídnul Janek Ledecký ve velmi pěkném a odvázaném retro koncertu na „drajvce“. Před tím jsem však notnou chvíli postál před obrazovkou u Gongu, uvnitř kterého čarovala Gulaza s nadpozemsky krásnou inspirací jemenskou hudbou. To bylo opravdu něco!

Janek Ledecký na Colours. (Foto: Lukáš Horký)

Aleš: Janka Ledeckého jsem si nechal ujít, i když jsem si původně chtěl poslechnout aspoň pár písní, ale Aurora mě nepustila.  Zbytek večera jsem pak strávil na Full Moon Stage, protože Mura Masa na hlavní scéně mne přilákat nedokázal, tohle zase nekoresponduje s mou představou písně jako takové. Naopak koncert Jane Weaver na Full Moon Stage pro mne představoval podle očekávání jeden z nejlepších momentů letošních Colours. Těší mě, že zazněly hlavně písně z posledního alba Modern Cosmology, které je daleko alternativněji laděno než její předchozí sólové nahrávky a které na mě působí v dobrém slova smyslu jako psychedelický revival synthie popu osmdesátých let. Možná bych zvuk na Modern Cosmology přirovnal k raným nahrávkám Legendary Pink Dots. A co se týče živého provedení, bylo skutečně hodně dobré. Až mě trochu mrzelo, že Jane Weaver nehrála na některé z větších scén. Zasloužila by si to.

Jane Weaver na Colours. (Foto: Lukáš Horký)

Milan: Souhlasím. Jane Weaver se povedl na Modern Cosmology skutečně mimořádný počin, kde demonstrovala svůj poměrně nečekaný a zásadní stylový obrat k synthwaveovému popu. Snad proto se počátek jejího setu nesl přesně v duchu tohoto alba, z něhož Jane zazpívala za sebou první čtyři písně, včetně stěžejních Modern Cosmology a Slow Motion. Co mne osobně na jejím vystoupení potěšilo, byl fakt, že Jane zpívá živě ještě lépe než na nahrávkách a to je premisa, kterou lze spolehlivě vyslovit už jen o Ruthie Foster. Také její kapela zahrála skvěle a přirozená krása jejího hlasu a inteligentních písní byla nádherným vyvrcholením druhého dne Colours. Mrzelo mě, že jsem si nemohl poslechnout britské Alfa Mist, kteří ve stejný čas hráli na Fresh Stage, ale věřím, že také oni potvrdili svou pověst. Colours of Ostrava druhého dne pro mne osobně zabrala převážnou většinou opět díky menším scénám (nezapomenutelné se staly i koncerty kapel Dálava, slovenské rapové legendy Trosky či sesterské dream popové duo Genius Locci), ale i na těch hlavních se ve čtvrtek sešly osobnosti, které nenudily. Uvidíme, co přinese pátek.

Čtěte také:

Milan Bátor & Aleš Honus | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.