Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Atd. Ředitel festivalu Souznění Zdeněk Tofel: Snažím se řídit starovalašským Nechoď tam, kde ťa nechcú

Ředitel festivalu Souznění Zdeněk Tofel: Snažím se řídit starovalašským Nechoď tam, kde ťa nechcú

10.12.2018 Atd.

Před dvaceti lety vznikl předvánoční hudební festival Souznění.  Ve svých počátcích byl zaměřen převážně na lidovou hudbu a kulturu, v posledních letech se jeho záběr rozšířil. S ředitelem festivalu Zdeňkem Toflem, hudebním redaktorem Českého rozhlasu Ostrava a také uměleckým vedoucím cimbálové muziky Valašský vojvoda, houslistou a zpěvákem, jsme si povídali o tom, kam se festival Souznění, který se uskuteční od čtvrtka do neděle, za dvacet let své existence posunul.  

Zvětšit obrázek

Hudebník a pořadatel festivalu Souznění Zdeněk Tofel.
Foto: Archiv

Máte nějaký hudební idol?

Pomineme-li hudební žánr etnické domácí i světové hudby, kterému se věnuji nejintenzivněji, tak jsou to jednoznačně Beatles. Letos jsem byl v Londýně, u studia Abbey Road, kde jsem nemohl minout Beatles shop. Pak focení na schodech a na slavné zebře, sešli jsme do metra a nějaký borec tam hrál na žluté amplifikované housle. Poslouchám a on najednou povídá: Chceš si zahrát? Říkám jo, a už znělo celým podzemím Yesterday. Vzápětí došlo na Gruňský čardáš, aby zaznělo něco od Valašského vojvody. Další dva dny jsme strávili v Liverpoolu, večer a v noci ve slavném Cavern clubu (Jeskyni), zde měli v začátcích Brouci kolem 250 vystoupení. Další den ráno pak návštěva domů (dnes četně navštěvovaných muzeí), kde John a Paul vyrůstali – John Lennon v Mendips u tety Mimi a Paul McCartney na 20 Forthlin Road, tady jsem si dokonce zahrál na Paulovo piano.

A kdy se objeví něco od Beatles v programu Souznění?

Dobrá otázka. Raději nebudu odpovídat. Co kdybych něco zakřiknul, že ano…

Rád bych vám položil dvě otázky. Ta první: Vypadá to, že každým rokem se z festivalu Souznění stává od čistě folklorní záležitosti pořád výraznější vícežánrový festival. Proč?

Projekt Souznění vznikl v roce 1999 v prosinci díky tomu, že jsme se mohli se souborem Valašský vojvoda podílet na programu České republiky v souvislosti s předáváním vánočního stromu ve Vatikánu. Moje matka našla v ročním předstihu v Katolických novinách inzerát: hledá se program. Přihlaste se, povídá. Pak jsem musel ustát rozhovor s biskupem Františkem Lobkowiczem. Jako u zkoušky. A pan biskup si nás vybral a měl záštitu nad prvním ročníkem Souznění, která trvá vlastně až dodnes. Je pravda, že jsme vyšli z lidové hudby a lidových tradic. Nicméně ten nápad vznikl dříve. Vystupovali jsme v Rožnově a já jsem měl v programu Valašského vojvodu a Jarka Nohavicu. Další rok byla naším partnerem výborná country kapela Tyrkys. A do třetice Tomáš Kočko. Jako kluka jsme ho kdysi doprovázeli s Valašským vojvodou na dětské soutěži a později jako ambiciózního mladíka s kytarou zhudebňujícího básně Ladislava Nezdařila jsem natáčel jako hudební režisér Českého rozhlasu na soutěži Moravský vrabec v Havířově. Tam jsme ho doslova objevili. A pak se jednou stalo, že Večer při svíčkách v Janíkově stodole v rožnovském skanzenu jsme nemohli realizovat. A kamarádi řekli: tak udělej festival v Ostravě. Každé zlo k něčemu dobré. Ukázalo se, ževíce žánrový festival se všemi zkušenostmi je cesta. Takže základ nebyl pouze v lidové hudbě. Jsem člověk, který umí ctít tradice. A nejsem proti world music nebo ethno jazzu. S nadsázkou říkám, že jedna z prvních nahrávek žánru world music se objevila, pokud mi paměť slouží, na albu Revolver od Beatles, kde George Harrison inspirován indickou hudbu hranou na sitár natočil roku 1966 píseň Love You To. A v Ostravě to byli Bukanýři.

Druhá otázka: Původně čistě ostravský projekt je dnes realizován z větší části v jižní části Moravskoslezského kraje. Proč?

Jak se postupně všechno vyvíjí, situace v Ostravě začala být méně a méně příznivá, protože akcí v prosinci přibývalo a diváků ubývalo. Kamarádi začali říkat: děláš nádherné pořady a tady lidi na to nepřijdou, tak jedině se přestěhovat jinam. Z Ostravy pryč. Dodnes říkám – bohužel!

Takže Ostrava díky nezájmu přišla o Souznění?

Ne tak úplně, protože každý ročník má alespoň jeden koncert v Ostravě, letos je to pořad v chrámu Panny Marie Královny  v Mariánských Horách. Už dříve jsme rozšířili program do mých rodných Kozlovic. Pak do Václavovic. Tím hlavním motorem jsou naši příznivci, kteří nás chtějí slyšet. A především dobří lidé, kteří chtějí něco dělat. Snažím se řídit starovalašským Nechoď tam, kde ťa nechcú… A tak nedělní vyvrcholení festivalu se najednou místo Ostravy ocitlo ve Frenštátě pod Radhoštěm, opět díky společnému zájmu i odvaze nebát se změny. Vedení radnice to město velice povzneslo. A od frenštátské radnice zaznělo: Nechcete jít k nám? Takže jsme ve Frenštátě už třetím rokem.

Máte pravdu v tom, že Ostrava má dvaapadesát festivalů, vychází to v průměru na jeden týdně. Publikum je namlsané, což by nevadilo, ale lidem nezbývá čas. Na „venkově“ je ještě prostor.

Mrzí mne to, rádi bychom tady zůstali. Ale každoročně se podílíme alespoň na programu Ostravských Vánoc na Masarykově náměstí a na Kuřím rynku.

Na plakátě na první pohled udeří do očí Fleret a Zuzana Šuláková, kteří v rámci festivalu zahrají v Kunčicích pod Ondřejníkem. Jak k této spolupráci došlo? Všichni si pamatují Fleret a Jarmilu Šulákovou.

V roce 2000 jsem spolupracoval s Fleretem na natáčení vánoční desky jako hudební režisér, zpívala na ní Jarmila Šuláková. Dokonce jsem si s nimi střihl jednu koledu. S Jarmilou jsme se velice sblížili už před čtvrt stoletím, když se narodil můj syn Ondra, Jarmila ho nosila jako děťátko v náruči. Když Jarmila zemřela, kapelník Fleretu Zdeňa Hrachový mi prozradil, že když s nimi začala zpívat Jarmilina dcera Zuzana Pavlusková, bylo to vlastně i na přání její matky. Jarmila prý dokonce sama navrhla, ať si Zuzana vezme umělecké jméno Šuláková. A na mnoha místech, zejména v Čechách, si málokdo na plakátech všimne, že to není Jarmila, ale Zuzana. Ta genetická podoba tam je.

Někteří možná ani neví, že paní Jarmila nežije.

Přesně tak.

V programu festivalu zaujmou také sopranistka Patricia Janečková s barokním repertoárem, skvělá houslistka Hana Kotková, ale také čínský orchestr s tradičními hudebními nástroji. Co ten bude hrát? Evropskou, nebo čínskou hudbu?

Čínskou. Ale popořádku. Patricia bude zpívat J. S. Bacha, G. F. Händela a A. Vivaldiho. Houslistka světového formátu Hanka Kotková představí s vynikajícím komorním orchestrem Barocco semre giovane zajímavou koncertní skladbu Arthura Vincenta Lourié. Co se týká sympatických až étericky půvabných žen z Číny – já jsem houslista a zamiloval jsem si zvuk čínských houslí erhu. Mají dvě struny, hraje se na ně vsedě a drží se vertikálně na klíně nebo na stehnu. Shanghai Xinyi Folk Chamber Orchestra přinášejí lyrickou hudbu opěvující přírodu, lásku, vycházející z bohatých tradic.

Na plakátě je také  jméno Johny Kay. Kdo to je?

Ogar z Frenštátu s anglickým uměleckým jménem. Vlastně folkař, písničkář. Zajímavý hlas, dobrá kytara. A ještě jedno bych rád zmínil. Můžete se těšit nejen na místní muziku tady od nás, ale i na skvělé Slováky, přátele z Horehroní a Bánské Bystrice. A také na lidová umělecká řemesla a k tomu nejen hudební chutě, ale i kulinářské. Prostě vyberte si z bohatého programu na www.souzneni-festival.cz a přijďte.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Atd.", nebo přejděte na úvodní stranu.