Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Nová posila Komorní scény Aréna Viktória Pejková: V šesté třídě jsem se rozhodla, že budu herečkou

Nová posila Komorní scény Aréna Viktória Pejková: V šesté třídě jsem se rozhodla, že budu herečkou

22.10.2019 Divadlo

Viktória Pejková je novou ženskou posilou hereckého souboru Komorní scény Aréna. Do ostravského divadla nastoupila jako do svého prvního angažmá, rovnou z brněnské Janáčkovy akademie múzických umění. Svoji premiéru bude mít v hlavní ženské roli v připravované inscenaci hry Zlatý osel, která bude poprvé uvedena v sobotu v režii Pavla Gejguše.

Zvětšit obrázek

Nocá posila Komorní scény Aréna Viktória Pejková.
Foto: Terezie Fojtová/Nameless photography

Pocházíte z východního Slovenska, jak dlouho jste žila v Košicích?

Do svých osmnácti let. Tedy do té doby, než jsem šla na vysokou školu do Brna. V Košicích jsem vystudovala soukromou konzervatoř, která byla zaměřena hlavně na hudbu a tanec. Pak jsem poslala přihlášky na divadelní vysoké školy a paní Oxana Smilková mne přijala ke studiu herectví na JAMU. V Brně jsem byla čtyři roky a teď jsem tady.

Co jste si odnesla z JAMU jako nejpodstatnější věc, kterou vás tam naučili?

Hodně jsme mluvili o herecké etice. Za ty čtyři roky jsem pochopila, co je to herecká spolupráce a jak je důležitá. Jak pracovat na jevišti s ostatními, jak s nimi vycházet. Oxana Smilková často mluvila o propojení duší. A já na to věřím. Lidé, kteří spolu pracují, by měli být nějak vnitřně propojeni, aby společný výsledek dostal nějaký vyšší smysl.  V divadle je to někdy těžké, každý má svůj život. My jsme na JAMU byli první dva roky skoro pořád spolu. Ráno jsme přišli do školy a večer jsme odcházeli. Společně jsme chodili ven koukat se na lidi. A všechno bylo strašně moc kontaktní.

Říkáte, že jste se chodili dívat ven na lidi, v rámci studia herectví. To je velice zajímavé …

Ano, dostali jsme takový úkol: jít ven, vybrat si třeba nějakou situaci nebo tři, čtyři lidi. Cokoliv, co nás zaujme, a udělat na to etudy. Oxana nás poslala na dvě hodiny ven a řekla: Něco přineste. Takhle vznikla třeba etuda o manekýnech. V prváku. To byl impuls ode mne. Viděla jsem ve výloze figuríny. Takže kluci hráli figuríny a my holky jsme šly nakupovat a ty figuríny ožily. Takhle se dá postavit celá divadelní hra. Přenést život z reality na jeviště je také umění. Hráli jsme i starší lidi, jak třeba chodí. A vždycky tam muselo být něco, co člověka zasáhne.

Proč jste se rozhodla ucházet se o studium herectví v České republice?

Já jsem nechtěla do Bratislavy, přihlášky jsem poslala proto jen do Prahy a do Brna. Já jsem strašně moc chtěla jít hrát divadlo do Čech. Už v šesté třídě jsem se rozhodla, že budu herečkou. Pak mi dva roky trvalo, než jsem rodiče přesvědčila, že to myslím fakt vážně. Odmalička jsem měla moc ráda české pohádky a češtinu jako takovou. První otázka, kterou jsem řešila po konzervatoři, tedy kam bych chtěla jít dál, byla jasná: do Čech! Ještě před konzervatoří jsem chodila do dramatického kroužku, což bylo super. Měli jsme výbornou paní učitelku, říkali jsme jí teta Eva. Byla skvělá. Když jsem přišla do místnosti, kde jsme měli ten dramaťák, cítila jsem se jako doma. Nádherná atmosféra! Právě teta Eva mi řekla, že pokud nejsem stoprocentně přesvědčena, že chci být herečka, že nemám na konzervatoř chodit. Ale já jsem jen říkala já chci, já chci, já chci a budu hrát divadlo!

Tak to má být, člověk má jít za svým snem …

Také jsem recitovala básničky, dvakrát jsem byla na národní přehlídce Hviezdoslavův Kubín, což je obdoba českého Wolkrova Prostějova. Tam jsem ale nijak velkých úspěchů nedosáhla.

Úspěch přece je už jen postoupit na takovou národní přehlídku. Mluvíte krásně česky. Mohla byste recitovat i básně v češtině.

Děkuju. Já se snažím. Občas mi to ještě ujede, hlavně v těch emočních situacích nebo když se učím nové texty, ale věřím, že časem to bude lepší a lepší.

Máte v rodině předky umělce?

Maminka je právnička a táta je elektroprojektant. Maminka ale krásně vyprávěla pohádky, tátova maminka měla zase módní salón a navrhovala modely. A bratr téhle mojí babičky je umělecký sochař. Takže něco z umění se v naší rodině najde. Ale herectví se nevěnoval nikdo a já jsem byla s našima poprvé v divadle na pohádku Kocour v botách, u nás je to Kocúr v čižmách, a podruhé to bylo na Labutím jezeru, ale to už jsem nebyla úplně malá. Až na konzervatoři jsem začala víc chodit do divadla.

Teď už jste v divadle denně, máte stálé angažmá v Komorní scéně Aréna, v jednom z nejlepších divadel v České republice. Jak k tomu došlo?

Byla jsem na konkursu. Celý čtvrtý ročník jsem posílala do divadel e-maily s nabídkou mého angažmá. Snažila jsem se někam dostat. Jediné, co mi vyšlo, byla role v Mahenově divadle ve hře Hledání ztraceného času. Je to malá rolička, ale jsem za ni vděčná. To byla moje první profesionální herecká zkušenost. Uvědomovala jsem si, že když někam napíšu, že jsem Slovenka, je to první handicap. Všichni očekávají, že moje čeština bude strašná. Takže pořád nic, žádná pozitivní reakce. A pak jsem se dozvěděla o konkurzu na roli v ostravské inscenaci Zlatý osel. To byl můj poslední pokus, už po absolvování JAMU a po obhajobě diplomové práce, což bylo v pondělí, a v sobotu byl tenhle konkurs. Já už jsem byla ze všeho tak unavená! Říkala jsem, že další odmítnutí už neustojím… Ale řekla jsem si musíš! Je to moje profese a já to nevzdám. A já se budu drát! Takže jsem přijela do Ostravy, kde bylo dalších třicet sedm dívek. Postavili nás do řady a pan umělecký šéf Ivan Krejčí řekl, že mohou vybrat jen jednu. Tak jsem si jen v duchu řekla hodně štěstí! Já už jsem vlastně nic moc neočekávala. Prostě jsem se přišla ukázat.

Konkurz byl na konkrétní postavu ve hře Zlatý osel. Můžete ji představit?

Jde o tři postavy. Jedna se jmenuje Flotis, pak je to Dívka a třetí je Bednářka.

Tak o každé z nich něco řekněte…

Flotis je děvka. Slouží u svého pána, ale stane se jí, že se zamiluje do chlapa a pak to s ní trochu zamete. Je zajímavé, že se z ní stane trošku jiný člověk, než byla předtím. Dívka se tam objeví jen jednou, to je nejmenší z těch tří rolí. Bednářka, to je klasika. Podvádí svého manžela i milence a nakonec skončí …, no, nebudeme prozrazovat.

Která vám dává nejvíc práce?

Flotis, protože je tam nejvíc, je to nejnáročnější role ze všech tří. Ona jediná se navíc vyvíjí, je tam, jak se říká, herecký oblouk. Bednářka sice také, ale Flotis je nejrozsáhlejší.

Vraťme se ještě k tomu, že jste Slovenka. My občané České republiky v mnohém Slovensko a Slováky obdivujeme, mnozí vám závidí vaši paní prezidentku Čaputovou, máme rádi slovenské divadlo a slovenské herce. Vidíte vy nějaké rozdíly mezi Čechy a Slováky?

Já vnímám určité rozdíly. Třeba děcka, která jsem poznala na JAMU, měla mnohem větší zkušenosti a větší rozhled. Všichni třeba už měli nějaké zkušenosti z práce v divadlech, v rozhlase, někteří v televizi. To já jsem nemohla. Tady je jakoby víc možností. Ale když se ptáte na lidi, já si myslím, že lidé nejsou ani dobří, ani špatní. Jsou schopní všeho, v dobrém i ve zlém. Myslím si ale, že slovenský a český kluk se dá rozeznat. Nevím, čím to je.

Mnohé herečky upřednostňují hereckou kariéru před založením rodiny. Jak je to u vás?

To není můj případ. Měl jsem jedno takové období, ve kterém jsem strašně moc chtěla adoptovat dítě. Říkala jsem si, kolik je na světě dětí bez rodičů, ale už začínám rozumět tomu, co je to mít vlastní dítě, vlastní rodinu. Myslím si, že žena má za úkol vytvářet domov jako místo, kam se všichni rádi vracejí, kde jsou spolu a mají se rádi. A mít možnost vytvořit takový domov pro vlastní rodinu, to je vedle divadla můj další cíl.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.