Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Atd. Mapa ostravských výletů dostala skvostnou knižní podobu. „Půvab se skrývá v detailu,“ říká její autor Pavel Hruška

Mapa ostravských výletů dostala skvostnou knižní podobu. „Půvab se skrývá v detailu,“ říká její autor Pavel Hruška

19.12.2019 Atd.

„Haldy jsou unikátní inspirací na sta způsobů,“ věří Pavel Hruška, autor výjimečného průvodce, který se pokouší o zmapování duše ostravské krajiny. Pod názvem Cesty do ostravského (v)nitrozemí publikaci vydal spolek Fiducia. „Je nějaké město nahoře, na povrchu zemském. A také nějaké město kdesi uvnitř, dole, v hloubkách spíše jen tušených,“ přemítá Hruška v rozhovoru pro kulturní deník Ostravan.cz.

Zvětšit obrázek

Přebal průvodce Pavla Hrušky.
Foto: Fiducia

Spolu s fotografy Romanem Poláškem a Martinem Popelářem a týmem spolupracovníků zvete Ostraváky (a nejen je) na deset pěších výletů městem, a to i do vyloučených lokalit či do „umírajících“ částí města. Dalších deset tras bude obsahovat druhý díl knihy. Vydával jste se na průzkumné výpravy Ostravou už jako dítě? A co jste třeba objevil?

Od narození jsme s bratrem Petrem bydleli v prvorepublikové vile poblíž Komenského sadů, které se tak staly naším dětským dominiem. Svého času jsem v Komeňáku znal každý keř, každý strom, každé místo, vlastně i skoro každé ptačí hnízdo. Ale postupně mě to táhlo i za hranice parku, na haldy a dál podél řeky, směrem k Landeku či na Slezskou. Ostrava se mi tehdy jevila jako dobrodružné, ne úplně bezpečné území. Lákala i děsila mě svou nekonečností a jakousi vnitřní i vnější temnotou a syrovostí, na tom se vlastně nic moc nezměnilo. V letech dospívání jsem pak tak trochu utíkal ven z města i celého ostravského regionu, a to formou různých výprav, vandrů a (kvazi)romantických cest…

A propojily se některé objevitelské zážitky malého Pavla Hrušky s tím, co jste zažil na průzkumných cestách, když jste připravoval knihu Cesty do ostravského (v)nitrozemí?

Ta kniha je výsledkem blízké spolupráce užšího okruhu přátel, z nichž každý velmi dobře zná nějakou konkrétní ostravskou část, její historii, zajímavosti i její specifika. Zkrátka to, co by šlo označit jako „genius loci“. Dohromady jsme stvořili dvacet pěších tras, vedoucích často ne úplně známými místy, nicméně velmi pozoruhodnými a osobitými. Moje představy a znalosti o tomto městě, do kterého mě osud poslal „na umístěnku“, abych použil starý komunistický termín, se díky vyprávění a zkušenostem přátel značně rozšířily. A celá moravskoslezská metropole se mi ukázala být něčím na způsob sugestivního tvaru mnoha faset, fascinujícího svou proměnlivostí a dynamickým svárem protikladů.

Kniha navazuje už na vydanou Mapu ostravských výletů. Proč dostala název Cesty do ostravského (v)nitrozemí? Zajímá mě i to „v“ v závorce. V textu název blíže nevysvětlujete, ani v předmluvě, i když asi rozumím, kam jste názvem mířil. I tomu romantickému odkazu na dílo Julesa Verna, jeho Cestu do středu Země, v tomto našem „ocelovém městě“.

Každá cesta či pouť reálným prostorem je jednostejně též pronikáním do „šachet“ a „těžních jam“ své vlastní imaginace, emocí, představ o světě a lidské existenci v něm. Je nějaké město nahoře, na povrchu zemském. A také nějaké město kdesi uvnitř, dole, v hloubkách spíše jen tušených, než přesně artikulovatelných. V Ostravě tohle tvrzení platí dvojnásobně.

Pavel Hruška během přípravy trasy po sídlišti Fifejdy. (Foto: Ivan Mottýl)

Koncept knihy jste výstižně označil jako „aperitiv“, což je mi velmi sympatické. Není to odborná studie, která čtenáře ubíjí historickými a jinými fakty, ale není to ani turistický bedekr. Je to jakási „radost“, přípitek před tím, než se čtenář pustí do opravdu hloubkového průzkumu Ostravy. Přípitek postavený na poezii a snímcích vynikajících fotografů Martina Popeláře a Romana Poláška. Jak jste dospěl k této koncepci?

Celý koncept se zrodil v kruhu přátel soustředěných kolem antikvariátu a klubu Fiducia, během našich společných debat. Tato publikace je kolektivním dílem, jakýmsi pokusem o – snad to nebude znít nabubřele – gesamtkunstwerk. Roman s Martinem dodali skvělé a inspirativní fotky, já napsal text, všechno pak originálním způsobem umocnila grafička Kristína Pupáková. Pomáhala nám přitom spousta lidí, nemohu je zde bohužel všechny vyjmenovat, jsou jen skromně uvedeni v tiráži. Mé práci například značně prospěla Ilona Rozehnalová, stala se mi „druhýma očima“ a veškeré psaní velmi citlivě a nápaditě revidovala, bez ní by ten text byl bezmála poloviční.

„Radost“, to je přesné slovo, výstižná charakteristika! Strašně nás to všechno bavilo, i když to někdy byla doopravdy náročná a uzlovitá dřina. A chtěli bychom trochu té radosti z niterných prožitků při objevování nových a překvapivých souvislostí během procházek Ostravou přenést i na ty, kdo knihu vezmou do rukou. Vyprovokovat je k tomu, aby Ostravu poznávali po svém, důvěrněji a hlouběji. Možná že objeví něco pozoruhodného, čeho si dosud nevšímali, ačkoli to vídají takřka denně. Půvab a jedinečnost se často ukrývají v detailu a nejsou takříkajíc vidět na první pohled. Snažíme se být potenciálním výletníkům vlastně jen nápomocni, což ale možná není úplně málo.

V předmluvě citujete rozhlasový fejeton meziválečného redaktora ostravského studia a velkého patriota Josefa Filgase: „Dybystě cely svět přešli, jak stě něviděli Ostravu, tuž stě něviděli nic.“ Osobně v tom cítím šílenou nadsázku, ale také velký kus pravdy. A myslím, že to tak měl i Filgas. Ostravu musíte nejen milovat, ale občas i nenávidět, z vaší knihy přitom cítím podobný pocit. Němci tomu říkají Hassliebe, tedy nenávistná láska. Psal jste publikaci v podobném rozpoložení?

Ano. Hassliebe, odi et amo… Láska i nenávist často bývají jen dvěma stranami téže mince a přechod mezi těmito krajnostmi se stává velmi nenápadným, zato rychlým. Bůh ví, proč tomu tak je. Ostrava přitahuje i odpuzuje zároveň, načerpáte v ní, chcete-li, přehršel pocitů zmaru a trudnomyslnosti, ale k tomu také i nějaký až neuvěřitelný a veskrze pozitivní „élan vital“. Čert se v tom vyznej. A je moc dobře, že to takto funguje, nejhorší by totiž byla nevyhraněnost, indolence, bezbarvá průměrnost – to je dokonalá smrt. Nehřeješ ani nestudíš, proto vyvrhnu tě z úst svých, napsáno je v knize knih.

Mě vaše kniha hlavně hřeje. Doplnil jste ji totiž mnoha citacemi z ostravské poezie, a tahle nástavba knize sluší. Prozraďte tedy, na kterém místě v Ostravě jste měl pocit „absolutního souznění“ vámi vybrané básně s aktuální realitou?

Ve své slavné básni Baudelaire zmiňuje, že „tóny, barvy, vůně odpovídají si“. A ono to platí obecně a v širokém slova smyslu. Zkrátka na světě některé věci a situace vykazují často spíše skrytou, nicméně o to intenzivnější, kromobyčejnou afinitu či synergii. Patří prostě k sobě, panuje mezi nimi, napříč časovými či prostorovými limity, jakýsi zvláštní magnetismus. Určitá místa si přímo říkají o jisté slovo, větu, citaci. A jako by některé texty byly už dopředu napsány pro konkrétní ostravské objekty či lokality. V knize naleznete faktické údaje a historická a odborná data, ale také mnohé metaforické nadsázky i trochu mystifikace, někdy to je spíše punk a svévole, furiantské gesto nebo čirá provokace, jindy zase cosi na způsob zcela seriózní úvahy, zkrátka vše odpovídá oné proteovské povaze tohoto města, jak jsem ji zmínil již v předchozích odpovědích.

Dobrá, Baudelaire to řekl za všechny ostravské poety. Osobně jsem ve věku asi kolem osmi až dvanácti let považoval za nejsilnější „tóny, barvy a vůně“ Ostravy uhelné haldy. Ukázala mi je babička. „Bosá proletářka“, která chodila sbírat zbytky uhlí právě na ostravské sopky. Psala se druhá polovina sedmdesátých let, pamatuji ty umouněné tváře třeba na haldě u Dolu Koblov, ty pytle s uhlím na vuzku. Sice jsem měl trochu strach, zároveň bylo úžasné už jako dítě ochutnat drsnou poezii hald. Jak vnímáte dnešní pozůstatky ostravských hald, které v knize vícekrát popisujete?

Haldy se samozřejmě staly fenoménem ostravského regionu a de facto jeho heraldickým znakem. V každém případě jsou ale unikátní inspirací na sta způsobů, od literatury či výtvarného umění přes historicko-sociální aspekty až po hlediska přírodovědná. Všechny tyto polohy v knize odkrýváme a zaznamenáváme. Možná by úplně nejlepší a vlastně i symbolické bylo, kdyby čtenář po zakoupení naší knihy úplně nejdříve vylezl na nějaký (třeba přívozský) odval a rozhlédl se kolem.

Pojďme k jednotlivým pěším vycházkám. Kniha začíná výpravou od Nové huti v Kunčicích (dnes Liberty Ostrava) do Hrabůvky. Dříve jsem si moc nedovedl představit, že do tramvajky (čtyřky) u Divadla Antonína Dvořáka nasedne rodina na nedělní výlet, vystoupí u huti a bude obdivovat panorama oceláren, bludný balvan přinesený ledovcem ze Švédska, a pustí se dál podchodem až k haldě v Hrabové. S knihou Cesty do ostravského (v)nitrozemí už je to asi možné. Jaké místo na první vycházce je nejbližší vašemu srdci?

Věřte mi, že i takové rodiny, o nichž mluvíte, znám. Nebývá jich zrovna dvanáct do tuctu, ale zaplaťpánbůh jsou. V sobotu či neděli raději než do hypermarketu vyrazí společně objevovat něco nového ve svém blízkém či vzdálenějším okolí. Myslím, že to vnímají jako určité dobrodružství a na závěr se pak všichni společně mohou občerstvit třeba v nějaké ostravské cukrárně s čepovaným pivem.

Každou trasu naší knihy jsme koncipovali i coby jistý příběh, tedy s některými opakujícími se motivy či tematickými variacemi, byť až v jakémsi druhém významovém plánu. Jednotlivá zastavení pak pojímáme, řekl bych, značně „širokospektrálně“: od architektonických či technických památek přes přírodní zajímavosti až k historickým či obecně tradovaným bizarnostem spojovaným s konkrétními místy či objekty. Na té první trase bych například vypíchl „ostravské pleso“ (jezero na hrabůvecké haldě) nebo urbanisticky významné šídlovecké sídliště.

A co třeba sedmá vycházka, která vede z Pustkovce přes Turkov do Plesné?

To je takové ostravské „camino“, jak Španělé nazývají svou slavnou pouť do Santiaga de Compostely. Ostravan nemusí jezdit až dolů na jih, stačí mu dojít do Plesné, kde rovněž stojí kostel zasvěcený svatému Jakubu Staršímu. Celou tu trasu lemují různé sakrální památky a má, zejména ve své druhé části, příjemně starosvětský charakter. Pozornému člověku nabídne i mnohé přírodní zajímavosti, doporučuji nepřehlédnout třeba mimořádně vysokou a letitou třešeň v turkovském lužním lese, krása se opravdu ukrývá v detailech a drobnostech. Cestou je nutno navštívit rovněž hospody U Mamy a U Taty.

A na trase od Heřmanického rybníka do ZOO?

Fascinující je už ten počáteční kontrast, kdy se člověk ocitne v jakémsi intermundiu mezi velkou prohořívající haldou na straně jedné a lesklou vodní hladinou rybníka na straně druhé. Ale svůj uhrančivý půvab mají třeba i opuštěné budovy někdejšího heřmanického dolu. A mám jaksi rád i ukradenou bustu prezidenta Masaryka, ze které zůstal pouhý sokl, to je také výstižná zpráva o naší současnosti. A pozor na motáka pochopa!

Upřímně řečeno, turistika je začarovaný kruh. Když skoro nikdo nejezdil na rumunský Banát nebo do Koločavy, mělo to své kouzlo. Dnes je to spíš otrava, třeba Koločava je plná českých opilců a v řece doslova tečou plastové láhve. Benátky a Madrid proti turismu dokonce protestují. Nemáte obavy, že prozrazením určitých neobjevených (tajných) míst v Ostravě připravíte tyto lokality o jejich intimitu a genia loci? Tak se tomu stalo už před drahnými lety třeba na haldě Ema.

Abych řekl pravdu, nemám. Naše kniha je určena spíše pro dobrodružné a zvídavé povahy, není nějakým tradičním průvodcem řadového turisty či cestovatele, i když přináší i mnoho obvyklých a snad i užitečných fakt a informací. Mám pocit, že lidé, kteří si ji seženou a přečtou, nenaplňují onen typ masového návštěvníka všeobecně populárních lokalit a destinací. Toto je jistá výzva, a asi ne každý ji bude akceptovat. A pokud by se snad stalo, že by v některých ostravských končinách přeci jen už nebylo k hnutí, nebojte se. Najdeme nová pozoruhodná a dosud neokoukaná místa!

*

Cesty do ostravského (v)nitrozemí I. Spolek Fiducia, Ostrava 2019. Křest publikace se uskuteční ve čtvrtek 19. prosince v 18 hodin v Antikvariátu a klubu Fiducia.  

 

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Atd.", nebo přejděte na úvodní stranu.