Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Jiří Vodička před koncertem s Janáčkovou filharmonií: Vždy budu tíhnout k místu, odkud pocházím

Jiří Vodička před koncertem s Janáčkovou filharmonií: Vždy budu tíhnout k místu, odkud pocházím

8.1.2020 08:28 Hudba

S Janáčkovou filharmonií jsem prožil strašně moc. Korngoldův koncert je ojedinělý v tom, jak se dotýká filmové hudby. Snažím se děti do muziky netlačit. Návrh nové ostravské koncertní haly mne nadchnul. To všechno v následujícím rozhovoru říká špičkový český houslista a ostravský rodák Jiří Vodička, který se už ve čtvrtek 9. ledna představí po boku Janáčkovy filharmonie na tradičním Novoročním koncertě. Kromě Koncertu pro housle a orchestr Ericha Wolfganga Korngolda na něm zazní hudba Leonarda Bernsteina a Sergeje Prokofjeva.

Zvětšit obrázek

Houslový virtuos Jiří Vodička bude hostem Janáčkovy filharmonie.
Foto: Ilona Sochorová

Letos to bude pět let, co jsi  naposledy vystoupil jako sólista po boku Janáčkovy filharmonie. Od té doby se ve tvém životě hodně věcí změnilo. Které věci považuješ za zásadní?

To jsem ani netušil, že už je to pět let. Od té doby jsem se tady sice krátce objevil a hrál jsem Mendelssohnův houslový koncert e moll s Jihokorejským orchestrem, ale už je to samozřejmě dlouhá doba. Vždycky se vracím k Janáčkově filharmonii s velkým nadšením, protože jsem s tímto orchestrem od svých dvanácti let prožil strašně moc. A moc mi pomohl v tom, jak jsem se na pódiu cítil, když jsem pak vystupoval s jinými orchestry a získával cenné zkušenosti. Takže je to pro mne vždycky srdeční záležitost. Udála se samozřejmě spousta věcí: stal jsem se koncertním mistrem České filharmonie a právě na podzim jsem započal svou pátou sezonu. Událo se také to, že jsem opustil své působení ve Smetanově triu. Čas letí a byl jsem tam sedm let.

Máš při svém vytížení koncertního mistra České filharmonie dost času na vlastní sólové aktivity? 

Samozřejmě, že ano. Je to občas velice náročné, protože těch programů a repertoáru, který je pro mě nový, je hodně. Vyžaduje to spoustu času na přípravu, ale snažím se pořád věnovat komorní hudbě a zůstat i sólistou. Jedno je hezky propojené s druhým. S Českou filharmonií mám možnost vystupovat i jako sólista a to je skvělá příležitost.

S Janáčkovou filharmonií zahraješ koncert Ericha Wolfganga Korngolda. Ten přece jen není příliš známý. Jaká to je hudba?

Tento koncert je pro mne poměrně nový. Setkal jsem se s ním, až když jsem slyšel nahrávku s Ithzakem Perlmanem a Pittsburskou filharmonií. Myslím si, že Perlman jakožto židovský interpret to hraje až ikonicky. Jeho provedení je fantastické a já jsem se v tom hrozně zhlédnul. Korngoldův koncert je ojedinělý v tom, jak se dotýká filmové hudby. Je cítit, že to psal v Americe, je v něm vše, čím tam ve své tvorbě vynikal. Jak utvářel Hollywood v tom hudebním smyslu, a to je na něm fantastické.

Korngolda označil Gustav Mahler za hudebního génia už v jeho 18 letech. Později mu však uškodily negativní kritiky a taky to, že filmová hudba nebyla považována za hodnou uměleckého světa. Není to z dnešního hlediska absurdní?

Ono je to zajímavé. Korngold totiž koncert věnoval Almě Mahler. Nevím, do jaké míry byli přátelé, ale věnoval ho právě jí, určitě tam existuje provázanost a zvuková představa. Ten koncert je nesmírně propsaný i v orchestru, nejen pro ten sólový hlas. On to opravdu nešidil. Barvy a to, co přináší v instrumentaci (slyšíte tam vibrafon a celestu), je skutečně ojedinělé.

A jestli mu bylo uškozeno kritikou? Každá doba přináší své a Korngold si procházel v životě momenty, kdy měl na sobě nálepku, že je „pouze“ filmový autor. Ale jak je vidět, dnes na to hudební svět nahlíží jinak.  Autoři filmové hudby jsou mnohdy nedocenění a hudební svět potřebuje dozrát k tomu, aby je pochopil. Aby je vzal. Není to naopak, že oni nestačili, nebo zkrátka nenaplnili svým umem tu dobu, jen ta doba nebyla natolik chápavá, až třeba po své smrti se stali slavnými. Což je asi i jeho případ.

Jiří Vodička. (Foto: Ilona Sochorová)

Kolik času v průměru denně věnuješ cvičení? Existuje nějaká hranice, pod kterou nesmíš jít, abys neztratil techniku?

Snažím se cvičit, co to jde. Záleží hodně na repertoáru, který připravuji. Nedá se to zprůměrovat, ale určitě se nemůže stát, abych na to několik dní vůbec nesáhnul, protože pak je poznat, že je třeba něco dohánět. Na druhou stranu je třeba taky odpočívat, takže se snažím vždycky najít nějaký střed. Teď jsem nedávno hrál Šostakovičův houslový koncert, připravoval jsem se do filharmonie na náročný repertoár, nyní Korngoldův houslový koncert, příští týden Vranického houslový koncert s Filharmonií Brno, který jsem nikdy nehrál… Tak samozřejmě teď toho cvičení a hraní mám celé dny hodně.

Máš tři děti, podědily hudební talent a táhne je to také k muzice?

Tady bych tě opravil, protože nemám tři, ale už čtyři děti. Teď zrovna, což jsi mohl slyšet, tady leží vedle mě ta nejmenší čtyřměsíční. Teď vedle mě zrovna usíná a kouká na mě, jak si s tebou povídám do telefonu. Ale s tou muzikou. To víš: Nejstarší Jozífek od malička koukal na videa a dirigoval. Fascinovaly ho některé skladby, které chtěl pouštět a poslouchat dokola. Před pár dny jsme spolu jeli v autě a prosil mě, jestli bych nemohl pustit třetí větu z Čajkovského Patetické symfonie. To člověka prostě překvapí. Teď začíná hrát na klavír, ale všechno se uvidí. Snažím se děti do muziky netlačit, ale pokud projeví zájem, tak je v tom určitě podpořím.

Omlouvám se, netušil jsem, že jsi mne s dětmi přeběhl. Chtěl bys, aby se někdo z nich věnoval hudbě profesionálně?

Pokud by měly samy zájem a vycházelo to z nich, proč ne? Teď třeba vidím, že Michalka krásně zpívá, má intonační cítění a zřejmě i absolutní sluch. Ale nijak na to netlačíme. Jak to bude, to se všechno uvidí. Jen bych možná zmínil, že když učím na konzervatoři, často potkávám studenty, kteří pocházejí z hudebních rodin. Já osobně jsem nevzešel z hudební rodiny, což možná je výhoda, protože vidím, jak často jsou děti tlačeni do cvičení rodiči a jak je na ně vyvíjen obrovský tlak. A zároveň i pro rodiče, protože to často nemůžou vydržet a ztrácejí nervy, což chápu, protože já osobně bych asi neměl vytrvalost vést děti tak trpělivě, jak to dělali mí rodiče nebo učitelka v dětství.

Jiří Vodička. (Foto: Ilona Sochorová)

V Ostravě se hýbou ledy ohledně nové koncertní haly. Viděl jsi vítězný projekt?

Návrh amerického architekta mne úplně nadchnul. Tohle kdyby se v Ostravě povedlo, tak bych to s velkým nadšením přijmul. Fandím tomu jako rodilý Ostravák, jako člověk, který vždy bude tíhnout k tomu místu, odkud pocházím. Hrozně moc se mi to líbí a držím tomu palce. I těm, kteří mají moc to ovlivnit, získat na to peníze a prosadit to. Kdyby se tohle provedlo, tak by to v rámci celé republiky byl obrovský počin. I vzhledem k tomu, že v Praze dodnes vlastně není pořádný profesionální koncertní sál. A v Ostravě by byl dřív, tak je to prostě fantastické. To bych Ostravě přál! Nehledě na designové zpracování, které je začleněno do původní budovy, je úžasně kompatibilní a v životě by mne nenapadlo, že to takhle je možné.

Měla by být nová koncertní hala jednou z hlavních priorit Ostravy?

Samozřejmě. Když se koncertní sály postavily v Japonsku či Německu, myslím, že by si to naše orchestry také zasloužily. Takže držím palce.

S jakými cíli a plány jsi vykročil do roku s dvěma dvojkami a dvěma nulami ve štítu?

Čeká mě v tomto kalendářním roce mnoho krásných koncertů u nás i v zahraničí, tak se na to všechno moc těším. Vkročil jsem do nového roku koncertem s Českou filharmonií a Jakubem Hrůšou. Nyní mám možnost si zahrát novoroční koncert s mou milou Janáčkovou filharmonií. Co víc si človek může přát!

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.