Potácím se nad ránem cestou děvek a toulavých psů, píše ve Chvilce poezie básník Miky Marusjak

Ferlinghetti, Ginsberg, Kerouac. I Miroslav Miky Marusjak je autorem ze stejného těsta, pozdní moravský zástupce slavné beat generation, ačkoliv o něm ve Spojených státech zatím asi mnoho neslyšeli. On the Road. Miky je věčným tulákem kerouacovského ražení, jeho pouť má proto daleko k nějaké turistické výpravě po značené pěšině. „Potácím se nad ránem cestou děvek a toulavých psů,“ píše v jedné ze svých básní. Tenhle autor je na cestě, aby poznal lidské bytí ve všech jeho podobách. A v následující básní dokonce potká i ostravského písničkáře Jaromíra Nohavicu, z čehož ovšem není úplně šťasten.

ON THE ROAD PO ČESKU

Ploužili jsme se
po nové Dé jedničce
ve staré škodovce
topení nefungovalo
v autě byla kosa
sněžilo
Zastavili jsme u benzínky
na kafe pro zahřátí
U reklamního panelu na Camelky
někdo vymočil do sněhu
žlutý obrazec kosočtverce
Z rádia zpíval Nohavica
o tom
když ho brali za vojáčka
a já
já chtěl být vojáčkem
a já
já chtěl být Mirkem Dušínem
být čestný a nemluvit sprostě
a já
já chtěl být vojín Mirek Dušín
Do prdele kurvafix
já chtěl zastřelit Nohavicu
a taky toho Ťoka
za to
že nestydatě lžou
jak když tiskne
za to
že nestydatě žvaní
hůř než Soukup na Barrandově

*

Miky Marusjak patří k předním organizátorům moravského undergroundu. Své básně čte většinou za doprovodu kapely Poetic Band a jeho naléhavý hlas dokáže utišit i rozpařené publikum, třeba na Skalákově mlýně v Meziříčku anebo na brněnském Potulném dělníkovi. Patří také ke stálému okruhu tvůrců legendárního časopisu Vokno, který za normalizace založil František Čuňas Stárek. Ale hlavně je to srdcový hráč, prostě skvělá mánička, kterou můžete osobně poznat třeba v sobotu 25. ledna při autorském čtení v ostravském Hudebním bazaru.

Cílem jeho toulek jsou často i Sudety, třeba Libavá a Bruntálsko. „V kopřivách zasypané studny / den po dni / hniloba se tlemí / z vykotlaných pařezů,“ píše v jedné ze sudetských básní, kterou věnoval rýmařovské kapele Sibérija. I pětasedmdesát let poté, co museli Bruntálsko opustit místní Němci, pak Miky v krajině slyší lidský nářek.

VESNICE BRUNTÁLSKA

V kalném pološeru
nového dne
znavená krajina
ospale zívá
Krajina
kde se často měnila řeč
a taky její obyvatelé
krajina
kde kulatým razítkem
se potvrzovala identita
jak u rodokmenů
čistokrevných ras psů
krajina
kde z rozpadlých hřbitovů
kam se dávno nepohřbívá
řve prázdnota a zapomnění
Vzkazy němých svědků
kamenných náhrobků
o životě předků
vzkazy psané v němčině
taky v hebrejštině
stejně i v češtině
vzkazy o kořenech
k zdejší krajině
Bezbřehé touhy
načmárané azbukou
na torzech hřbitovních zdí
Lítost a vztek
nad devastací hodnot
křičí z chátrajících budov
Drsná krajina
kde kůrovec
nemilosrdně požírá
ráj houbařů
drsná krajina
kde novodobí zlatokopové
nemilosrdně rýžují
na místní chudobě
drsná krajina
s nájezdy chalupářů
a jejich útěků z měst
Potrhaná pavučina
ranního ticha
řevem zahradních sekaček
a jekotem cirkulárek
Za týden
opět přijedem
na víkend
opět se rekreovat
opět zvelebovat
budovat své ulity
za ploty
opětovné návraty
do lůna přírody
Starousedlíci
ze zchátralých stavení
marně vyhlíží znamení
lepších zítřků
skrze špinavá okna
domovů důchodců
Z předzahrádek
jejich původních chalup
z anglických trávníků
se jim chechtají
s hubou od ucha k uchu
sádroví trpaslíci

*

Když Miky loni 26. dubna zorganizoval v ostravském klubu Rock Hill poetickou smršť Noc básníků, přivezl z Brna i Jaroslava Erika Friče. A osud tomu chtěl, že to bylo Erikovo poslední veřejné vystoupení, Pánbůh si ho vzal necelý měsíc poté, 24 května. Erik recitoval jako vždy o Ostravě, v níž prožil dětství a mládí, první lásky a také vypil první pivo. A Miky Marusjak zase recitoval o Erikovi. „Text pro Erika jsem napsal 21. února 2019, když jsem si znovu přečetl jeho vynikající báseň Hořící berdej,“ vzpomíná.

POUTNÍCI NOCI

Cestou do vozovny
cinkají noční tramvaje
před Ponorkou
na Štatlu zase šaliny
V noci na Svatého Jiří
prý země se otvírá
aby vydala odvážlivcům
poklady ze svého nitra
Kroky osamělých poutníků města
kroky osamělých poutníků noci
kolem nonstopů a chrámů
věže Petrova a Dómu
ozvěny dávných kroků
panovníků církevních hodnostářů
a taky královrahů
Kroky osamělých chodců noci
kroky v rytmu bluesových tónů
kroky tuláků noci
se skrytými poklady jejich srdcí
Je tolik nevyřčeného
tolik nenapsaného
tolik nezaznamenaného
Noční rychlíky
na trati Bohumín – Praha
na trati Bohumín – Brno
na trati s popadanými mosty
Mosty přes rozbouřené vody
řek Moravy a Svratky
Padací mosty
obranných hradů nitra
spálené mosty minulosti
Rychlík přítomnosti
kupé s ospalými cestujícími
a na semaforu
stále svítí zelená
Opičky z Gibraltaru
na Svatém Kopečku a v Bystrci
se pitvořivě ksichtí
skrze mříže voliéry
na návštěvníky ZOO
Ještě jsou hospody kde se kouří
ještě jsou hospody
kde se debatuje o životě
kde se tříská pěstí do stolu
kvůli obhajobě názoru
Ještě jsou hospody
kde voní poctivá gulášovka
kde štamgasti píšou na účtenky básně
kde neblikají výherní automaty
nehraje televize ani jubox
ale kytary a zpívá se
Ještě jsou hospody
kde se hraje mariáš
Durch Žebrák Sto a sedma nazad
…takový život nelze prohrát
život jenž držíme v dlaních
v mozolnatých dlaních
od krumpáče a lopaty
co umí hladit něžně a opravdově
mozolnaté ruce
které bez problémů
dají přes držku
všem navoněným frajerům
Kroky osamělých poutníků noci
kolem potemnělých oken ložnic
spokojeně oddychujících spáčů
po předstíraných orgasmech
povinného manželského milování
Cesty poutníků noci
kolem zapomenutých plácků dětství
zrušených klubů a hospod
sladkobolný splín
vrávoravých kroků poutníků noci
Stále vpřed nezastavovat
život na plný plyn
bez mříží zlatých klecí
Opičky z Gibraltaru
asimilované v zoologické zahradě
na nás posměšně a nestydatě
vystrkují holou prdel

*

Smrt je v Marusjakových básní přítomna poměrně často. Třeba v této působivé symbolické miniatuře: Místo kadidla / vůně spadaných jablek / Zemřelo léto. „Následující text jsem napsal po pohřbu Rudolfa Lachmanna, číšníka z kultovní máničkovské hospody Ponorka v Olomouci. Odešel v nedožitých dvaačtyřiceti letech v květnu 2017,“ vypráví. Přátelé odcházejí, mnohdy až příliš brzy. Tanec smrti nelze zastavit.

R. I. P.

Narvaný lokál
jak víkendový autobus MHD
do ZOO na Svatém Kopečku
Přátelé pozvedají sklenice
Vzájemně se překřikují
Pijeme pivo a kořalku
Zapíjíme památku
pingla z Ponorky
Rudy Lachmanna
Kvičící harmonika Jirky Hilčera
hraje funebrácký marš
Taneční kreace štamgastů
Pod tíhou namodralého dýmu
tiše klesá pěna  

Před Ponorkou
vytrhané koleje
vybagrovaná zemina
Dlouhý mělký masový hrob
hlubokých vzpomínek na Rudu