Chci být zodpovědný a svobodný zároveň, říká hudebník Jan „Comar“ Ražnok, který se vydává na sólovou dráhu

Spojení Comar jako zpěvák Public Relations už neplatí. Proč k tomuto rozchodu dochází?

Těch impulsů bylo více, ale asi ten nejsilnější je, že bych se teď chtěl více věnovat vlastní autorské tvorbě. Mám v šuplíku písničky, se kterými sice už několik let vystupuji v rámci mého akustického projektu Comar in the Cube, ale dosud jsem neměl čas je natočit. V posledních dvou letech však toto mé akustické hraní nabylo na větší intenzitě a ty písničky začaly volat po tom, aby se s nimi něco udělalo. Zájem okolí tomu samozřejmě též přispěl a také to, že tato klidnější forma hraní a zpívání mi aktuálně vyhovuje více než rock-metalové běsnění. (smích)

Kdy, respektive za jakých okolností, jsi k tomu rozhodnutí dospěl a jak tato situace ovlivnila nahrávání nového alba Public Realtions?

Nejsem profesionální muzikant. I když je pro mne důležité, co hraji a o čem zpívám, je to pořád jenom koníček, který musím kloubit s prací a rodinou. Public Relations není kapela na kšeft. Jsme parta chlapů, kde si každý z nás urve trochu volného času a dohromady se snažíme splnit si muzikantský sen o velké kapele. Je normální, že sny a představy se časem začnou rozcházet. Nic dramatického. Prostě jsem si vybral, co jsem cítil, že mě více naplní. Nemohu si dopřát ten luxus naplno se věnovat oběma hudebním projektům.

To se dá samozřejmě pochopit…

S Public Relations jsme se domluvili, že si najdou nového zpěváka a během té doby odehrajeme domluvené koncerty a uděláme desku ze songů, které se nám nahromadily od posledního alba Sirael z roku 2016. Tato situace natáčení desky možná ještě více zjednodušila, protože jsme si řekli, že ty písničky prostě natočíme a nebudeme nad tím moc spekulovat. A kupodivu nové album Překonej svůj strach, které vyšlo letos 2. února, zní docela kompaktně.

Jednou z výrazných písní nového alba Public Relations je song Játihotamdám, kde zazní i hlas herce Milana Šteindlera. Za jakých okolností tato skladba vznikla a jak došlo k této spolupráci? 

Bubeník Mára přinesl kytarový rif, kapelník Tomáš mu z toho udělal diskošku a mně to přišlo tak blbé, že mě tam do refrénu nenapadlo nic jiného než „Já ti ho tam dám, já ti ho našroubuju…“ Samozřejmě smeteno ze stolu, ale ze srandy jsem k tomu dopsal sloky o tom, že našroubováním je myšleno složení toho správného úderného refrénu. Nazpíval jsem to na demo nahrávku, kterou jsem pouštěl pro pobavení známých, a ohlasy byly natolik kladné, že se kluci nakonec tuto „trezorovou“ píseň rozhodli přidat na album. Během nahrávání jsem pak přišel s nápadem, že pro hlas pracovníka OSA bych mohl oslovit Milana Šteindlera, se kterým se osobně znám, že by to zábavnost songu ještě více povýšilo. No, a podařilo se.

Jak hodnotíš své působení v kapele Public Relations?

Určitě kladně. Podařilo se nám vydat tři desky, natočit nějaké klipy, které nám vysílali v TV Rebel, hráli jsme na pěkných akcích a festivalech, vyzkoušeli jsme si hraní na opravdu velkých pódiích před několikatisícovým publikem. Očekávání byla veliká a bohužel ne všechna byla splněna. Ale i tak by mne v roce 2013, když jsem nastupoval do Public Relations, nenapadlo, že tohle všechno zažijeme. Hodně jsme si mákli.

Jak tedy bude vypadat tvá sólová kariéra? Jak se písně budou lišit od tvorby Public Relations?

V Public Relations převážnou část muziky skládá kapelník Tomáš, já jsem dodával melodie zpěvů a texty. Zkoušeli jsme párkrát udělat něco i s některými mými songy, ale vždy z toho vyšlo úplně něco jiného. Do konceptu Public Relations se ty mé lyrické kytarovky nebo komické punkovky moc nehodí. Comarovské písně jsou hotové, teď je potřeba se jim jen trochu více pověnovat. V prvé řadě je chci zaznamenat, než se mi ohrají a vystřídají je nové nápady. O nějaké větší produkci momentálně neuvažuji. To se uvidí až pak, jestli a jak na to bude publikum reagovat.

Co bys mohl říci o prvním singlu Víla s prošlou záruční lhůtou?

K napsání této písně mě inspirovala má tehdejší práce onlinemarketéra pro jeden eshop. S bubeníkem Vítkem Kurečkou jsme ji vybrali, protože na koncertech na ni fanoušci dobře reagují.

Jaké jsou pro tebe základní rozdíly mezi sólovou dráhou a působením v kapele? Vnímáš sólové hraní jako větší zodpovědnost, nebo naopak v tom vidíš více svobody?

Pokud se nechci stydět za to, co dělám, musím být zodpovědný a svobodný zároveň. U kapely je to tak, že se musíte domluvit a názorově sjednotit parta lidí. U sólového muzicírovaní si mohu sám rozhodovat, co a jak udělám, kam se vydám. Nevýhodou je, že si to musím všechno sám připravit, zařídit, zaplatit, kdežto u kapely si ty jednotlivé úkoly a funkce můžete rozdělit.

Co považuješ za silné stránky své sólové kariéry, aby ses třeba odlišil od ostatních?

Nemám potřebu se nějak odlišovat, vyčnívat, na něco si hrát, vyplnit díru na trhu. Hraju sám za sebe. Vyzkoušel jsem si za poslední roky, že mé písně lidi baví, že je o ně zájem, tak to zkusíme trošku pošoupnout. Svůj aktuální program Comar in the Cube mám nazvaný jako akustická divočina. S nahrávkami si však chci více pohrát a někde tu kytaru i více přiostřit.

Plánuješ tedy nové album? Máš pocit, že se v dnešní době vyplatí vydávat nová alba? Jde o to, že se na nás valí spousta muziky, takže posluchač mnohdy ani nemá možnost věnovat nějaké nahrávce dostatek času, protože už se o pozornost hlásí jiný interpret…

Vzhledem k tomu, že musím více zapracovat na comarovském promu, tak zkusím udělat nějaké dvě tři nahrávky, které budou vypovídající o mé autorské tvorbě, abych mohl oslovit pořadatele akcí a festivalů. Podle toho, jak nám půjde nahrávání, tak se rozhodnu, zda další songy budu vypouštět postupně nebo pak až všechny najednou formou alba.

Jsi aktuálně spíše natěšený, nebo cítíš i jistou nervozitu, protože nevíš, co na tvou novou tvorbu řeknou fanoušci a kritici?

Vzhledem k tomu, že už nějaké kladné ohlasy mám, tak jsem spíš zvědavý, jak se písním bude dařit, až je natočím a budu je moci vyslat do světa.

Máš vytyčeny nějaké cíle, které bys chtěl v rámci sólových aktivit dosáhnout? Třeba v průběhu roku, do tří, do pěti let?

Po koncertě je každé poplácání po ramenou či objednání drinku ze strany fanoušků známkou splněného cíle. Pokud se má tvorba bude líbit širšímu publiku a bude mi umožněno hrát na pěkných akcích a potkávat se se skvělými lidmi, budu maximálně spokojen. Jestli k tomu přibude nějaký Slavík, budu si na to doma muset vyčlenit poličku.

Působíš také jako dramaturg kulturního domu. Co tě nejvíce tato práce naučila v souvislosti s českou hudební scénou? Přece jenom, ne každý má možnost vidět hudební scénu jak z pohledu účinkujícího, tak z pohledu toho, kdo koncerty pomáhá organizovat. Ty však máš možnost nahlížet na hudební scénu z obou úhlů pohledu. V čem je to tedy pro tebe nejvíce přínosné? 

Právě že vím, jak některé věci v hudební branži fungují, že si někdy musí kapely samy platit za to, aby si zahrály jako předkapely nebo na některých festivalech, že lidi už nemají tu chuť objevovat v klubech neznámé kapely, tak ty mé muzikantské sny jsou střízlivější, než když mi bylo patnáct a chtěl jsem mít podobnu kapelu, jakou byly Nirvana nebo Guns´n´Roses. A možná i proto mě láká a zároveň nezbývá nic jiného než vydat se tou muzikantskou cestou jakoby znovu od začátku. Sám jen se svými písničkami a nabalovat to podle toho, jak bude publikum reagovat. Je to trend, který lze v současnosti na hudební scéně pozorovat v Česku i v zahraničí. Vzpomeňme, jak začínali Xindl X, Tomáš Klus, Pokáč nebo David Stypka. Nejdříve obráželi akce jako písničkáři, teď si mohou dovolit vlastní kapelu a větší produkce.