Je třeba neztratit identitu a mít otevřenou mysl, říká Fernando Saunders, bývalý spoluhráč Loua Reeda

Co vás přivedlo do Ostravy?

Moje seznámení s Českou republikou proběhlo v době, když jsem hrával s Louem Reedem. A ten byl v kontaktu s Václavem Havlem. Nevím už, kdy přesně, ale jednou mi Lou řekl, abych s ním navštívil dům jeho kamaráda. Domluvil, že můžu jít s ním. Když jsme tam přišli, tak to nebyl dům, ale hrad. (smích) A až pak jsem zjistil, že jeho kamarád je prezident.

Tím to ale neskončilo…

Postupně jsem začal být stále více v kontaktu s lidmi z České republiky, s promotéry, začal jsem tady koncertovat a jednou mě pozvali do televizního pořadu Dobré ráno, který se vysílal z Ostravy. Už dříve jsem přitom uvažoval, že bych v Evropě zůstal, protože jsem v Evropě měl hodně aktivit. Zjistil jsem, že z Ostravy je blízko do Beskyd, Krakova, Bratislavy i Vídně. Rozhodl jsem se tady tři měsíce relaxovat, protože jsem byl furt na cestách. Potkal jsem tady spoustu skvělých muzikantů jako Karel Holas nebo Luboš Malina, dokončil jsem moje album, začala se mi líbit energie města, tak jsem tady zůstal.

Můžete trochu více specifikovat? Co konkrétně vás zaujalo na moravskoslezské metropoli?

Je to industriální město, ale vidím tady krásu. Co je krásné, vždycky záleží na tom, kdo hodnotí. Můžete vidět nějakého škaredého psa, ale někomu jinému se prostě může líbit. Jestli je něco, co mám na České republice opravdu rád, tak to jsou náměstí. Česko má krásná náměstí. Líbí se mi i Štěrkovna u Hlučína. Pro mnoho lidí z Česka to nemusí nic znamenat, ale pro mě je to něco ohromného. Občas totiž jedu do Opavy nebo do Beskyd, do Olomouce, mám rád i Písek. A další věc, co mám na Ostravě rád, je, že je v tomto městě hodně čajoven… Nevěřil bych, že Češi mohou mít takovou zálibu v čajovnách. Mám rád Japonsko, Čínu, a tedy i čajovny. Připadám si tady jak v Asii.

Co vám Ostrava dala?

Chtěl jsem být obklopený normálními lidmi, takovými, kteří tvrdě pracují. Praha je krásná, multikulturní, ale hektická jako New York… Taky jsem pro sebe potřeboval nějakou sebeanalýzu mých vnitřních pocitů. V Ostravě to pro mě bylo pokojné. Hodně jsem se o sobě naučil, pomohlo mi to, zklidnilo mě to. Obecně vzato já mám rád lidi z Česka. Jeden z prvních muzikantů, se kterým jsem hrál, byl Jan Hammer. On byl něco jako můj učitel.

V jednom rozhovoru jste zmínil, že Češi jsou uzavření, nedůvěřiví, ale mají vřelá srdce a milují hudbu. Platí to stále?   

Neřekl bych, že jste nedůvěřiví či podezíraví, ale nejste zvyklí být v kontaktu s jinou kulturou, s cizinci. Rozumím proč. Měli jste tady období, kdy jste byli zavření před vším, dokonce i před muzikou. Když přicházejí lidé s novou kulturou, vy nevíte, kdo oni jsou. Samozřejmě netvrdím, že Češi jsou v tomto směru špatní, ale rozumím tomu. Z delší časové perspektivy je to prolínání kultur však dobré. V New Yorku máte na každé ulici jinou kulturu. Ačkoliv jsou Američané odlišní, navzájem si rozumíme. V každé kultuře jsou špatní a dobří jedinci.

Vnímáte podobnosti mezi Detroitem, kde jste vyrůstal, a Ostravou?

Jo, vnímám. Jsou tady milí a vděční lidé, mají respekt, jsou pracovití. Detroit měl těžké časy, ale už se vrací zpátky na výsluní. Bylo to jedno z pěti nejdůležitějších měst ve Spojených státech, jedno z hlavních měst muziky. Byla tam založena třeba nahrávací společnost Motown Records, pod kterou patřili třeba Stevie Wonder nebo Michael Jackson. Pak se spousta aktivit přemístila do Kalifornie… I z Ostravy je spousta muzikantů, třeba kluci z kapely Kryštof nebo Buty.

Hrál jste s mnoha slavnými muzikanty. Jaké životní lekce jste si z těchto spoluprací vzal, ať už po hudební či lidské stránce? Začít můžeme třeba Erikem Claptonem…

Eric Clapton byl velmi milý chlapík. Pozval nás třeba do jeho soukromého letadla, kde jsem se cítil jako doma. Muzika je jedna věc, ale hlavní byl náš osobní vztah, jak jsme se bavili mimo pódia. Bylo to velmi zábavné. To samé platilo, když jsem hrál s Jeffem Beckem.

Pak zmiňme třeba Tori Amos…

Tori Amos byla v té době nová na hudební scéně, až posléze se stala velkou hvězdou. Tehdy měla těžké časy, žila v jednopokojovém bytě, ale byla ochotná naslouchat druhým. Byl jsem šťastný, že jsem se v přítomnosti mnoha muzikantů cítil jako doma. Opět si vybavím Loua Reeda. Jeho hudba byla silná, nicméně silné bylo i naše přátelství. Často jsme debatovali o životě a tak. Občas jsme měli doslova magické spojení. Někdy s někým spolupracujete, pak si řeknete „bye, bye“, nicméně s ním hudba tvořila jen malou část našeho přátelství.

Dále jste spolupracoval také s kytarovou legendou Slashem…

Tahle spolupráce netrvala nijak dlouho. Slash nás jednou pozval na party do svého domu, přičemž on tenkrát choval hady. Vzpomínám si, že jsem vešel do nějaké místnosti a jeden z nich se zničehonic objevil přímo nade mnou… Kdyby mi dneska někdo řekl, že mám jít do pokoje, kde jsou hadi, tak ani náhodou. (smích)

Z nerockového světa můžeme uvést třeba vaše vystupování s Lucianem Pavarottim…

Hrál jsem s ním v rámci charitativního koncertu, který se konal, abychom získali peníze pro děti z Angoly. Bylo úžasné být součástí této akce. Pak nás Pavarotti pozval do jeho restaurace v Modeně, kde jsme se dobře najedli, vyzkoušeli nějaké sýry, zkrátka dobře se bavili. Ještě můžu zmínit jednu zajímavou historku se Stingem a s Lou Reedem…

Tu si rád poslechnu…

Lou měl nějaký blok, aby se dostal blíž ke Stingovi… Nebylo to nijak osobní, ale prostě si řekli maximálně „ahoj“. Jednou jsme skončili zkoušku, Lou na jedné straně pódia, Sting na druhé, tak jsem vzal Louovu ruku a dal ji do Stingovy ruky a říkám: „Lou, to je Sting.“ Stingovi říkám: „Tohle je Lou.“ Spojil jsem jejich ruce a začal jsem se smát… (smích) Asi si oba dva dokážete představit. (smích) Uzavřel jsem tak jejich přátelství.

Zaregistroval jste nějaké rozdíly v myšlení zahraničních a českých muzikantů? Přece jenom spousta českých muzikantů dělá to, co už udělal někdo před nimi… Nechtějí objevovat sami…

Jo, ale je to pochopitelné. Mnoho let jste tady byli izolováni před světem. Muzikanti hrají jako Jimi Hendrix, Eric Clapton nebo Metallica. Mnoho z těchto věcí vypadá nově, ohromně, ale je to taková „falešná novost“… Ale je to chytlavé pro uši, potřebuješ to pobrat. Můžeš se díky tomu učit. Občas s tím i já mám problém. Vidím, že ten dotyčný hraje jako Jimi Hendrix, ale říkám mu, zkus hrát sám za sebe, být sám sebou. O tom to je. Jednou mi muzikant předváděl, že umí hrát na housle Jimiho Hendrixe, Erica Claptona či blues. To je sice dobré, ale já taky může vzít housle a hrát takhle. Rozumím, že mi muzikanti chtějí ukázat, že mohou hrát jako Američané. Nicméně je třeba neztratit identitu a mít otevřenou mysl.

Samozřejmě tohle podepisuji…

Mladá generace je už otevřenější, třeba díky YouTube. Ale je pravda, že mám tady problém najít muzikanty. Jsem ze Spojených států a hledám určité věci, což je obtížné. Není to pouze o poslouchání, ale je to i o bytí v tom prostoru. Říkám svým kamarádům: Zkuste strávit dva týdny v New Yorku, jenom se procházet, nemusíte s nikým hrát, a pak uvidíte, o čem hovořím. Něco vám to dá. I já jsem pochytil něco z vaší země. Slyším tady mou hudbu.

Významný neurovědec V. S. Ramachandran, který je označován za jednu z nejvlivnějších osob na světě, tvrdí, že přeložit hudbu do slov je nemožné a také že samotná hudba je mostem mezi jazykem pravé emociální hemisféry a jazykem levé hemisféry, u níž převládá spíše konvenční či analytické myšlení. Souhlasíte s jeho tvrzením?

To je dobrá otázka… Nicméně pořád máme texty, které říkají příběhy. Někdo mi řekl, že hudba je něco, čeho se nemůžeme dotknout. Je to síla, bůh, ať už věříme v cokoliv… Prostě vesmír vložil sílu do muziky, protože člověk se jí nemůže dotknout a vlastnit ji. Je to něco, co můžete slyšet, ale nemůžete se toho dotknout a kontrolovat to… Je to síla sama o sobě… Máte koncert, kde může být dvacet lidí nebo dvacet tisíc nebo osmdesát tisíc lidí a vy je můžete nějak ovlivnit. A vlastně i s Louem Reedem jsme o něčem podobném diskutovali…  ‚

To mě zajímá…

Lou mi říkal, že hudba je něco jako molekuly či buňky v těle. Hudba je pohyb krve, chemie… Tak to aspoň vidím já…  Muzika vychází z těla. Zvířata mohou vydávat zvuk, ale lidé sestrojili hudební nástroje, aby se tvořila muzika, která vyjadřuje pohyby těla či emoce těla. Zvuk je něco, co k vám promlouvá. Některé songy vás mohou rozplakat, rozveselit, další mohou působit depresivně nebo naopak uzdravovat. Každopádně je dobré dělat to, co cítí tvé srdce. Když skládám song, dělám to tak, abych se cítil dobře… A když se dobře může cítit mé tělo, tak i další osoba se při té muzice může cítit dobře.

Co považujete za svůj největší neúspěch?

Nevidím věci, jako že jde o neúspěch. Je to proces učení. Nemůžeme říci, že dítě je prohra, když ten vztah byl prohra. Kamarád mi jednou řekl, že vesmír dal dohromady tvou energii a energii matky, ze kterých vzešlo to dítě. Je třeba vidět věci pozitivně. Nemluvil bych tedy o selháních, ale jsou samozřejmě věci, kdy si říkám, že to bylo špatné rozhodnutí. Nicméně zase se mi díky tomu otevřely další dveře, které by se jinak neotevřely. Vyrůstal jsem v hudební rodině, ale rodiče nechtěli, abych byl muzikant. Znali totiž mnoho případů, kdy muzikanti skončili na drogách. Chtěli, abych byl doktor, basketbalista, vědec, nebo abych uklízel ulice, ale ne hudebník… Což tedy byl jistý zádrhel, ale neřekl bych prohra. Musel jsem tedy hledat jiné cesty. O to více jsem studoval sám, což formovalo mou osobnost. Z každé špatné věci může vzejít nějaká dobrá.

V minulosti jste odmítl nabídku, abyste se stal členem The Rolling Stones, respektive abyste působil v kapele Bruce Springsteena. Litujete toho někdy?

Nelituji toho, protože to by bylo něco, co bychom mohli nazvat neúspěch. Tenkrát jsem však pracoval s Louem Reedem, když nabídky přišly. V případě The Rollling Stones tam byla spousta omezení a svým způsobem by mě to zbrzdilo ve vývoji. Mick Jagger a Keith Richards jsou lídři v této kapele. Přitom mají dohodu, že baskytarista nesmí mít kontakt s kapelou dříve. To znamená, když hrajete s Keithem, nemůžete hrát s The Rolling Stones, protože jste kamarád s Keithem… A já jsem hrál s bubeníkem Charlie Wattsem, také Micka znám z doby, kdy jsem hrál s Marianne Faithfull a oni spolu žili. Možná bych měl moc velkou moc nad Keithem. (smích) Samozřejmě žertuji. Ale potěšilo mě, že mi volal přímo Mick. V mnoha podobných případech totiž volá jejich manažer.

A co se týká nabídky od Bruce Springsteena?

Tenkrát jsem měl smlouvu s velkou firmou. Nebyl jsem v pozici, že by mě nikdo neznal. A zástupci nahrávací společnosti se mě ptali: Chceš pracovat s Bruce Springsteenem, nebo chceš být Fernando? Vůbec nelituji, jak jsem se rozhodl. A občas musíte něco obětovat. Navíc když

se podívám zpátky, některé věci, které jsem se naučil od Loua Reeda o muzice a o nástrojích, na které také hraji, by se nikdy nestaly. Ani za všechny peníze na světě. V The Rolling Stones jste také v pozadí, nemůžete dělat rozhovory a podobně. U Lou Reeda jsem byl podstatným členem kapely.

Co je jedna věc, kterou se snažíte letos naučit?

(po chvíli přemýšlení)… Wow, to je otázka! Jsem sice trpělivý, ale učím se být ještě trpělivější. To je nyní velmi důležité. Dokážu se soustředit, jsem takový workoholik, ale učím se být ještě více soustředěný. Nové album, na kterém aktuálně pracuji, je pro mě velmi důležité. Život ubíhá a nyní potřebuji udržet mou soustředěnost a trpělivost. A taky bych se chtěl naučit více o mém spirituálním já.

Co můžete v současné chvíli prozradit o novém albu?

Tohle album je kombinace mnoha songů, které jsem složil v minulosti. Když jsem je tehdy složil, věděl jsem, že pro daný moment nebyly vhodné. Jako by byly napsány předtím, než měly vyjít. Něco ve stylu, je to skvělý song, ale lidé to nyní nebudou chtít poslouchat. A taky jsem musel růst. Mezitím jsem měl dobré období i špatné, zažil jsem smutek i štěstí. Nyní těm songům rozumím, tenkrát pro ně nebyl správný čas. Některé skladby vznikly před dvaceti lety, ale jsou stále čerstvé. Už jsem slyšel komentáře, že daný song je jasný hit nebo že zním jako teenager. Tohle album je pro mě důležité, protože mi v roce 2018 zemřela moje maminka…

Vypadá to, že tahle nahrávka pro vás bude hodně osobní…

Loni to bylo poprvé bez společných narozenin či Vánoc… I to byl jeden z důvodů, proč se vznik tohoto alba tak protáhl. Jednou má máma poslouchala kousek mé skladby. Ta se jmenuje Giving It All to You. Ona se ptala, kdo to je? Můj styl hraní na baskytaru poznala, ale v tomto případě se ptala, kdo to zpívá, že jí zpěv připomíná Luthera Vandrosse. Což je kompliment, protože Luther Vandross byl velmi dobrý zpěvák. Pak chtěla vědět, zda do této skladby zakomponuji sbor či orchestr. Ona v tom songu slyšela sbor. Řekla, že si tam sbor zasloužím. Pomohla mi tím, abych tu píseň dostal na vyšší level. A to bylo poslední, co mi řekla. Šest týdnů poté zemřela. Můžete si tedy představit, jak moc je to album pro mě důležité.

Tomu věřím…

Na albu budou také songy s názvem Sitting on the Top nebo We are People… Skladby o podobných tématech. Vždy chci, aby mé písně měly nějaké poselství, které můžu předat druhým. Chci pomoci lidem, chci pomoci sám sobě, když skládám nové songy. Svět vypadá jako šílenství. Všechno je zmatené. Takže se snažím najít nejlepší způsob jako pomoci druhým, aby viděli svět pozitivně. Ostatně nezáleží na tom, co se stalo, vždy musíte ve své cestě pokračovat a jít dále. Je to sice klišé, ale temnota je dobrá. Nicméně vždy je na konci tunelu světlo. Oba elementy však fungují společně, bez temnoty by světlo nebylo.

Budete mít na albu nějaké hosty?

Mám tam spolupráci s mnoha českými hudebníky a zahraničními muzikanty, třeba z kapely Barenaked Ladies (mimo jiné skupina, jež nahrála ústřední píseň pro populární sitcom Teorie velkého třesku – pozn. autora), kanadským písničkářem Ronem Sexsmithem, bubeníkem Vinniem Colaiutou, klávesistou Jordanem Rudessem z Dream Theater. Není to o tom, že jsou slavní, ale líbí se mi, jak oni hrají. Doufám, že album bude vydáno do května, v nejhorším případě na podzim. Každopádně nyní jsem v perfektním rozpoložení. Není nutné však spěchat. Ale čas ubíhá…

Jak došlo ke spolupráci s Elis, tedy s Eliškou Mrázovou?

To je další příběh… Jeden známý mi řekl, že zná zpěvačku, která má šestnáct let a že je dobrá. Říkal jsem mu, že nepotřebuji zpěvačku. Nakonec však na mě zapůsobila, takže jsme spolu nahráli pár skladeb. Také se mnou vystupovala na Colours of Ostrava. Na mých albech hostovalo mnoho slavných muzikantů, jako například Suzanne Vega nebo Jan Hammer, nicméně je také dobré dávat tomuto městu něco zpět, když mi Ostrava umožnila hrát na Colours of Ostrava. V Detroitu jsme si pomáhali navzájem. Když vidíte talentovaného muzikanta, tak se mu snažíte pomoci. Nyní je to všechno ve stylu „já, já, já“ a chceme pouze brát. Nicméně v tomhle jsem stará škola a snažím se lokálním umělcům pomáhat. Spolupracoval jsem třeba s Kamilou Kmetíkovou, Dalibor Mráz bubnoval v jedné skladbě na mém albu, Johana Freywaldová zpívala v písni Happiness, Petra Hlavatá alias Sasanka vytvořila obal a booklet mého alba a tak dále.

Plánujete společné skladby s vaším synem Andrásem Kállay-Saundersem, který je také hudebníkem a mimo jiné se účastnil maďarské verze soutěže Eurovision Contest…

Plánujeme. Já bych chtěl, aby se objevil na mém albu, on by chtěl, abych hrál na jeho albu. Doufejme, že tento rok uděláme v Maďarsku společný koncert. To by mohlo být velmi zajímavé. Jinak on původně chtěl dostat v Maďarsku stipendium jako fotbalista, protože velmi dobře hrál fotbal. Nicméně tam nedávali stipendium místním, natož Američanům. Pak zjistil, že je v Maďarsku podobná televizní show jako American Idol, tak se přihlásil, a skončil druhý. Jeden z důvodů, proč jsem v Ostravě, je tedy i to, že to mám k němu do Maďarska blízko.

Co považujete za nejtěžší rozhodnutí, které jste v minulosti udělal?

Všechno… (smích) To, že jsem muzikant. (smích) Ale vybavuji si, že mé album I Will Break your Fall se tenkrát dobře prodávalo, bylo v mnoha zemích v TOP 10 nebo TOP 40, tak byla otázka, zda se mám více soustředit na vlastní kariéru, nebo na další koncerty s Louem Reedem, na které se v té době chystal. Taky Marianne Faithfull chtěla dělat koncerty se mnou. Bylo to těžké rozhodování. Nakonec jsem se rozhodl pokračovat s Louem, protože jsem mu to slíbil. Samozřejmě jsem nevěděl, co se stane, a když zemřel, tak jsem rád, že jsem to udělal. Jedna věc, kterou jsem se o sobě tehdy naučil, je, že nejsem sobecký a nemám v sobě velké zlo.