Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Adam Langer si zahraje Raskolnikova a říká: K tomu, aby se z člověka stal zločinec, stačí málo

Adam Langer si zahraje Raskolnikova a říká: K tomu, aby se z člověka stal zločinec, stačí málo

21.3.2020 08:44 Divadlo

Adam Langer je mladou hereckou posilou týmu Komorní scény Aréna. Spolu s dalším, tentokrát ženským přírůstkem věhlasného hereckého souboru Viktórií Pejkovou ztělesňují dvě hlavní postavy v jevištní adaptaci románu F. M. Dostojevského Zločin a trest. Premiéra je sice kvůli epidemii koronaviru odložena, což ale nebrání tomu, pozvat herce k rozhovoru.

Zvětšit obrázek

Adam Langer a Viktória Pejková na zkoušce inscenace Zločin a trest.
Foto: Martin Popelář

Jaký byl váš první pocit, když jste se dozvěděl, že budete hrát Raskolnikova?

To si pamatuju docela přesně. Informace přišla e-mailem. Prvních třicet vteřin jsem v euforii tančil po místnosti. Pak jsem si ale hned sedl, protože na mě dopadla ta zodpovědnost. Uvědomil jsem si, že je to splněný sen, ale zároveň že to bude znamenat strašné soustředění, že je přede mnou obrovská práce.

Kdy jste se poprvé setkal se Zločinem a trestem, a tedy i s Raskolnikovem?

Asi jako všichni na střední škole. Samotnému zkoušení teď samozřejmě předcházelo docela zevrubné nastudování předlohy. Všichni jsme si ten román přečetli, ale skutečně pod kůži se mi ten román dostal až teď.

Chcete říct, že v rámci přípravy si všichni účinkující přečetli Zločin a trest?

Ano, to bylo na základě přátelského doporučení režiséra. I ti, kteří hrají vedlejší postavy, si ten román skutečně přečetli.

Když se vrátíme ještě zpět do doby před maturitou, co vás na téhle Dostojevského knížce zaujalo nejvíce?

Je to už hodně dávno. Ale vzpomínám si, že jsem se s touhle knížkou trápil. Když jsem ji dočetl, měl jsem podobný pocit jako kdysi u procesu Franze Kafky. Vím, že je to nesrovnatelné, ale podobně jako Procesem jsem se touhle knihou spíš prožvýkal, než že bych ji naráz zhltnul. A až po přečtení mi to všechno došlo.

Zeptám se vás teď jako herce. Když jste se tedy s postavou Raskolnikova blíže seznámil, uvažoval jste o tom, jak byste se vy sám zachoval na jeho místě?

Takové myšlenky herce samozřejmě napadají, ale já si na tohle dávám velký pozor, protože přistupovat k postavám z pozice, co bych na jejich místě udělal já, se dlouhodobě nevyplácí. Já prostě nejsem Raskolnikov. Já jsem já. Určité paralely hledat samozřejmě mohu. Je mi stejně jako jemu třiadvacet let, jsem stejně jako on student. Při snaze do téhle postavy proniknout jsem dostal hodně podnětných připomínek zejména od režiséra, jak si ten stav navodit, chodit po ulicích Ostravy s myšlenkou na to, že jsem někoho zavraždil.

Mnoho herců říká, že musí postavě porozumět, že ji musí pochopit, i když se s ní nemohou v žádném případě ztotožnit. Na prvním místě je ale plnění úkolů zadaných režisérem. Co tedy po vás chce režisér?

Takhle: Já bych s Raskolnikovem docela rád pokecal. Pro mne je to postava svým způsobem sympatická. I když je to antihrdina. Rozumím mu ve spoustě poloh. Režisér mi řekl, že ke mně nemá poznámky k textu, k replikám, k motivacím. Bylo mi řečeno, že to všechno chápu velice dobře. Co si však musím umět navodit, to je jeho psychický stav. Je to zlomený, psychicky naprosto zdeptaný, nemocný člověk. V takové hraniční poloze já jsem snad nikdy nebyl, v blízké možná ojediněle. A tomhle ohledu mi režijní připomínky i protiúkoly velice pomohly. Ale není to zase tak, že jen bezhlavě plníme režijní úkoly. Režisér nám dává velký prostor pro naši vlastní hereckou tvorbu. A já se v tomhle směru snažím jít na všechno přes Raskolnikův psychosomatický stav.

V románu je také další velice důležitá postava, Soňa, Raskolnikovova milá…

Já ty naše společné scény miluju. Je tam neustále co hrát. Navíc Viktória Pejková je úžasná, pracuje se s ní skvěle. A já mám pocit, že tady Raskolnikov naráží na úplně nezkaženou čistotu, která navzdory tomu totálnímu bahnu prostě vyrašila tam, kde by ji nikdo nečekal. Je to prostitutka, ale zároveň nejčistší a nejzbožnější člověk, který tam je. Raskolnikov si jí proto velice váží, ale zároveň na ni dokáže být agresivní až brutální právě proto, že ho ta její bezelstná čistota velice dráždí. Tu on nechápe, nerozumí jí, vykládá si ji zprvu jako slabost. Tady mi přichází na mysl jedno rčení: Co je víc? Narodit se dobrej a čistej, anebo se stát dobrým a čistým i za cenu strašných obětí a celoživotního úsilí?

Asi jste mi teď odpověděl na poslední otázku, ale přece jen ji položím. Co by si měli diváci odnášet s sebou cestou z představení Zločin a trest?

Asi tohle, ale také by je mohlo možná trochu trknout, jak málo stačí k tomu, aby se z racionálního a svědomitého člověka stal vrah a zločinec. Protože to, co Raskolnikov udělá, udělá ve stavu velkého životního tápání. Je neustále odstrkovaný, stále slyší, že není dost dobrý, je chudý, má hlad a okolí se k němu staví velmi odmítavě. To ho vlastně přepne do toho druhého modu, ne do přesvědčení, že je dobrý, ale do přesvědčení, že má právo vykonat svůj zločin.

V tom je velikost Dostojevského románu, adresovaného lidstvu jako výzvu k osobní zodpovědnosti za celý svět. S mementem, že všichni se svým způsobem můžeme podílet na zločinu a poneseme si pak svůj trest.

Ano, tak já teď čtu Zločin a trest i Raskolnikova.

Premiéra inscenace Zločin a trest v režii A. Ochodla v Komorní scéně Aréna je z důvodu pandemie koronaviru odložena – zatím na 16. dubna 2020.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.