Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Herec Martin Dědoch: Testosteron je mimo jiné hra o mužské duši a názorech na ženy

Herec Martin Dědoch: Testosteron je mimo jiné hra o mužské duši a názorech na ženy

8.10.2020 Divadlo

Činohra Národního divadla moravskoslezského v Ostravě uvede v sobotu premiéru nové inscenace hry Andrzeje Saramonowicze Testosteron. V jedné z rolí se představí čerstvá posila mužské části souboru Martin Dědoch, se kterým jsme si povídali.

Zvětšit obrázek

Martin Dědoch na zkoušce inscenace Testosteron.
Foto: Radovan Šťastný

Jak se to přihodilo, že jste se stal členem činoherního souboru Národního divadla moravskoslezského?

To, že bych tady mohl hostovat, jsme s šéfem činohry Vojtou Štěpánkem probírali už v loňském roce. A zrovna to byla tato hra, Testosteron. Ale v průběhu roku jsme se několikrát kontaktovali telefonicky, občas jsem přijel se do Ostravy podívat. Pak přišla nabídka stálého angažmá. Tu jsem dlouho zvažoval. Nakonec jsem ji přijal.

Byly důvody pro a proti?

Myslím si, že jsem chtěl vybočit z mé vlastní komfortní zóny, kterou jsem v Praze měl. Hned po škole jsem začal fungovat jako herec na volné noze. Po šesti letech takové praxe jsem z toho byl dost unavený. Říkal jsem si, že takhle velké divadlo, jako je Národní divadlo moravskoslezské, pro mě může být jenom vítanou zkušeností. A také že se můžu naučit spoustu řemesla od zkušenějších kolegů.

Jakou roli v rozmýšlení hrála Ostrava jako taková a vzdálenost od pražského centra?

Já jsem původně z Prostějova a moji rodiče bydlí kousek od Olomouce. Pro mě je to tak trochu návrat domů, a to nemluvím o tom, že jsem se narodil v Novém Jičíně a do šesti let jsem vyrůstal v Příboře. Bral jsem to prostě jako výzvu. A Ostravu jsem nikdy nevnímal v nějakém negativním světle.

Když si člověk přečte váš profesionální profil, je zřejmé, že jste v minulých letech často realizoval své vlastní projekty, často na komorních malých scénách, které měly vlastní poetiku. Teď se ocitáte v ostravské „továrně na umění“. S herectvím na velkém jevišti ale máte své zkušenosti …

K tomu označení „továrny na umění“ se necítím být kompetentní se vyjadřovat, přece jen jsem tady zatím jen chvilku. Co se práce na velkém jevišti a malé komorní scéně týká, mám velikou radost, že tady zažiju obojí. Národní divadlo moravskoslezské má vedle dvou velkých scén i malou komorní „Dvanáctku“, ve které jsem ještě nebyl a jsem na ni hodně zvědavý. Bez komorních věcí si to moc nedovedu představit, protože mě moc baví ta intimita a blízkost diváka. Ta je pro mě moc důležitá. Ale v Praze budu dále účinkovat v našem souboru 11:55, se kterým hrajeme v experimentálním prostoru NOD, a to je komorní scéna, do které budu několikrát v měsíci jezdit hrát. Takže se budu pohybovat v Ostravě ve třech rozdílných prostorách, k tomu pražské věci, těším se na to…

Vy jste se ve svých projektech dotýkal i společenských otázek a problémů, z toho jsem usoudil, že vám i tato role divadla jako jakéhosi kritického pohledu na dění okolo nás není cizí.

Přesně tak. Například poslední věc, kterou jsme v tomto duchu v Praze dělali, se týkala amerického bombardování v Afganistánu, přesněji dronového bombardování. Řešili jsme etiku věci. Konfrontovali jsme tohle téma sami se sebou. Jak to vnímáme jako Středoevropani, herci. Snažili jsme se zpracovat celosvětové téma, které s sebou nese vedle etických i otázky morální.

Kdybyste mohl vyjmenovat pár témat, která tady a dnes považujete za prioritní, co by to bylo?

Politicky se neangažuji, ale nějaká reflexe politiky podle mě na jeviště patří. Jak vnitrostátní, tak zahraniční. Satira i komentář. A dále: přišla pandémie koronaviru a tím pádem byl zrušen můj projekt, premiéra hry, kterou jsem režíroval v 11:55 a která se týkala závislostí na čemkoliv. Nakonec jsme se dostali jen k závislosti na návykových látkách. Tahle věc se neuskutečnila, ale kdybych se k tomu mohl vrátit, neváhal bych.

Pojďme k nové inscenaci Testosteronu, která bude mít v Ostravě premiéru v sobotu. Jak se jmenuje postava, kterou hrajete, a co je to za chlapa?

Postava se jmenuje Kornel. Je to vysokoškolský profesor, ornitolog, a děj hry probíhá v jeho svatební den. Je to člověk svým způsobem nesmělý, který žije ve svém univerzitním akademickém světě a moc nerozumí ženám.

Má ta hra svůj vlastní příběh?

Je to jedna dlouhá situace, ve které se do konfliktu dostane sedm mužů, sedm různých charakterů. Tím vznikají nejrůznější zajímavé dílčí situace, ve kterých se například pedagog, právník nebo číšník snaží ostatním aktérům vysvětlit svůj pohled na věc.

Vy hrajete hlavní postavu, je to tak?

V téhle hře nejsou postavy hlavní a vedlejší. Je faktem, že jde o svatbu mé postavy, takže Kornel do té situace dostal ostatní, ale to je tak asi vše. Každá postava je svým způsobem ústřední. Všechno ale vzniklo díky svatbě Kornela.

Je to tedy hra o mužské duši?

To jistě také. A zároveň o nejrůznějších názorech mužů na ženy.

A jakou roli hrají ženy v životě Martina Dědocha?

„Strašné je, že není možno žít ani s ženami, ani bez nich,“ říká George Gordon Byron. S tím bych se dokázal ztotožnit.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.