Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Ostravská Tosca: Bez diváků, ale s tisíci zhlédnutími a nadějí v lepší zítřky

Ostravská Tosca: Bez diváků, ale s tisíci zhlédnutími a nadějí v lepší zítřky

14.2.2021 19:22 Divadlo

Jedno z nejslavnějších a nejhranějších operních děl světa se vrátilo na jeviště Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Nová inscenace Tosky Giacoma Pucciniho si odbyla premiéru přesně sto let od svého prvního uvedení v ostravském divadle. Bez diváků, ale zato za přítomnosti kamer televize Noe. V sobotu 13. února v roli Florie Tosky vystoupila německá sopranistka Maida Hundeling, držitelka Ceny Thálie. Malíře Cavaradossiho ztvárnil v Ostravě debutující italský tenor Paolo Lardizzone, jako policejní šéf Scarpia se představil barytonista Martin Bárta. Orchestr Národního divadla moravskoslezského řídil hudební ředitel opery a dirigent Marek Šedivý, který připravil nové hudební nastudování.

Zvětšit obrázek

Martin Bárta a Maida Hundeling v opeře Tosca.

O francouzské drama La Tosca Victoriena Sardoua se Puccini zajímal dlouho před samotnou realizací opery. Současně touto politickou látkou vzácně opustil své menší a intimnější literární náměty. Mnohokrát proklamovaný verismus je v hudebním plánu Tosky ambivalentně traktován do dramatických dějových momentů (scéna mučení ve 2. dějství), ale paradoxně i do měkce pastorální melodiky v závěru.

Povšimněme si nejprve hudebního nastudování Marka Šedivého. Především je třeba ocenit kvalitní zvuk, díky němuž mohla náležitě vyniknout nesmírně barevná orchestrace, ale i sólové detaily v samostatných linkách konkrétních nástrojů. Šedivý pojal partituru Tosky jako exemplární hudební drama, nezdráhal se pohnout s tempovým rozvržením a vše směřoval k přesvědčivému vystižení strhující psychologie, která se prostírá v hudbě Pucciniho. V orchestru zazněly skvostné výkony, nad občasnými intonačními nesrovnalostmi se sluší vzhledem k ztíženým podmínkám blahosklonnost.

Režie Jiřího Nekvasila už dopředu avizovala klasické pojetí. Po blamáži nastudování Tosky před pár lety Národním divadlem v Praze se politické parenteze tomuto dílu patrně na nějaký čas budou vyhýbat. Buďme rádi. Režisér Nekvasil se jako obvykle vyvaroval výraznějším modifikacím a ponechal děj v jeho původním časovém rámci a lokaci (Řím okolo roku 1800). Invenčním řešením bylo situování sboru v Te Deum v závěru 1. dějství do prázdného hlediště. Naopak žalářníci v řeznických zástěrách působili mírně komicky. Scéna zavraždění Scarpii vyzněla sugestivně, naopak závěr, kdy Tosca prchá po schodišti za bezradného postávání dvou četníků, působí nedotaženě.

Maida Hundeling. (Foto: Martin Popelář)

Konzervativní koncepci připravil scénograf Daniel Dvořák, který vytvořil scénu se svým dobrým vkusem a spolehlivým odhadem prostoru a jeho stratifikace. Až na zmíněné „řezníky“ v rolích žalářníků a poněkud kuriózní šaty Tosky  se povedly kostýmy Marty Roszkopfové. Ač to běžně nezmiňuji, musím vyzvednout dynamický light design a pohybovou spolupráci.

Pojďme se podívat na jednotlivé protagonisty sobotní inscenace. Nebudu asi jediný, kdo podtrhne nejvíc ze všech famózní a po všech stránkách dokonalý výkon Martina Bárty. Zhýralého šéfa policie sehrál barytonista neobyčejně prokresleným a dramaticky znamenitě odstíněným způsobem. Jeho herecký i pěvecký projev byl koncentrovaný a zejména v prvním dějství doslova dechberoucí. V jeho pomalých gestech se zračily obrovské odhodlání a sveřepost, s nimiž nekompromisně šel za svým cílem. Bárta si evidentně s postavou Scarpii dal nejvíc práce, intenzivně o jeho osobnosti přemýšlel a vystihl jej s uměleckou přesvědčivostí a pravdivostí.

Maida Hundeling a Martin Bárta. (Foto: Martin Popelář)

Zdárně si vedla Floria Tosca Maidy Hundeling. Německá sopranistka je nepochybně majitelkou pružného, přitom však zvukově hutného hlasu s krásným témbrem. Po pěvecké stránce také Hundeling podala excelentní výkon, plný jemných přechodů i vášnivých gradací. Bohužel se tentokrát její brilantní zpěv dle mého názoru nesešel s herecky konsekventním pojetím role. Emocionální prokreslení jednotlivých událostí Hundeling prezentovala staticky téměř bez modifikací a nějakého logického vývoje. Příznivému vjemu nepomohly ani časté grimasy, které sopranistka do svého výkonu bezděčně dávala.

Podobně lze přemýšlet o hereckém pojetí Cavaradossiho Paola Lardizzone, kterému místy scházela větší jiskra a přirozenější pohybové ztvárnění. Uvěřitelnému vyznění nepomohly ani vysoké podpatky, které poněkud křiklavě komickým způsobem maskovaly jeho menší vzrůst. Lardizzone ale podal pěvecky impozantní výkon s typickou italskou kantabilností, citem a strhujícím výrazem.

Paolo Lardizzone. (Foto: Martin Popelář)

Jakkoli mám výhrady zejména k hereckému pojetí některých protagonistů hlavních rolí, rád bych konstatoval, že v celkovém pohledu podali účinkující výkon hodný respektu a uznání. Ostatně kdoví, jak se umělcům muselo před prázdným hledištěm zpívat a hrát. V dalších rolích se v sobotu dařilo i Františku Zahradníčkovi, Martinu Gurbaľovi, Václavu Morysovi a dalším, kteří ukázali, že i na malé ploše lze hodnověrně rozehrát prokreslené charaktery.

Jak už jsem předeslal, přenos realizovaný televizí Noe byl zárukou komfortního a akusticky dobře srozumitelného zvuku. Sympatické bylo též využití přestávky k rozhovorům s představiteli hlavních rolí. K povídání si solidně připravený moderátor postupně přizval Martina Bártu, Paola Lardizzoneho i Maidu Hundeling. V jejich tvářích se zračily velká pokora a vděk za to, že mohou dělat svou práci. Současně bylo velmi smutné slyšet, jak nejistá je v současnosti tato profese, když člověk neví, kde bude zpívat zítra. Protože se nic nedá s určitostí potvrdit.

Zajímavý byl rovněž rozhovor se scénografem Danielem Dvořákem, který vtipně vystihl povahu své práce bonmotem: „Diváci občas nelibě nesou, když se místo na Andělském hradě hraje u benzinové pumpy. Vždy se s panem režisérem snažíme vytvořit takovou koncepci, která uspokojí ty, kteří mají rádi soudobé divadlo a přitom se nepříčí duchu klasického díla.“

Panu Dvořákovi i panu režisérovi kýžené pojetí skutečně povedlo. Nová inscenace ostravské Tosky stojí především na stylově nekonfliktním režijním a scénickém pojetí, které má celkem vkus, eleganci i specifickou drsnost. Pilíři nového nastudování jsou svěží hudební nastudování dirigenta Šedivého, hráčsky stmelený a výrazově sevřený výkon orchestru a výborné pěvecké výkony sólistů i sboru NDM, a to včetně dětí.

Sobotní premiéře suverénně dominoval strhující Martin Bárta. Ocenění si bezesporu zaslouží celý štáb Televize NOE, který připravil velmi kvalitní přenos. Prázdné divadlo sice smutně připomnělo, že ještě nějaký čas budeme muset vydržet, ale několik tisíc zhlédnutí sobotní premiéry na YouTube (v době, kdy dopisuji tuto recenzi, jich bylo fantastických 2291!) svědčí o tom, že umění přitahuje pozornost a dostane se touto cestou k mnohem více lidem. A to není marnost!

Můžeme se těšit, jak se nová ostravská Tosca vydaří protagonistům alternativního druhého obsazení, které je připraveno na pondělí 15. února.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.