Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo O radosti i starem knedliku. Dům umění vystavuje nové projekty Michala Kalhouse a Jaroslava Michny

O radosti i starem knedliku. Dům umění vystavuje nové projekty Michala Kalhouse a Jaroslava Michny

19.1.2022 09:21 Obraz & Slovo

Kurátor Domu umění v Ostravě Jaroslav Michna (1983) se rozhodl udělat radost všem milovníkům výtvarného umění, kteří chtějí v bolestném čase pandemie navštívit optimistickou výstavu. Novou expozici s názvem Radost v ostravském Domě umění proto věnoval lidskému štěstí, touhám či požitkům, včetně těch erotických a gurmánských. Jak ale vyplývá z rozhovoru s Michnou, hranice mezi radostí, smutkem či bolestí je často těsná. Novou výstavu pro Dům umění připravil i fotograf a děkan Fakulty umění OU Michal Kalhous (1967), jeho koncept však více než s radostmi života pracuje s lidskou zkušeností, ale možná o to více i s nadějí.

Zvětšit obrázek

Z výstavy Radost v ostravském Domě umění.
Foto: Roman Polášek

Tenkou hranici mezi radostmi života a jeho nejniternějšími bolestmi výmluvně vyjadřuje třeba slavná báseň Františka Gellnera: „Má milá rozmilá, neplakej! / Život už není jinakej. // Dnes buďme ještě veseli / na naší bílé posteli! // Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví. / Zejtra si lehneme do rakví.“ Výstava, kterou pro Galerii výtvarného umění v Ostravě (Dům umění) připravil kurátor Jaroslava Michna, představuje přes čtyřicítku děl ze sbírek instituce. A to napříč staletími, národy, druhy i žánry výtvarného umění. Slovy kurátora ale všechna prezentovaná díla „cílí na prosté lidské radosti“.

Snímky Jindřicha Štreita. (Foto: Ivan Mottýl)

Krátký rozhovor s Michnou pro kulturní deník Ostravan.cz se začne odehrávat před fotografií Jindřicha Štreita z roku 1980. Mladá maminka na snímku s náruživou chutí upíjí z lahváče, pivo ji zřejmě právě podal manžel. Scénu sledují i jejich ratolesti a menší dítě bezelstně gestikuluje, že by se také rádo napilo. Je to radostná venkovská scéna, chvíle úlevy a odpočinku, i když možná po nějaké náročné dřině. Snímek je situován do obce Stránské u Rýmařova, tedy do vykořeněných Sudet. Na obláčku nad zahradou u domku radostné rodiny „letí štěstí“, které je mírně nacucané alkoholem. Chlast, to je přece do určité chvíle i slast. Možná dokonce nirvána, pak se to ale vždycky nějak blbě zvrtne.

Detail z fotky Jindřicha Štreita.

Ve Štreitově snímku, který považuji za skvělý sociální dokument, cítím i něco neblahého. Alkoholismus v bezútěšném regionu, domácí hádky kvůli pití, možná rozvod, ani to nechci domýšlet. Tohle je možná absolutní radost, ovšem na samé hraně nějakého smutku až bolesti. Pane Michno, lze vůbec udělat výstavu o nějaké čisté radosti, aniž bychom mysleli i na ty těsné hranice s bolestmi života?

Máte pravdu, že zrovna v tomto snímku Jindřicha Štreita je zakódován i jakýsi smutek, tak jako v celé řadě jeho dalších fotografií. Výstava je rozdělena do osmi tematických celků s náměty dětí, jídla, koupání, milenců, touhy, světla, pohybu a ticha, a byl bych rád, aby každý ten oddíl vnímali návštěvníci v jisté svázanosti či celku. Stojíme u sekce věnované dětem, gesto dítěte na snímku se jasně vztahuje k alkoholu, takže z hlediska sociální závažnosti je tohle dílo na oné hraně, kterou asi máte na mysli. Proto jsem fotku spároval s dalším snímkem dětí od Štreita.

Jasně, ta druhá fotka vypovídá o gurmánském požitkářství. Ale nejen to, celé prase nabodnuté na rožni na děti určitě nepůsobí jen jako čirá radost, to může být i dost děsivý pocit. Zeptám se obecně, kde jste při koncipování výstavy pociťoval hranice mezi radostí a smutkem? Když se vrátím ke snímku s lahváčem, před barákem pivka chutnají, za pět minut může v obýváku nastat nesmírné dusno.

Radost vnímám jako lehkost. Pokud se radost změní v nějakou peripetii, v tíhu, tak pro mě celá ta radost končí. A ta Štreitova fotografie s lahváčem pro mě zaznamenává jenom tu radost. Výstava nemá být zatížena žádnými krajními polohami, prvotní má být lehkost.

To je ovšem otázka výkladu, mně ten snímek také připomíná pěkné okamžiky s dětmi na pronajaté chalupě. Ale také vím, že plný batoh piv dovlečený na dovolenou málokdy rodinný pobyt vylepší.

Chtěl bych dodat, že umělci obecně radostná témata moc nezpracovávají, takže ani v bohatých sbírkách ostravské galerie nebylo lehké najít díla s explicitně vyjádřenou radostí.

Vystavené fotografie Dity Pepe.

Ani v poezii se nepíše moc explicitně radostných básní, protože to podle mě ani nemá smysl. Báseň musí bolet, případně tou bolestí dát čtenářům naději, čirá radost je podle mě spíš kýč. Váš kurátorský výbor zdaleka není jen o čiré radosti, se zkušenostmi čtyřiapadesátníka vidím skoro za každým vystaveným dílem nejen radost, ale i hrůzu. Teď jsme se posunuli k fotografii Dity Pepe. Ano, vidím na snímku šťastný mladý pár, ovšem v prostředí, v němž bych byl úplně nešťastný. Radost je hodně subjektivní pojem.

Z fotografie Dity Pepe sice cítím, že si ten zamilovaný pár takto vymazlený interiér úplně užívá. Ale ten křiklavý kýčovitý interiér není nijak blízký ani mně. Z toho páru přesto cítím velkou radost.

Chcete radost ukázat ve všech polohách, dobrá. Když bych se na expozici měl dívat s vaší lehkostí, tak asi vidím největší radost v oddíle věnovaném koupání…

To je také pro mnoho lidí nejbližší představa, jak si užít letní den. A vůbec radost. Upozorňuji především na obraz Miloše Jiránka Koupání z roku 1902 a na malbu Léto 1969 od Daniela Balabána z roku 2010.

Obraz Daniela Balabána Léto 1969.

Rozhovor s kurátorem Jaroslavem Michnou je ovšem u obrazu Daniela Balabána jaksi vnitřně přerušen. Byť jen v mé mysli, jinak si povídáme dál. Nemám ale sílu nahlas vyprávět, jak tohle plátno vznikalo bezprostředně po smrti Jana Balabána (1961-2010), Danielova mladšího bratra a vynikajícího spisovatele. Dan Balabán mi svého času o obraze vyprávěl: „Inspiroval jsem se starou fotkou. S bratrem ležíme u rybníka někde na Vysočině, asi desetiletí kluci si prohlíží časopis Mladý svět, který právě přinesl reportáž o přistání prvního člověka na Měsíci. Tahle utěšená scenérie z rodinného alba je kontrastována rostlinným plevelem, který rodinný výjev přerůstá a znemožňuje divákovi na tu scenérii zaostřit.  A tak divák zůstává někde mezi plevelem a tím něžným výjevem. Klade si otázky, zda se vůbec dá nějak dobrat minulosti či pocitů z minulosti. A zároveň je to vlastně nepatetický a přímý pokus oživit něco, co jsme s bratrem prožili. Dodnes třeba cítím tu specifickou hořkou vůni tiskařské černě, kterou tehdy nové vydání Mladého světa vonělo. Tak už dnes časopisy nevoní.“

Piják Emila Filly.

Každá radost je relativní. Daniel Balabán nazval jednu svoji výstavu z roku 2005: „Kdo se bojí smrti, nemůže mít radost ze života.“ V rozhovoru pro kulturní deník Ostravan.cz z roku 2014 ale s názvem vlastní výstavy vážně polemizoval, to už mu zesnul otec i bratr. Kurátor Jaroslav Michna ještě nemá ani čtyřicet let a jeho pohled na radosti života musí být odlišný od Daniela Balabána. A dokonce ani jeho radost z alkoholu není zakalena zkušenostmi padesátníků, proto docela optimisticky vypráví i o Pijákovi od malíře Emila Filly z roku 1946. Kurátor si ale v tuto chvíli poroučí místo koňaku ruský čaj, a to z protějšího plátna ruského malíře Nikolaje Petroviče Bogdanova Bělského z roku 1910. Je to radostný výjev z odpolední svačiny zřejmě šlechtické či měšťanské rodiny na letním bytě. Za sedm let ale přišla Velká říjnová socialistická revoluce, která ruskou šlechtu i střední třídu převážně vyvraždila.

Kurátor J. Michna před obrazem Bělského. (Foto: Ivan Mottýl)

Vracíme se ke Štreitově fotografii s lahváčem, kterou jsem Jaroslavu Michnovi tak trochu vnucoval jako hraniční příklad mezi radostí a neradostí. On sám podobný přelom spatřuje v jiném díle: „Pro mě to jsou asi Běžci od Jiřího Načeradského, tohle dílo z roku 1967 hodně kunsthistoriků interpretuje jako útěk z totality. Mě zajímá ta lehkost běhu, to temné pozadí tam ale také cítím.“

Kurátor J. Michna před obrazem J. Načeradského (Foto: Ivan Mottýl)

Symbolickým propojením mezi výstavou Radost, která dostala prostor v hlavním sále Domu umění, a konceptem fotografa Michala Kalhouse (1967) v prvním poschodí galerie s ostravským názvem Stary knedlik, je Kalhousova fotografie zařazená do „gurmánského“ oddílu Michnova projektu. Snímek ukazuje radost z jídla, jenže opět s nějakým stínem. „Možná jisté chudoby, možná jen nějaké zbrklosti a rychlosti, kdy není na snídani čas,“ přemítá Jaroslav Michna nad „rozvrtanou“ snídaní, od níž jako by někdo utekl.

Snímek M. Kalhouse na výstavě Radost.

V prvém poschodí Domu umění se pak zřejmě každý návštěvník výstavy bude poptávat po onom ústředním „starem knedliku“, který dal konceptu název. „Stary knedlik proto, že člověk v mém věku už si je vědom všech těch temných věcí, které mohou během vteřiny přeonačit cokoliv,“ spontánně vypráví Kalhous u rozostřeného snímku, na kterém lze vidět rozkrájenou šišku houskového knedlíku. Ten knedlík si ale pořád hrdinně podržuje tvar šišky. Jsme tady, řekl by možná spisovatel Jan Balabán.

Stary knedlik fotografa M. Kalhouse.

V přízemí galerie došlo na slova malíře Daniela Balabána, teď na Janova (29. ledna by spisovatel oslavil jednašedesáté narozeniny). Kalhousovy fotografie se najednou zdají být přesnou ilustrací Balabánových povídek. Tohle je ukázka z povídky Kolotoč z knihy Možná že odcházíme, je to drásavý popis jedné bolestné sídlištní radosti: „Labutě v takto pošmourném dni? Někdy to bývají i draci, ti by se do cárů jedovaté mlhy vlající mezi paneláky hodili lépe, ale jsou to labutě zdvižené do výše hydraulikou kolotoče. (…) A přece se točí. V šeru podzimního dne otec s dítětem v plastikové skořepině mezi labutími křídly vysoko nad střechou nákupního střediska, které se kdysi jmenovalo Rozlet. Velký a malý člověk mezi nebem a zemí; abys tomuhle uvěřil, musíš mít srdce jako Hans Christian Andersen.“

Michal Kalhous v Domě umění. (Foto: Ivan Mottýl)

I rozostřenost Kalhousových snímků především ukazuje rozostřený svět, v němž Balabán své povídkové i románové hrdiny nechával napřed nějaký čas uvíznout. A někdy si i krutě protrpět leccos hrozného, pak jim ale pokaždé dal naději. Tak je tomu i na Kalhousové snímku s jakýmsi bezdomoveckým stanovým přístřeškem, nad kterým zrovna vychází slunce. A každé nové ráno je v tu chvíli i nadějí, a samozřejmě RADOSTÍ.

Svítání na Kalhousově fotografii.

*

Radost. Tematická výstava kurátora Jaroslava Michny. Dům umění v Ostravě, do 6. března 2022. Vystavovaní autoři: Karel Adamus, Daniel Balabán, Nikolaj Petrovič Bogdanov-Bělskij, Josef Čapek, František Zdeněk Eberl, Emil Filla, Viktor Frank, Augustin Handzel, Vlastimil Hofman, Miloš Jiránek, Michal Kalhous, Beneš Knüpfer, Anton Kolig, Konstantin Alexejevič Korovin, František Kowolowski, Otakar Kubín, Piotr Alexejevič Levčenko, Emanuel Krescenc Liška, Filip Andrejevič Maljavin, Josef Mařatka, Jiří Načeradský, Otmar Oliva, Eduard Ovčáček, Dita Pepe, Jan Preisler, Pavla Sceranková, Jakub Schikaneder, Jiří Surůvka, Jindřich Štreit, Franta Uprka, Joža Uprka, Tomáš Vaněk, Jan Zrzavý, Rudolf Žebrok, František Ženíšek.

Michal Kalhous: Stary knedlik. Dům umění v Ostravě, do 6. března 2022. Kurátorkou výstavy je Štěpánka Bieleszová.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.