Víc než záskok: Ivo Kahánek zastoupil nemocného kolegu a postaral se o skvělého Mendelssohna

Dmitrij Sitkoveckij je další nespornou legendou, kterou Svatováclavský festival v jubilejním dvacátém roce přivezl do Ostravy. Po nepříliš vstřícném vystoupení francouzského violoncellisty Coina měl tento koncert diametrálně odlišný průběh a atmosféru. Sitkoveckij se moravskoslezské metropoli představil v rolích dirigenta a sólisty. New European Strings Chamber Orchestra pod jeho vedením zahrál nejprve Taneční suitu č. 1 G dur pro smyčce Johanna Sebastiana Bacha. Úpravu pro smyčce obstaral sám Sitkoveckij a zdařila se mu znamenitě. Půvabná skladba sestává z idealizovaných tanců svěžího i ležérního tempa. Sitkoveckij vedl hráče k přesnému a muzikálnímu projevu. Jeho energická a přehledná gesta se odrážela v promyšlené dynamice, která dokázala překvapit a upoutat pozornost posluchačů. Škoda jen, že z avizovaných devíti částí suity nakonec zaznělo pouhých šest.

Druhou skladbou byl Dvojkoncert d moll pro housle, klavír a smyčce Felixe Mendelssohna. Sitkoveckij vyměnil pomyslnou taktovku za housle a spojil síly s Ivem Kahánkem. Rodák z Palkovic na Frýdecko-Místecku zaujal hned od prvních tónů svým nasazením a bohatě variovaným klavírním úhozem. Jeho tón se skutečně utvářel podle hudebního průběhu a evokoval vášnivé i lyrické pasáže ostřejšími nebo naopak sametovějšími odstíny. Bylo zřejmé, že Kahánek nad kompozicí přemýšlel a hledal k ní vlastní autentickou cestu. I přes limitní časové možnosti, které měl k nastudování, se pianistovi podařilo vystihnout charakter koncertu a jeho zvláštní zabarvení dané mladistvým věkem a současně geniálním talentem skladatele. Dvojkoncert klade značné nároky na souhru obou sólistů, kteří spolu často hrají v intervalových pasážích. Také v nich bylo možné postřehnout přehlednou souhru a bezvadnou dynamickou korelaci.

Z nedělního koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Pro Sitkoveckého jako houslistu je typický mužný a zvučný výraz. Jeho tón byl pevný a neoblomný. Spíše vytesaný než vymalovaný, což v lyricky stínované kompozici nepůsobilo vždy patřičně. Legendární umělec ovšem dokázal strhnout svou vitální muzikalitou, která se s ničím nepárala. Glissanda, vibráta, výstavba frází a naprostá jistota nakonec přesvědčily víc než občasný pocit nedostatečně procítěného přednesu a spolehlivé intonace. Je třeba vyzdvihnout brilantní souhru obou sólistů, kteří se postarali o vzrušující provedení romantické kompozice a dokonce si připravili také společný přídavek. Byla jím Mendelssohnova Píseň beze slov v úpravě legendárního amerického houslisty Jashy Heifetze. Mazlivá a hebká tečka.

Dmitrij Sitkoveckij. (Foto: Ivan Korč)

Bez zajímavosti nebyla ani poslední kompozice večera: Roční doby, op. 37 a následně Čtyři cherubínské písně pro smyčce Petra Iljiče Čajkovského instrumentoval pro smyčcový orchestr Jakov Jakoulov a obě skladby zazněly v české premiéře. Bylo zřejmé, že autor úpravy věděl dobře, co dělá. Čajkovského skladby, ač původně určeny sólovému klavíru, vyzněly ve smyčcovém orchestru znamenitě. Mnohdy na sebe upoutala pozornost rafinovaná zvuková stránka, která působila až současným dojmem. Sitkoveckij odehrál a oddirigoval koncert v příjemném rozpoložení. Během svého vystoupení dával markantně najevo spokojenost s hrou svého orchestru, motivoval hráče pozitivními signály a připravil posluchačům ještě dva zajímavé přídavky. První byl úpravou dramatické písně ukrajinského skladatele Leonida Desjatnikova, jako druhá pak zazněla kantabilní neoklasická Italiana italského mistra hudebního impresionismu Ottorino Respighiho.

Z nedělního koncertu. (Foto: Ivan Korč)

V obou případech se jednalo o kompozice a provedení, které vzbudily v publiku odezvu a sympatie. Koncert Dmitrije Sitkoveckého a New European Strings Chamber Orchestra končil bezmála po dvou hodinách. Ivo Kahánek si zaslouží obrovské poděkování za to, že pomohl tento koncert zrealizovat. Janu Bartošovi přejeme brzké uzdravení a věříme, že na festival zavítá v následujících letech.