Koncert Téma na román v ostravském Akordu: Písně geniálního Karla Svobody ve zkoušce času a nových zpěváků
25.1.2025 09:42 Milan Bátor Hudba Recenze
Téma na román, to je název koncertu, který připomněl život a dílo Karla Svobody. Populární, muzikálové i filmové melodie jednoho z nejslavnějších českých skladatelů posledních několika desetiletí se rozezněly v novém aranžmá Jiřího Škorpíka v ostravském Akordu ve čtvrtek 23. ledna. Svobodovy geniální melodie ztvárnila doprovodná kapela rozšířená o smyčcové a dechové nástroje. Zpívali Lenka Nová, Karolina Otevřelová, Dušan Kollár, Ladislav Korbel a další. Koncertem provázel herec a moderátor Dalibor Gondík.
Z koncertu Téma na román.
Foto: Jaroslav Elfmark
Patřím ke generaci, která vyrostla na alternativním rocku a žánrech jako jsou grunge, nu metal a elektronická hudba. Tvorba Karla Svobody mě tedy zákonitě minula nebo vzbuzovala domněnku, že jde o něco obstarožního a vyvanutého. Na koncert s názvem Téma na román jsem se vydal s určitou nedůvěrou, co vlastně od podobného revivalu čekat. Svobodovy melodie si do Domu kultury Akord přišla užít povětšinou starší generace, nechyběly však ani mladší ročníky.
Úvod koncertu obstarala znělka z kultovního seriálu Návštěvníci. Solidní začátek, až na skutečnost, že klavírní pasáže se linuly z reproduktoru, nikoliv z piana Jiřího Škorpíka. Naštěstí to byl první a poslední případ, kdy byl nějaký zásadní melodický moment puštěn zprostředkovaně. Průvodního slova se ujal Dalibor Gondík zkušeně a vtipně. „Život Karla Svobody, to bylo velké téma na román. Možná na tři nebo na čtyři romány. I když, jak se tak na vás dívám, jsem přesvědčen, že i váš život by byl téma na román,“ uvolnil diváky Gondík, který kromě slovního humoru provázel dramaturgií koncertu a během večera prozradil mnoho poutavých faktů ze života Svobody.
Koncert byl sestaven z několika kapitol: hudba, přátelství, rodina, manželství, láska a další témata se objevily v písních různých interpretů. Postupně zazněly hity jako Téma na román, Paganini, Láska bláznivá, Hádej, Gvendolína atd.
Svoboda spolupracoval s pěveckou elitou tehdejší populární hudby a jeho songy v originálním znění zpívali Karel Gott, Helena Vondráčková, Marcela Březinová, Hana Zagorová či Lenka Filipová. V tom je ale i gordický uzel, jelikož Svoboda byl geniální autor a moc dobře věděl, pro jak mimořádně disponované zpěváky své „okřídlené“ melodie píše. Respektive jeho rozvětvené melodie nemůže přesvědčivě zpívat každý. Srovnání je neúprosné a obtížnost vytčeného úkolu nelehká. Během večera se ukázalo, že rozdíly v pěveckém podání jsou markantní.

Karolina Otevřelová. (Foto: Jaroslav Elfmark)
Výtečné byly dámy Karolina Otevřelová a Lenka Nová. Otevřelová očarovala obecenstvo nevšední tmavou barvou svého vokálu, který pohádkově vyprávěl píseň Na sedmém lánu, voněl mořem v Gvendolíně a exceloval také v dalších písních, kdy se tato zpěvačka pochlubila i značným hlasovým rozsahem. Lenka Nová báječně zazpívala senzitivní baladu Hádej, kterou dokázala po skvělé Marcele Březinové naplnit bezprostředním citem a nevyumělkovaným projevem bez zbytečného sentimentu. Nejbouřlivější ovace provázely hit Čau, lásko, ve kterém nenahraditelný hlas Marcely Holanové vystřídal překvapivě skvěle přilnavý vokál flétnistky a nečekané zpěvačky Markéty Amerighi.
Představili se také pánové Ladislav Korbel, Dušan Kollár a Adam Koubek. Korbel je nadějný a talentovaný muzikálový zpěvák, na belcantové pasáže Svobodových vzletných melodií mu však místy chyběla větší asertivita a technická brilance. Kollár vsadil spíše na parodické prvky, které pomohly zastřít jeho slabší oporu ve výškách. Koubkův příjemně znělý hlas zase občas intonačně ztrácel.
Svou roli asi sehrálo problematické ozvučení koncertu, které nebylo vyvážené a zpěvákům bylo místy – nikoli jejich vinou – hůře rozumět. Naopak nástroje včetně smyčců a flétny bylo slyšet zřetelně, i když bylo zřejmé, že muzikanti hrají na plný plyn, což není nejlepší recept na pěkný tón a dynamické diference.

Čau, lásko. (Foto: Jaroslav Elfmark)
Dramaturgie koncertu zohlednila písně, které nepatří k obnošeným hitům. Quo Vadis, Hádej a další ukázaly, že u Karla Svobody je stále co objevovat. Zejména starší tvorba z šedesátých a sedmdesátých let čerpala z tehdy aktuálních trendů, ať už se jedná o progresivní rock, jazz, soul, disco a jeho tuzemské inkarnace. I tyto žánrové turbulence připomněl Dalibor Gondík, který celý večer báječně moderoval, odlehčil atmosféru a bavil diváky oduševnělými výroky, hláškami a bonmoty. Kromě výše zmíněných písní zazněly i songy Což tahle dát si špenát, Hudba radost dává či Dlouhá míle, u níž stojí za to si připomenout vysokooktanový hlas mladého Ládi Křížka. Na druhou stranu mnohé nejznámější melodie z filmu a muzikálu prostě chyběly a lidé, kteří je čekali, museli být zklamaní.
Po přídavkové písni Ještě šanci světu dej obecenstvo vyprovodilo umělce potleskem ve stoje. Poslední kapitola ze života Karla Svobody se uzavřela a nutně se naskýtá otázka, je-li konkrétní projekt skutečně reprezentativní a důstojnou platformou. V programu byla avizována jména jako Petr Kolář, Olga Lounová, Vendula Příhodová, Peter Strenáčik, Gabriela Vermelho apod. Nikdo z nich se v Akordu bohužel neobjevil.

Z koncertu Téma na román. (Foto: Jaroslav Elfmark)
Aranžmá Jiřího Škorpíka nešlo otrocky po původním znění a hledalo možnosti pro vokální souzvuky. Ty kolorovaly každou píseň a byly tím, co propůjčilo notoricky známým melodiím nový a nevypůjčený nádech. Nezklamalo instrumentální provedení, kterému dominovala skvělá baskytara v rukou Jana Jakubce, citlivé a bezchybné bicí Michala Noska, půvabné violoncello Adriany Voráčkové, dechové nástroje Markéty Amerighi, brilantní houslové a kytarové party a pochopitelně magický klavír Jiřího Škorpíka, který je duší celého projektu.
Je zajímavé, že to, co bylo kdysi považováno za populár, má v kontextu současného mainstreamu bezmála charakter artové tvorby. Neklamný znak, jak se všechno zjednodušuje, zplošuje a banalizuje. Svoboda ovládal fantasticky řemeslo a měl talent od pánaboha. Kdo ví, jak by jeho květnaté a širokodeché melodie obstály v dnešním rádiovém a komerčním balastu, kdyby tady byl.
Svobodovy písně byly psány pro pěveckou elitu své doby přímo na míru. Proto není snadné se nadchnout pojetím, které má rezervy. Určitě jsou důvody, proč si tohoto velkého autora připomínat, už jen proto, že jeho hudba je pro interprety obrovskou výzvou. Je však jisté, že by u toho měli být ti, kteří mají co říct.
Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.