V životě jsem měl velké štěstí, říká dramaturg Petr Rotrekl. Loučí se, ale odpočívat nehodlá

Připravil jsem už pár rozhovorů, ale ještě jsem nezažil, aby se někdo loučil se svou celoživotní profesí s podobným entuziasmem, energií a úsměvem na rtech. Jaké jsou tvé pocity?

Mám krásné pocity. Pro přemítání o minulosti mi zbyly programové bulletiny festivalů, DVD, CD, programy kulturních akcí, knihy, osobní dopisy atd.…To je vyřešeno. Mám klidné svědomí, protože to nejcennější, což je osm kronik, které za posledních třicet let mapovaly všechny významné osobnosti, které Opavu navštívily, např. Radovan Lukavský, Petr Eben, Ilja Hurník, Miloš Štědroň, Ivan Vyskočil – a vždycky tam někdo napsal moudrou sentenci nebo svůj pocit o kultuře v Opavě, jsem dal do Památníku Petra Bezruče. Něco jsem dal do našeho Zemského archivu, něco do Knihovny Petra Bezruče, něco pro výtvarné potřeby na základní školy. To, co jsem nestihl, ještě v mém sklepě čeká na probírku. Třeba jsem objevil dopis akademického malíře Teodora Rotrekla, kterému jsme udělali velkou výstavu, a na památku si také nechávám pozvánku z japonské ambasády na oslavu narozenin císaře, kde se pravidelně v pražském hotelu Hilton scházeli podporovatelé česko-japonské kultury a byznysu. Takové vzácné věci si ještě budu probírat, ale to zásadní je odevzdat tuto kancelář čistou a prázdnou pro nového nájemníka.

Kde se v tobě bere to nadšení? Pořád se usmíváš…

Pro mě to není překvapení. To, že odejdu, jsem vyhlásil před rokem a půl a mám dobrý pocit, že velkou většinu té agendy jsem předal Opavské kulturní organizaci, konkrétně Aničce Vavříkové. Takže Bezručovka jede dál, koncerty vážné hudby jdou dál, samozřejmě bude pokračovat Mezinárodní varhanní soutěž Petra Ebena. Další břehy jsem si zrodil a pohřbil. Končí definitivně (smích).

Proč?

Sem tam se na to útočilo. Proč město dělá dva velké festivaly, proč ne jenom jeden, jako kdyby ta aktivita někomu vadila! Nicméně něco jsem odevzdal a mám dobrý pocit, že mě to nezničilo, že jsem ještě mentálně nevyhořel a mohu se pustit do svých soukromých aktivit. Kultura a umění je nekonečná záležitost, těším se na vše, co uvidím a uslyším. Říkal jsem kolegům, že nejhorší jsou nevynucené rady důchodců, ale když budou cokoli potřebovat, jsem schopen pomoct, poradit a dát kontakty.

Odcházíš úplně, nebo jsi ještě někde vázán?

Mám ještě takový miniúvazek kulturního managementu na Slezské univerzitě. To asi poběží dál. Mám i nějaké nabídky z praxe, ale ty nebudu zveřejňovat. Určitě nebudu dělat žádné festivaly a nebudu vstupovat do stejné řeky, ale do úplně jiné. Mně by vyhovovalo být takový vzdálený poradce – mentor na home office. Anebo nic. Čtyřicet let jsem sloužil umělcům, tak teď si budu tvořit sám.

Co třeba hodláš tvořit?

Miluju třeba haiku, básnický útvar, který bych chtěl studovat sám pro sebe. Víš, ten můj životní rytmus byl lehce šílený. Samozřejmě, že vždycky jsem byl konkrétním tématem festivalů naplněn a pohlcen. Studoval jsem ho, pozval jsem si top lidi, kteří se k tomu mohou vyjádřit a jsou to odborníci nebo vynikající umělci. Ale sám jsem tvořit nemohl. Pouze konstrukci programu, dramaturgii, nabízet souvislosti a přesahy. Milane, kdysi jsem hrál na klavír, jsem aprobovaný učitel hudební výchovy. Ty si myslíš, že jsem se v posledních letech dotkl vůbec klavíru?

Tuším, že jsi moc času na cvičení neměl, Petře.

Já budu muset začínat znova! A těším se, že si se svými vnoučaty budu zpívat lidovou muziku a lidové písničky, které jsou geniální! Mám doma piano. Staré jsem vyřadil a mám velmi dobré elektronické s tím, že si nasadím sluchátka, aby mě nikdo neslyšel, a budu cvičit! Jednoduše si hrát. Tvořit a věnovat se vnukům, cestám, své ženě a sám sobě. Nevím, kolik mi vyměří důchod, ale říkám si, to mám vlastně takový umělecký grant na obzoru. (smích)

Vyslovil jsi větu, že umění je služba lidem. Ta myšlenka má opravdu smysl. Mohl jsi na magistrátu vždy dělat, co sis zamanul?

Jsi tady na jisté pozici, která nemá nic společného s politikou, ale stejně, když jsi na magistrátu, tak se na tebe dívají jako na úředníka. Úředník jsem nikdy nebyl, a jestli ano, tak určitě nejhorší (smích). Hluboce si toho vážím, že ať už tady vládly ČSSD, ODS, nebo ANO, tak jsem neměl problém, že by mě někdo politicky někam tlačil. Protože kdyby se to stalo, tak do 14 dnů odejdu. Měl jsem prostor tvořit a pracovat a toho si velice vážím. Mohl jsem se pohybovat v nekomerční sféře, která nese jakési poselství a hodnoty. Nemusel jsem se podbízet. Někdy na tom koncertu máš 350 lidí, někdy může být plné náměstí, ale někdy to je workshop o haiku pro 25 lidí a ten má třeba ještě větší hodnotu, protože jde do hloubky. Není to nikdy o počtu, ale o kvalitě.

S Jindřichem Štreitem. (Foto: archiv Petra Rotrekla)

Jak je to s dokumentací festivalu, co všechno se kromě kronik, bulletinů, letáků a plakátů zachovalo?

Mám neuvěřitelný archiv videonahrávek těch zásadních věcí, které můj bratr a současně dvorní kameraman celkem kvalitně natočil na dobrou kameru Sony 4K. Nahrávky jsem občas použil do časosběrných filmů o festivalech. Třeba, když zemřel Ivan Král. Měli jsme kdysi fantastický koncert na Liďáku, tak jsem z něj vytáhl skladbu Nostalgie, jak Ivan jde mezi diváky, z balkonu Lidového domu to je natočené. Vím, že tam je spousta takových momentů, které mě budou znovu překvapovat a můžu je pouštět do éteru. Je to taková vizuální kronika. To je teď moje náplň. Říká se, že vzpomínka je druhá přítomnost. Já to ještě budu znovu prožívat, když se na to budu dívat.

U tebe člověk nemusí váhat, jestli děláš to, co tě baví, ty tím přímo překypuješ!

To není práce, to je posedlost. Jsem vděčný, že jsem to mohl dělat pro Opavany, ale všecko jednou skončí. Takový je život, je třeba k tomu pustit mladé, ať se předvedou. Člověk má zadostiučinění, že to k něčemu bylo, že to někoho ovlivnilo, nasměrovalo, posunulo, inspirovalo…

Na která témata, lidi a vůbec zážitky z obou festivalů rád vzpomínáš?

Bohumil Hrabal v roce 1999 byl první takový festival, který se vymykal svou multižánrovostí, monotematičností a zaměřením na geniálního Hrabala rok a půl po jeho smrti. Do Opavy přijeli významní umělci a divadelníci a my tuto velkou osobnost znovu připomínali. Pro mě to bylo takové první semínko dalších úspěšných věcí a hodně to i připoutalo veřejnost. Hráli jsme si a „pábili“. Udělali jsme průvod hrabalovských postav městem. Ve sběrných surovinách byl koncert a výstava. Legendární opavská postava – Křemil tam lisoval náš společný balík papíru. Teklo tam pivo. Další den jsme si pronajali pivovar Zlatovar, kde se konala oslava nedožitých narozenin Bohumila Hrabala. Hrála se divadelní představení, vstupenka stála tuším sto korun, ale pivo bylo součástí vstupenky (smích). Roznášelo to osm vojáčků v uniformách. Víš a toto všechno je natočeno a zmapováno.

To si pamatuju! Byl jsem tehdy u toho, bylo mi čerstvě osmnáct a koukal jsem na úžasného harmonikáře Vaška Koubka, u kterého stál v těsné blízkosti Křemil a měřil si ho svým přísným pohledem plným skryté něhy…

Když jsme teď zahajovali dvacátý pátý ročník festivalu Další břehy, vytáhl jsem všechny plakáty a lidé si u nich vzpomínali na ty akce a historky. Mimochodem, vzpomínáš si na tu fotografii na plakátu? Bohumil Hrabal je po pás ve vodě a vystupuje na břeh. Tuto fotografii jsem získal od Tomáše Mazala, který měl asi deset jeho kuchařek. Hrabal byl takový šílenec, on si lepil fotky do kuchařek! V jedné jsme objevili tuto fotku a já řekl: To je ono! Bohumil Hrabal vystupuje na další břeh. To si dáme na plakát!

Na které roky dál rád vzpomínáš?

Ten Hrabal mě dovedl i do Benátek. Dostal čestný doktorát v Padově. Pro mě Benátky hodně znamenají přes Vivaldiho, přes muziku, přes historii, divadlo, přes otevřenost a svobodomyslnost. Já jsem byl v Benátkách desetkrát, a když jsem tam byl po šesté, tak jsem si sám udělil čestné občanství (smích). Teď si dělám legraci. Oni o tom neví. Z Benátek se nám podařilo dovézt dvě gondoly na Stříbrné jezero včetně gondoliéra a benátské veslařské skupiny. Oni na jezeře provozovali projížďky, které stály 80 korun, tedy čtyřiadvacetkrát levněji než v Benátkách. Tito naši benátští gondoliéři během soboty a neděle svezli na dvou gondolách přes tisíc Opavanů. Kus těch Benátek jsme prostě přivezli do Opavy. Vyšlo nám počasí, přitom tehdy byly strašidelné nepříjemnosti. U Smolenska spadlo polské prezidentské letadlo, na Islandu bouchla sopka, takže přestala fungovat letecká doprava v Evropě, navíc celý týden pršelo… hrozilo, že se akce nebude moci uskutečnit. Ale Benátčané dali na hladinu dvě gondoly, přestalo pršet a bylo krásně celý víkend. Potom gondoly naložili a začalo pršet. Nás asi ochraňoval sám patron Benátek sv. Marek!

Z archivu Petra Rotrekla.

Co Indiáni? To bylo další téma, jestli si pamatuji správně?

Ano! To motto festivalu jsem si vypůjčil z jedné písničky kapely Traband – Indiáni ve městě, Indiáni ve mně jste. Postavila se indiánská vesnice, přijeli dva originální Indiáni z Britské Kolumbie. To byly takové výjimečné věci, kdybych tak začal vykládat…

Jen povídej, předpokládám, že každé téma mělo své kouzlo…

Dýchal jsem za každé téma. Musíš hrát s tím, kolik máš financí a jaké se ti podaří přesvědčit osobnosti, aby přijely k nám do Opavy na „Dálný východ“. Třeba Japonsko. Ten ročník jsme nazvali „Tam, kde vychází slunce“. Měli jsme krásnou celodenní akci v arboretu Nový Dvůr, kde chodili flétnisti šakuhači, kde jsme dělali ukázky bojových umění, čajový obřad, japonské umění meče. Mimochodem, vzpomínáš si, když v roce 2007 Opava dávala českou premiéru japonské národní opery Júzuru?

Samozřejmě. To byla velká událost. Opera skladatele Ikumy Dana v prvním evropském provedení s nejaponskými umělci, ale přitom v japonském jazyce a rovnou v Opavě!

Správně! Tehdy přijel i japonský velvyslanec. Já jsem Japonsko přes režiséra Akira Kurosawu miloval. Hned v následujícím roce bylo tématem festivalu Japonsko. Tehdy jsem poznal velezajímavou osobnost, říkám mu vždy buddhistický mnich z Vinohrad. Jmenuje se Robin Šóen Heřman. Brilantně překládal a mluvil japonsky málem lépe než Japonci (smích). On byl takovým mým poradcem. S jeho pomocí jsme dávali dohromady ten festival. Doporučil to nejlepší z japonské kultury a umění, co je dostupné a hodně jsme se skamarádili. Šóen ovlivnil i další nápady na témata, jako festival o hříchu: Skrze hříchy do nebe…

Vidím, že máš na co vzpomínat. Kromě toho rád cestuješ. Plánuješ nějaký dlouhý výlet?

Jako cestovatelský ješita si říkám: ještě jsi nebyl v Austrálii a na Novém Zélandu. Mám tam jednu studentku ze střední školy, která mě zvala do Brisbane, a také kamarádky Australanky, které kdysi u nás doma bydlely. Ale hlavně mě zajímá celý kontinent. Kdybych chtěl poznat Austrálii, tak tu už musíš naplánovat minimálně na šest týdnů a spojit to třeba s Novým Zélandem. Když máš volno, můžeš ty cestovatelské aktivity rozšiřovat. Moje touha je i cesta po stopách Paula Gauguina na Tahiti. Kdysi jsem studoval francouzštinu. Sedm let jsem chodil na jazykovku a měli jsme fantastickou učitelku, která nám vlila do žil lásku k francouzskému jazyku a Francii.

To aby sis osvěžil tento krásný jazyk!

Tam to někde je! Aby ses tam trochu domluvil: ubytování, pohoštění, nikoliv filozofické disputace o René Descartesovi. Francouzi jsou rádi, když s nimi někdo nemluví anglicky, ale francouzsky. Mám ještě ambice se dovzdělat ve francouzštině a vyrazit. Dokud má člověk chuť, trošku peněz a energii a není úplně starý. Samozřejmě tě to bude taky pomalu opouštět. A potom budeš šťastný už jenom v Opavě a na chatě na Jesenicku. Tam nemusíš vůbec nic řešit, tam jsi ve svém. Opečeš si ten špekáček, pozdravíš sousedy, zamudruješ u ohně nebo zahraješ na kytaru u táboráku, ráno si dáš Priessnitzovu ledovou sprchu. Kdežto cestování má v sobě ten stres, letiště, zajišťování ubytování, programu, itinerář cesty… Vždycky to je něco za něco.

Co další země? Máš ještě další plány? Vypadá to, že jsi dost natěšený poznávat!

Někdy se mě lidi bojí, že jsem strašně urputný a chci toho stihnout moc. Teď už se to učím rozředit. Nemusí toho být tolik, ale do hloubky a do pocitu. Mám třeba skvělého kamaráda Nora Auduna a otevřela se mi možnost občas cestovat do Norska. On u nás v přelomových letech sametové revoluce studoval a naučil se česky. V Norsku pracuje jako kantor na střední škole, učí dějiny myšlenky, filozofii, sociologii, náboženství. V malém městečku, které je 50 kilometrů od Osla, pořádá v klubu koncerty a kulturní život, tak máme podobné ladění a zájmy.

Takže jsi díky němu poznal Norsko?

Řekl jsem mu: Udělej takový program, který bude zajímavý i pro tebe, kde jsi třeba dlouho nebyl. Mám jen dvě podmínky: Navštívit muzeum Edvarda Muncha v Oslo, které má asi osm pater. Jedno velké muzeum, které je věnováno jednomu umělci. To je fenomenální! A navštívit svého milovaného Edvarda Griega v Bergenu. A jinak je to tvoje! Tak jsem se ocitnul na jazzovém festivalu, kde hráli Mahavishnu Orchestra! Ty jako kytarista to chápeš! John McLaughlin byl pro mě v sedmdesátých letech legendou a já se v roce 2023 ocitnul na festivalu a tam přijde šlechtic! Štíhlý, charismatický – sedne si a začne hrát svou úžasnou hudbu spolu s indickými muzikanty. Bylo to báječné! S norským kamarádem Audunem jsme domluveni, že když přijede, tak mu udělám program. Nikdy nebyl třeba na Kuksu, podívat se na sochy ctností a neřestí, na geniální koncept šlechtice a mecenáše umění Františka Antonína Šporka…Můžu dát k dobru ještě jednu historku?

Samozřejmě! Povídej…

Koncem 80. let těsně před revolucí jsem ho vezl po hrabalovských hospodách. Byli jsme ještě v Libni v restauraci U Haussmanů, U Kroftů, U Vaništů a já tehdy říkal: teď se podívej, co bude. Půjdeme do extrovny a tam je slavný nápis: „Žízeň je horší než válka, protože válka jednou skončí, ale žízeň je věčná!“ Ty historky, to mě baví! Líbilo by se mi pořádat takové tematické umělecko-historické zájezdy pro malé skupiny lidí. Ale měl bych přísný casting, aby v té výpravě nebyl žádný vůl! (smích). Třeba taková osmičlenná skupina, Benátky, šup ho!

Petře, neblázni, ještě nejsi ani oběma nohama v důchodu a už plánuješ další práci!

Já vím. Všecko je to zodpovědnost a práce. Takže teď dělám turistickou kancelář pro svou ženu. Na konci každého dne chci od ní známku a neberu nic než jedničku s hvězdičkou (smích). Ale vážně, Milane, znáš to. Hlavně zdraví. Nemám v sobě žádnou hořkost. Měl jsem obrovské štěstí. Jsem za to moc vděčný a pokorný, že jsem to mohl dělat tak krásnou práci a moje životní heslo je i nadále „Všechnu moc imaginaci“.