Chceme se odpoutat od stereotypů i žánrových omezení, říká Daniel Pénzes-Gyurický z Venit Mortem po vydání alba Downfall

Když jste začali připravovat album Downfall, snažili jste se předchozím EP Deliverance nějakým způsobem inspirovat, nebo jste chtěli složit naprosto odlišný materiál?

Album The Downfall začíná písní The Last Note For A Dying Hope, která se ještě drží nálady alba Deliverance a byla složena ještě před jeho vydáním. Tehdy jsme si uvědomili, že by bylo fajn zakomponovat do skladeb víc podžánrů metalu, včetně čistého zpěvu.

V minulém rozhovoru pro Ostravan.cz jste říkali, že do nových písní přidáváte mnoho dalších žánrových prvků. Jste tedy s výsledkem spokojeni?

S výsledkem jsme spokojeni, ale rozhodně se nebráníme jakýmkoliv dalším vlivům či pasážím, které by pomohly vytvořit další variaci našeho zvuku.

V den, kdy album bylo oficiálně vydáno, si mimo jiné připomínáme Evropský den jazyků nebo Mezinárodní den kulturního dialogu. Je nějaký speciální důvod, proč album vyšlo 26. září?

Ne, datum vydání je čistě náhodné.

Nahrávku jste nazvali Downfall. Jaký pád či úpadek máte na mysli?

Downfall textově obsahuje sedm písní. Každá z nich má svůj originální pocit a dohromady tvoří obraz onoho úpadku.

Nutno zmínit, že album je pestré i po pěvecké stránce. Ve skladbách můžeme zaslechnout deathmetalový řev, blackmetalový scream i čistý zpěv nebo dokonce ženský vokál. Jaká kritéria rozhodovala o tom, že do konkrétní písně zařadíte zrovna daný typ zpěvu?

Šli jsme hodně po pocitu. Třeba skladba The Ivy je o toxické emoci v lásce, a tam nám přišlo skvělé využít ženské vokály. To pak vedlo i k samostatné skladbě Heart’s Oasis In The Ivy’s Veil, kde je kombinace mužských a ženských hlasů opravdu impozantní.

Dalším výrazným prvkem a poznávacím znamením počinu jsou orchestrální pasáže. Měli jste velké dilema, kdy je použít a kdy ne?

V pasážích, které nám připadaly působivé, jsme se většinou rozhodli orchestr zapojit, aby vynikly a působily ještě epicky a emotivně.

Přeslechnout nelze ani určitou hororovou atmosféru, jako by některé skladby doprovázely motivy strachu, obavy, úzkosti atd. Jedná se o záměr, nebo to vyplynulo až při skládání?

Ano, byl to čistý úmysl. Některé části skladeb pro mě měly hluboký význam a šly přímo z nitra. Často se při skládání dostanu do stavu, který připomíná trans – a pak najednou zjistím, že je na světě celá pasáž nebo píseň.

V songu Heat of Winter se objevuje i pasáž, která má blízko k rapu. Jak vás to napadlo?

Chceme být pestrobarevní a odpoutat se od stereotypů i žánrových omezení. Rap máme rádi a tady nám rytmicky krásně zapadl. Líbí se nám i jeho způsob podání – je víc na tělo a text díky němu lépe vynikne.

Ve zmíněném songu se mimo jiné zabýváte otázkou, zda může člověk vyhořet, když je uvnitř úplně chladný. Jaká je vaše odpověď na tuto otázku?

Myslím si, že ano. A možná se mu to už dokonce stalo.

Píseň Thieves of Time pojednává mimo jiné o ztrátě loajality. Je to za vás častý jev v současné společnosti?

Ano, setkáváme se s tím často, vlastně všude kolem sebe. A někdy bohužel i v hudbě.

Co jste chtěli vyjádřit klipem ke skladbě The Madman in the Dark?

Je to poetický sestup do šílenství, osamělosti a paradoxu hledání útěchy v temnotě. V závěru je i osobní moment – věnování dědečkovi našeho kytaristy, v jehož domě jsme klip natáčeli. Pár dní po zaslání první verze videa odešel na věčnost.

Co plánujete v nejbližší době?

V předchozích měsících jsme se soustředili na to, abychom album vydali. Aktuálně nás čekají tři koncerty. Nejprve 9. listopadu vystoupíme na akci Forbidden Skies v ostravském klubu Barrák, pak 22. listopadu se v Bašce zúčastníme festivalu Fest after Harry Fest. Koncertní rok zakončíme v Praze v Modré Vopici, kde se 20. prosince koná akce XX Years of Darkness. Na dalších termínech už pracujeme a jsme otevřeni dalším nabídkám.