Festival Spectaculo Interesse pod drobnohledem aneb To nejlepší z loutkářství pro děti i dospělé

Evelína: Lukáši, od pátku jsme se několik dní pohybovali v útrobách Divadla loutek, Studia G, Komorní scény Aréna a hradního komplexu. Také jsi naplněn novými vjemy a příjemně unaven? Já jsem začala velmi pozvolna, páteční ráno jsem započala nejen kvalitní italskou kávou, ale především inscenací O krok dál. Alice Conti a Andrea Coppone za pomocí stínohry, pohybu a důmyslné proměny scénografie vtáhli diváky do poetického nádechu dětství. Navíc italský temperament s jemnou důmyslnou hrou na schovávanou efektně zapojil do děje i dětské publikum.

Z představení O krok dál. (Foto: Roman Polášek)

Program pokračoval v útrobách Alternativní scény Divadla loutek, kde se představilo Malé divadlo z Českých Budějovic. Snadně vyslovitelný název – GaGa – skrýval důmyslný příběh dle skutečné události. Putování gumových kachniček oceánem, jejich osudová setkání a ekologický přesah dopluly až k těm nejmenším. Inscenace GaGa pracuje s velmi důmyslnými inscenačními prvky (především korálkové moře a sympatické realistické loutky), seznamuje děti s perspektivou a bez nutnosti agitace upozorňuje na ekologické otázky. Jak páteční odpoledne v příjemné atmosféře kolem divadla loutek pokračovalo a co tě zaujalo z programové nabídky?

Z představení Gaga. (Foto: Roman Polášek)

Lukáš: Máš pravdu, festival jsem si náramně užil, byť nebudu předstírat, únava je velká. Neustále mě udivuje, jak dokáže herec, mnohdy solitér, prostřednictvím několika kousků dřeva či jiného materiálu vtáhnout diváky do svého světa plného fantazie, symboliky a dokáže tak naplno reflektovat život se svými krásami i ošklivostmi. Za těch několik dní jsem se pořádně pobavil, dostal jsem i prostor zamyslet se nad směřováním naší lidské společnosti a mohl jsem prostoupit i do odlišných sociálních bublin, než je ta má.

Jako první jsem viděl přestavení slovenské skupiny Odivo Kosmos. Dva mezigalaktičtí badatelé provedli malé vesmírné cestovatele až povrch neznámé planety. Nabídli nejmenším divákům podívanou plnou magnetických koulí rotujících kolem své osy, kolem kterých badatelé jezdili na hoverboardu. Žonglovali barevnými malými planetkami a člověk opravdu na chvíli nabyl dojmu, že se ocitá v kosmu.

Z představení A as Animal. (Foto: Roman Polášek)

Až z daleké Kanady dorazilo dámské trio sdružené pod hlavičkou Projets de L’ombre, které představilo divákům působivou filozofickou performance A as Animal, kdy se sen stává skutečností a skutečnost je pouhým snem. Performerky oživily loutku postaršího a věčně mudrujícího pána v životní velikosti. Staly se doslova jeho rukama, tělem i hlasem. Loutka se postupně během své večere a sklenky červeného vína propadá do stavu zbytnělého snění. Jídelní stůl se proměňuje v zelenou louku, světla potemní a divák se nachází v surrealistickém lese. Zde nastává hra symbolů, lesních stínů i mýtických duchů lesa. Tři ženy na vysokých podpatcích se antropomorfizují do postav srn a jelenů a také vdechnou život vlkovi. Přestože inscenace prozkoumává nejhlubší zákoutí lidského vědomí a podvědomí, není divák ochuzen ani o zábavu (např. při oživování nemotorné loutky s neúměrně velkou hlavou ke zbytku těla). A as Animal namíchalo divákům ve správném poměru různě odlišné emoce – v hlubinách iracionálna mohli diváci nalézt smutek, strach, ale smích a nově nalezenou sílu vůle. Zcela právem diváci kanadské trio doprovodili dlouhotrvajícím potleskem a ovacemi. Sobotní program pro děti vypadal lákavě, jaké dojmy sis odnesla?

Z inscenace Hugův svět. (Foto: Roman Polášek)

Evelína: Sobotní podzimní náladu dokonale zpříjemnili všechny příběhy pro menší diváky. Nenechala jsem si ujít Hugův svět a Myšáka Juliana. Porotou oceněný Jiří Adámek Austerlitz převzal cenu za režii inscenace Hugův svět, a to „za citlivé vtáhnutí publika do příběhu, soustředěnou práci s dětským publikem a probouzení jeho kreativity, nezastupitelnou roli zde sehrál herecký soubor Bratislavského bábkového divadla, který dokázal naplnit režisérovu koncepci.“ A s tím nelze nesouhlasit. Intimní koncepce, která divákovi doslova nabídla pohled pod ruce herce, nadzvedla pomyslnou pokličku do tvůrčího hrnce a dovolila být svědkem mikrosvěta malého odvážného Huga. Po představení se na všech tvářích usadil úsměv a poetické putování u několika stolečků proměnilo dospělé jedince v toulavé děti s bezmeznou fantazií, alespoň na kratičkou chvíli.

Z inscenace Myšák Julián. (Foto: Roman Polášek)

Komorní scéna Aréna se na chvilku proměnila v dětské jeviště a svůj domov zde nalezl samotářský Myšák Julián. Otočná, řemeslně propracovaná, scéna lesního zákoutí poskytovala hercům v černých oděvech bezpečné útočiště, aby vytvořili zábavný, dynamický příběh o netradičním přátelství. Myšák Julián je velmi hezká kniha s vkusnými ilustracemi a menším množství textu. I v tomto představení si herci vystačili se zvuky, které působily roztomile. Společně s plyšovými loutkami a vtipnými gagy se jednalo o velmi zábavnou festivalovou záležitost. Zatímco já jsem se bavila u Juliána a rozjímala při putování Huga, jak jsi se bavil ty?

Putování dobrého Hanse Böhma Evropou. (Foto: Roman Polášek)

Lukáš: Popravdě i já měl ještě v sobotu o zábavu postaráno. Z českých zástupců mě zaujalo plzeňské Divadlo Alfa, které do Ostravy přivezlo Putování dobrého Hanse Böhma Evropou. Taková paralela k českému Švejkovi, jenže sledujeme osudy sudeťáka Hanse, Němce mluvícího česky, německy i francouzsky, který se proplétá válečnými a poválečnými situacemi 2. světové války. Válka ho odvane až do dalekého Polska, ale díky svému důvtipu se postupně přibližuje ke svému domovu. Veškeré minimalisticky zpracované loutky, jakož i sám Hans, jsou vyrobeny z neopracovaného dřeva, jejich končetiny drží u těla pomocí magnetů. S dřevem se pracuje jako se základní surovinou, simuluje i válkou zničené město a tvůrci mysleli i na takové detaily, že pokud to nějaká z loutek přežene s alkoholem, zvrací… co jiného než piliny. A poznámka na okraj, opět velmi výraznou a magickou roli zde hraje v lese se pasoucí srna.

Evelína: Mluvil jsi o tom už na začátku, festival ukazuje, že tvůrčí fantazie je doslova bezmezná. A navíc divákům poskytuje koncentraci rozmanitosti.

Lukáš: Přesně tak, zcela jinak se představil loutkoherec Thanos Sioris z Řecka. Pod hlavičkou uskupení Hop Signor vytvořil velmi příjemnou a úsměvnou podívanou že života několika policistů pod titulem Blue. Máš ráda vtipy o policistech? Ráda sis hrála s figurkami nebo lego panáčky?

Evelína: Samozřejmě, skoro se nabízí otázka, kdo ne…

Lukáš: Souhlasím, Thanos Sioris bezpochyby ano. Vzpomínáš si na Mr. Beana, jak si v obchoďáku hrál s figurkami Ježíška, Marie a Josefa?

Evelína: Jasně, ikonická scéna.

Z představení Blue. (Foto: Roman Polášek)

Lukáš: Tak to je ono! My diváci sledujeme, jak si čtyřicátník u stolu hraje s figurkami policistů, groteskní formou poukazuje na lesk a bídu jejich profesního i soukromého života. Policista zaneprázdněný neustálými výjezdy nemá čas navštívit ani svou milou. A nehrají pouze figurky, ale i samotný loutkoherec. Hra plná bezprostředního humoru, nenadálých situací, grimas, gest, známé hudby a roztomilých „lego“ doplňků diváky pobavila a nesčetněkrát rozesmála. Takže ano, i já bavil a zároveň inspiroval neohraničenou fantazií tvůrců. Co jsi stihla v neděli? Pro mě to byl nejvytíženější a tematicky zároveň nejhutnější den!

Z inscenace Vyrobím si díru, abych z ní mohla čouhat. (Foto: Roman Polášek)

Evelína: Neděle potvrdila dramaturgickou promyšlenost festivalu a závidění hodnou tvůrčí schopnost, především co se scénografie týče. Zde musím zmínit především Bertu Doubkovou, jejíž jméno se na festivalu objevuje pod autorskou inscenací Vyrobím si díru, abych z ní mohla čouhat, díky níž obdržela studentskou cenu „za svěží pohled na objektové divadlo a performerskou soustředěnost.“ Není tedy překvapením, že se její jméno objevuje i u jiné inscenace, u Červeného balónku, kde se představuje jako scénografka. Naivní divadlo Liberec svou adaptací francouzského filmu Alberta Lamorisse uchvátilo nejen dětského diváka, ale doslova celý sál. Na otočné scéně města se odehrává velmi hravý příběh malého chlapce a jeho kouzelného červeného balónku. Představení neplýtvá slovy, přesto je plné zábavných momentů.

Z představení Červená balónek. (Foto: Roman Polášek)

O to větší šok zažili diváci, a to především maminky dětí, které přišly na inscenaci Baby Macbeth. Shrnula bych zážitek pomyslným dovětkem Michala Zahálky v pondělním diskuzním salátu, jenž navrhl, že si na základě tohoto představení uděláme terapeutické sezení, což dokonale reflektuje tento nevydařený experiment. Agnés Limbos patři k neuznávanějším performerkám na poli divadla objektů. Klaunka, herečka a loutkářka přijela na festival s batoláriem, které je inspirováno shakespearovským světem. Inscenace Baby Macbeth je doslova určena pro děti od jednoho roku. Důmyslná sedací konstrukce spojená s jevištním stolem dovoluje dětem být téměř součástí děje. Zde však jakýkoli dobrý nápad končí a dále vystupují pouze negativa. Temná atmosféra, hudební doprovod na cembalo i úryvky ze shakespearovských her v angličtině nepřispěly k dobrému přijetí. Nejvíce se potrápily maminky, aby jakž takž děti udržely v dobrém nebo spíše ve smutném rozmaru. Jestli mělo toto představení nějaký přínos, tak jedině ten, že tudy cesta nepovede. Máš tam Lukáši taky nějaký podobně intenzivní zážitek?

Z představení Baby Macbeth. (Foto: Roman Polášek)

Lukáš: Ano, celá neděle byla velmi intenzivní a hutná. Až na dřeň syrovosti šli studenti bratislavské VŠMU, katedry loutkové tvorby v inscenaci Sen o pralese. Temný les. Šelest listů. Zpěv ptáků. Praskající větvičky. Symbióza přírody je narušena člověkem lovcem. Nahá těla herců a herečky se v přesných a koordinovaných pohybech stávají symbolem bezprostředního kontaktu s přírodou, ponořují se do jejího lůna. Převtělují se do jelenů a srn, bojujících o holé přežití. Skoro mi připadá, že dramaturgie festivalu si zvolila jako ústřední symbol festivalu jeleny a srny, toto byla již třetí inscenace, kde se objevili. Ocenit je třeba rovněž herečku Lucii Kraftovou (Divadlo loutek Ostrava), která dokázala hbitě zastoupit původní herečku. Inscenace se inspirovala knihou Bambi ze dvacátých let, kterou většina z nás zná z filmového zpracování z dílny Walta Disneye.

Z inscenace Sen o pralese. (Foto: Roman Polášek)

Evelína: Tak tady bych tě v tomto pohledu podpořila. V Baby Macbeth hrají jeleni a srny také velkou roli.

Lukáš: Naopak polští studenti z katedry loutkové tvorby AST ve Vratislavi předvedli silně stylizovanou inscenaci dle polské dramatické klasiky Witolda Gombrowicze Iwona, princezna burgundská. Maňáskové loutky jakoby přímo vystřihlé z Muppet Show se stávají pokřiveným odrazem zrcadla svých živých hereckých protějšků. Jediná Iwona nemá žádnou loutku, za kterou by se mohla skrýt. Její mlčenlivost a prostota je ale dráždivá. Hra o tom, co vše se může stát, když vám bude stržena pokrytecká maska. Je pravá tvář lepší, nebo může vést až k fatálnímu konci?

Iwona, princezna burgundská. (Foto: Roman Polášek)

V neděli večer mi už po hutných, filozofických a tematicky ne zcela jednoduchým představeních docházely síly. Příjemným překvapením a pošimráním na duši se stalo představení Ráj/Paradise až ze Slovinska. Jestli si ještě vzpomínáš na devadesátkové „gumáky“ z TV Nova, kdy herci v gumových karikujících maskách satiricky předváděli skeče o našich politicích, tak v podobných maskách vystoupili i slovinští herci.

Evelína: Ano, vzpomínám, tato éra politické satiry mne coby destiletou sice nezajímala, ale rozhodně se do vzpomínek zaryla.

Lukáš: V inscenaci Ráj bylo téma a prostředí odlišné. Jedna velká společenská místnost v domově důchodců, osm seniorů a tři ošetřovatelky prožívající své všední dny, zdánlivě všechny podobné, a přitom tak odlišné. Hra o lidské důstojnosti, samotě i pospolitosti, jedné kleptomance a především o životě samotném. Humor, nostalgie a u mnohých diváků propojení smíchu a slz. Parádní uvolnění před posledním představením Mycelium, které jsem měl možnost vidět.

Z inscenace Ráj. (Foto: Roman Polášek)

Evelína: Přesně na tohle představení jsem zvědavá. V pondělí jsem o něm slyšela spoustu dojmů…

Lukáš: No, jak začít… Mycelium je performancí švýcarské umělkyně Anniny Mosimann. Pozdě večer, v malém komorním sále Slezskoostravského hradu, jsem mohl být společně s hrstkou dalších diváků svědkem nevšedního konceptu divadla. Třicátnice, svazující si vlasy do copu, na sobě má pekařskou zástěru a z mouky a vody hněte kváskové těsto. V elektronizované symbióze ale občas i v kakofonii zvuků dlouhé minuty těsto hněte, trhá a opět hněte. Tvoří z něj bytosti, požírající se navzájem. Zároveň klade silný důraz na ženství v sobě. To ženství, které skrze mateřství dosahuje nejvyššího stupně bolesti. Zároveň prozkoumává nejen materiál – těsto, které je zde jediným hereckým partnerem, ale i svou tělesnost.

Z představení Mycelium. (Foto: Roman Polášek)

Tato veskrze filozoficko-feministická performance končí okamžikem zrodu, z lůna performerky vychází placenta z těsta, která postupně dopadá na zem. Právě Annine Mosimann získala od pětičlenné poroty cenu festivalu za výkon v inscenaci Mycelium – „za autentičnost, rozmanitost expresivnost těla a silnou performativní přítomnost“. A neuvěříš, že když jsem vycházel ze Slezskoostravského hradu po konci představení, přeběhla mi přes cestu srnka. Náhoda? Nemyslím si!

Závěrečný den festivalu byl už celý ve tvé režii. Viděla jsi ještě něco, co zacloumalo tvými emocemi?

Evelína: Poslední den festivalu nabídl spoustu inscenací, které doslova vyvolávaly rozmanité emoce. Sice Mycelium se už neopakovalo, ale diváci si jistě přišli na své. V intimní atmosféře Komůrky přenesla inscenace Soudružky s kroužky Dominika Migače diváky do doby „dávno“ minulé. Loutková hra s velmi propracovaným systémem práce se scénou, papírovými loutkami a rekvizitami doslova provedla diváky všedním dnem jedné soudružky. Za dominantním pozadím se skrývá hromada rekvizit, které v malém otvoru o velikosti trafikového okénka v pomalém klidném tempu vypráví příběh. V kontrastu dnešního rychlého prožívání se může zdát, že opakování trvá věčnost, ale o to hlouběji mrazí, když si divák uvědomí onen stereotyp, který naruší až konání něčeho tak absurdního, jako je spartakiáda. Dominik Migačo právem získal cenu za scénografii a technologii této inscenace, a to „za promyšlené a inovativní technické řešení a precizní výtvarné zpracování, estetiku a rafinovaný pohled na plošnou loutku.“

Z inscenace Soudružky s kroužky. (Foto: Roman Polášek)

Z Komůrky vedly v pondělí mé kroky do Studia G. Intimní autorské monodrama 20 den a charismatický výkon Julie Fidelus. Pronikavá sonda do rozervaného vztahu matky a dcery, vyprávěna jednou osobou a jednou loutkou z punčoch (jak jinak než těch kvalitních označených 20 den). Autentický projev mladé polské herečky sklidil zasloužený dlouhý potlesk a práce s loutkou opět ukázala, že tvůrčí hranice mají díry, aby jimi šlo vždy proklouznout.

V Divadle loutek Ostrava se pak na hlavní scéně odehrála nejen proměna divadelní scény, ale především Proměna Řehoře Samsy. Adaptace děl Franze Kafky lákají divadelníky a leckdo si už na tom vylámal zuby. Tomáš Jarkovský a Jakub Vašek na to šli od lesa. Uzavřeli diváky do pokoje Řehoře Samsy a nechali je sledovat samotné počínání mladíka i jeho pohled pokřivenou optikou. Řehoře Samsu hraje Šimon Dohnálek. V Ostravě se objevuje v relativně krátkém čase podruhé. Nedávno jej diváci mohli vidět v rámci festivalu Pimprléto, a to v inscenaci Honza Pták.

Z inscenace Proměna. (Foto: Roman Polášek)

Rozdílnost žánrů nemohla být vzdálenější, což dokazuje jak talentovaného herce v Divadle Drak mají. Uchopení obrazného textu se tvůrcům do velké míry velmi dobře daří. Zachycení úryvků Kafkova textu, které případně mohou diváka navést na aktuální rozpoložení, je účelné a dobře zpracované. Tvůrci se nebojí použít moderní techniku k zachycení autentické atmosféry. Umístění kamery na čelo hlavní entity či odvážná lezecká etuda přispívají k tomu, že inscenace rozhodně nepatří k těm lehce zapomenutelným.

Zatímco na hlavní scéně došlo k proměně fyzické, alternativní scéna nabídla proměnu doslova filozofickou. Experimentální divadelní projekt Lukase Rotha s názvem Esej o ničem nabídl velkou dávku všeho a doslova i ničeho. Inscenace překypuje nápady. Trojice performerů vytváří obrazy střídající se jako diapozitivy. Absurdní situace, které mají vysvětlení, vlastně hned několik vysvětlení, a zároveň zanechávají v divákovi otazníky, se pomocí vizuálních efektů dostávají do surrealistické roviny. Nenápadný hudební doprovod, který se postupně stává dominantní součástí, přispívá ještě k větší intenzitě pátrání po obsahu, který je však upozaděn a doslova převálcován dynamickou formou.

Z inscenace Esej o ničem. (Foto: Roman Polášek)

Po náročném dni plném inscenací, které intenzivně působily na všechny smysly, si diváci zasloužili příjemnou klauniádu v podobě ostravských Marcipánů. Sladká tečka za divadelní náloží tak ukončila precizní dramaturgický výběr, perfektní organizaci a rozmanitý doprovodný program. Festival je alespoň pro nás, diváky uzavřen, ceny rozdány a mě teď už jen napadá: Lukáši, stihl jsi v tom náročném programovém vyžití nějaký koncert?

Lukáš: Máš pravdu, festival nabídl nejen hutnou divadelní nálož, ale je pravdou, že takzvaný off program měl velký význam pro celkovou atmosféru festivalu. Kolem stanu se tvořily mezinárodní skupinky a v něm zaznívala každý večer jiná kapela. Bohužel jsem si kvůli nabitému programu neužil dostatečně hudební nabídku, ale určitě bych kladně hodnotil žánrovou rozmanitost.

Evelína: Já bych za sebe určitě vypíchla především svérázné glosy Jiřího Jelínka prostřednictvím holčičky Fagi. Workshopy (nejen) pro děti poskytly tvořivé zázemí, kde si návštěvníci mohli postavit hrad z krabic nebo dřevěné stavebnice či vytvořit zvířátko z přírodních materiálů. A v neposlední řadě mě dokázala upoutat dinosauří putování Ostravou. Tyto jemné programové střípky tvoří dokonalou tvář festivalu.

Dinosauři v centru Ostravy. (Foto: Roman Polášek)

Zkrátka, festival Spectaculo Interesse potvrdil, že jazyk loutkového divadla je mezinárodní. Nabídl výjimečný program a dokázal, že právem patří mezi kvalitní evropské festivaly. Hojná účast diváků pak utvrzuje organizátory, že o divadlo je velký zájem a o to loutkové obzvlášť.

Když jsem vedla s některými dalšími diváky dialogy nad představeními, jednotná názorová nit, která se táhla celým festivalem, měla jasnou odezvu – dokonalost lidské tvorby a její neustále se posouvající hranice za obzor lidského chápaní. Těšíme se na další bienále za dva roky.

*

Poznámka redakce. Report z prvního festivalového dne si můžete přečíst ZDE.