Ladislav Vrchovský
Foto: Roman Polášek
Ve festivalovém bulletinu je u pohádky Straka, která kráká uvedeno: Malá filozofická pohádka o smyslu života. Srozumitelné bez znalosti jazyka. Snad každého napadne ihned otázka: filozofie, smysl života a čtyřleté děti?
Představení sledovala početná skupina dětí ve věku žáků mateřské školky. V hracím prostoru viděli diváci v pozadí několik svisle stojících prken se šikmými horními konci v nepravidelných vzdálenostech od sebe a před nimi několik dřevěných bedýnek s víky. Na některých prknech byla viditelná modře vytečkovaná nahoru a dolů se vlnící se, později v přítmí i světélkující trasa.
Publikum úvodního představení.
Jediná loutkoherečka, žena neurčitého středního věku, Lucie Catsu, zároveň autorka scénáře, na začátku představení francouzsky přivítala děti i dospělé diváky v hledišti. Nebyla však sama. Poblíž stojící muž, překladatel z francouzštiny Michal Zahálka, větu po větě překládal do češtiny. Po přivítání pomalu haslo světlo v sále alternativní scény Divadla loutek, herečka se posadila na jednu z bedýnek a Michal Zahálka usedl na židli na druhé straně scény.
Herečka se jen změnou intonace a charakteru projevu proměnila v babičku a začala vyprávět pohádku o holčičce Anušce, kterou čeká dlouhá cesta, na níž bude sama. Na cestě však čeká Anušku veliký les a není v něm vyznačená jediná cesta.
Z představení Straka, která kráká. (Foto: Roman Polášek)
Že jde o cestu životem, dospělí diváci pochopí. Ale děti chtějí dobrodružství podané hravou formou. A toho se jim dostane vrchovatě, neboť jediná loutkoherečka se dokáže za pomoci nůžek a kousku bílého nebo červeného papíru, maňásků a maličkých loutek proměňovat nejen v jiné bytosti, ale třeba i ve vítr nebo déšť. A všechny proměny jsou tak zřetelné, že je chápe a baví se jimi i čtyřleté dítě.
Velmi funkční minimalistická hudební kulisa, ale také prvky černého divadla činí celé představení záživným i pro ty nejmladší diváky, byť obsah je určen nejen dětem, ale místy dokonce hlavně dospělým, kteří dokáží marnit rychle ubíhající a nezastavitelný čas svého života. Francouzský soubor Les Arts Dit nasadil laťku svým soupeřům v soutěžní části festivalu pořádně vysoko!
V 17 hodin proběhlo slavnostní zahájení festivalu, na které navázalo další soutěžní představení, tentokrát v podání dvojice švýcarských performerů Antoina Zivelonghiho (autora a hlavního účinkujícího), a jeho spolupracovníka a neviditelného jevištního partnera Jeana Charmilotta.
Z představení Carpet diem. (Foto: Roman Polášek)
Klaunské sólo o jednom koberci, tak je toto představení předznamenáno ve festivalovém bulletinu. A skutečně, na jevišti je jen jeden muž a jeden koberec. Vše zpočátku probíhá bez jediného slova. Po třetině hracího času dojde na mluvený projev. Do té chvíle publikum sleduje dialog mezi mužem a kobercem, proměnu koberce v ve dvojici psů, pak dalších bytostí, až se sám koberec stane dalším partnerem v dialogu. V té chvíli performer promluví. A mluví o fantazii, o tom, co se odehrává v mysli každého člověka v dialogu sama se sebou.
Kdo v publiku si v té chvíli uvědomí název performance Carpet diem, odvozený od latinského Carpe diem (Užívej dne), může si začít užívat procesů vlastní fantazie a obraznosti v reakci na to, co vidí jeho oči a slyší jeho uši. A kdo pak domů odchází po představení s otázkou Jak užíváš dne, položenou sobě, zažívá skutečnou katarzi. Mohou se objevit i otázky další: Jsi kobercem, který bývá často plácačkou vyprášen? Jsi kobercem, po kterém ostatní šlapou? Jsi Pan Koberec nebo Paní Koberec? Monumentální závěr performance vyzývá k odvaze postavit se proti všemu, co útočí na svobodu, ve které si každý člověk může užívat každého dne svého života.
V 19 hodin mohlo i večerní a převážně dospělé publikum naposled zhlédnout představení Straka, která kráká, a Lucie Catsu opět sklízela vřelý potlesk diváků.
Posledním představením zahajovacího dne byl projekt ruského souboru AKHE, který založili v roce 1989 Maxim Isajev a Pavel Semčenko. Ruští umělci se zkušenostmi ze světa divadla, filmu i výtvarných umění se od začátků profilují jako interdisciplinární tvůrci osvobození od stylů a forem.
Z představení Diktatura. (Foto: Roman Polášek)
Představení, se kterým přijeli letos do Ostravy, nazvali jediným slovem: Diktatura. Z názvu je zřejmé, že v současnosti žijí v exilu, neboť v domovské zemi, kterou je Rusko, by jim šlo možná až o život. A bodejť by ne! V roce 2022, ve kterém ze své vlasti museli utéct před putinovským režimem, vydali svůj manifest: V dnešním Rusku dnes není pro kulturu místo, nahradila ji propaganda. AKHE vzniklo v podzemí, a bude pokračovat v exilu! Stop válce! AKHE navždy! Smrt tyranům! Svoboda kultuře!
V hracím prostoru, který je vymezen třemi vysokými béžovými stěnami z lepenky a místo podlahy má vodní hladinu, stojí jen po stranách jedna a druhá židle, u stěny ještě čeká stůl. Přední hranu u první řady hlediště vytváří několik dlouhých prken. Na začátku představení vstupují do vody střídavě dva muži, každý přináší jedno dlouhé prkno a chvíli hledá místo, kam je položí. V původním tvaru inscenace hraje mužská trojice, z jakého důvodu v Ostravě nedoplňuje již jmenované dva umělce třetí, nositel ohně zapalující tvůrčí oheň svobodné umělecké tvorby, není jasné. Ale i bez živého plápolajícího plamene byla výpověď představení v Brickhousu naprostou srozumitelná. Každá diktatura ničí svobodu umělecké tvorby. Vytváří zdi mezi státy. Lidem žijícím uvnitř vymývá mozky černým proudem propagandy. Když se ale lidé vzbouří a spojí síly, lze odstranit i propagandu a lze rozbořit zdi každého vězení, otevřít se světu a svobodu tvorby i svobodný život vrátit všem.
Z představení Diktatura. (Foto: Roman Polášek)
Maxim Isajev a Pavel Semčenko hrají sice místy v pracovních rukavicích, ale jinak svoji performativní kreaci vedou na samé hranici sebepoškození, například když hrají vleže ve vodě. Vědí, že skutečnou a opravdovou touhu po svobodě a pravdě je nutné vyjádřit jen plně pravdivým projevem.
Do posledního místa zaplněné hlediště však vynikající výkon a samotný silně burcující apel proti všemu omezování lidského ducha tentokrát překvapivě neodměnilo potleskem ve stoje, jak se často stává při vystoupeních souboru AKHE v jiných státech Evropy a světa.
Festival Spectacle Interesse pokračuje až do 6. října.