První okamžik úžasu. Večer Janáčkovy filharmonie z cyklu Co máme rádi ukázal možná nejdůležitější smysl hudby

Koncerty z řady C (Co máme rádi) Janáčkovy filharmonie Ostrava běžně nebývají předmětem kritických recenzí. Nebývá jim v tomto směru dáván takový prostor, a přitom mají cenný význam. Koncertní řada C nabízí neformální setkání publika se symfonickým orchestrem, určené jak zkušeným posluchačům, tak těm, kteří svět klasické hudby teprve objevují. Dramaturgie staví na tematicky koncipovaných programech, které propojují zdánlivě nesourodé skladby do překvapivých hudebních souvislostí.

Večery obvykle provází dialog některého z populárních herců a dirigenta, založený na nadsázce a laskavém humoru. Smyslem těchto koncertů není publikum poučovat, ale nabídnout sdílený hudební zážitek v přátelské atmosféře. Posluchači se tak mohou cítit jako součást živého setkání s orchestrem, nikoli jen jako jeho vzdálení pozorovatelé.

Přesně tak tomu bylo i ve čtvrtek 5.března 2026 v sále kina Vesmír na koncertě s podtitulem Vzrušující změny. V jistém smyslu se tak „vzrušující změna“ avizovaná jako název tohoto koncertu stala nejen tématem programu, ale i mou vlastní zkušeností: ocitnout se v prostoru, kde se koncert neposuzuje optikou tradovaného kritického aparátu, ale především optikou prvního setkání.

Publikum koncertu. (Foto: Maxim Bajza)

Stala jsem se tudíž svědkem první hudební zkušenosti některých posluchačů. Publikum se vyjímalo poměrně jinou generační skladbou než jsme zvyklí u abonentních koncertů filharmonie, ve vyprodaném sále seděli rodiče i prarodiče, kteří na koncert vzali své děti a vnuky. A byly to právě děti různého věku, jejichž škálu reakcí bylo zajímavé před začátkem i během koncertu sledovat: od znuděných pohledů sklánějících se k displejům telefonů přes drobné švitoření, spontánní reakce i nečekané objevy až k dotazům na rodiče vysvětlující základní pravidla koncertního chování. Očekávání byla rozptýlená – někteří věděli, proč přišli, jiní čekali, co vlastně nastane.

Večer otevřela Fanfára pro obyčejného člověka Aarona Coplanda. Skladba, která ve své prostotě nese téměř archetypální sílu. V okamžiku, kdy k hrajícím žesťům a bicím začal do sálu vstupovat zbytek orchestru, jsem si uvědomila zvláštní paradox koncertního rituálu: hudba zde nevytváří hierarchii, ale spíše ji rozpouští. Název skladby se náhle přenesl i do hlediště. Všichni jsme obyčejní lidé, lišíme se svými rolemi, profesemi, společenskými pozicemi, ale rodíme se stejně nazí. A na pódiu jsou si v jistém smyslu rovni všichni hudebníci – orchestr je totiž organismus, v němž individualita existuje pouze skrze společný dech.

Ze čtvrtečního koncertu. (Foto: Maxim Bajza)

Z dramaturgického hlediska byl program postaven na hudbě, která dokáže publikum vtáhnout především rytmem a energií. To se ukázalo už v tanečně pulsující skladbě Köçekçe tureckého skladatele Ulvi Cemala Erkina, kde se orchestr rozehrál v barevné rytmické mozaice. Rytmus ostatně patřil k prvkům, které publikum přitahovaly nejvíce. Potvrdila to i virtuózní verze Čardáše Vittoria Montiho v úpravě pro xylofon a orchestr v podání Martina Zajace. Sólista zde rozehrál svůj part technicky brilantně a s přirozenou muzikalitou, na kterou publikum reagovalo spontánně s opravdovým nadšením.

Koncert moderoval herec Jakub Burýšek. (Foto: Maxim Bajza)

Dětské publikum přinášelo do koncertního prostoru ještě jiný typ pozornosti. Tam, kde dospělý posluchač analyzuje strukturu, dítě objevuje zvuk a přemýšlí nad vizuálními vjemy. Když tubista vytáhl dusítko, ozvalo se z hlediště spontánní: „Co to je to obří tam vzadu?“ A jindy zase nadšené: „Mami, trumpeta!“ Podobné elementární dětské reakce připomínají, že orchestr není samozřejmost. Je to fascinující stroj na zvuk, který je třeba nejprve objevit.

Programem provázel herec Jakub Burýšek, který zaskočil za původně ohlášeného Vojtěcha Johaníka. Jeho práce byla jedním z pilířů večera. Burýšek dokázal spojit civilní humor s přirozenou komunikací s publikem, aniž by sklouzl k didaktické jednoduchosti. Dialogy s dirigentem vytvářely odlehčený, ale funkční rámec programu. Japonský dirigent Chuhei Iwasaki se ukázal pro tento typ koncertu jako velmi dobrá volba. Jeho čeština nebyla bezchybná, ale byla krásně srozumitelná a nesla v sobě sympatickou pokoru. Způsob, jakým komunikoval s publikem i s hercem na pódiu, působil lidsky a nenuceně. Stejnou přirozenost bylo možné sledovat i v jeho dirigování – gesta byla plastická, čitelná a vizuálně přitažlivá, což je u koncertů s dětským publikem důležitější, než by se mohlo zdát.

Dirigent Chuhei Iwasaki. (Foto: Maxim Bajza)

Program nabídl i kontrastní momenty: chorál Ježíš, radost lidské touhy od Johanna Sebastiana Bacha nebo Rózsyho filmovou hudbu z Ben Hura či čtvrtou větu (Ulice) z Janáčkovy Sinfonietty. Tyto části připomněly, že orchestr není pouze nástrojem rytmické energie, ale také nositelem duchovní kontemplace a filmové imaginace. Poněkud méně přesvědčivě na mne působila nejdelší kompozice večera – Orawa od Wojciecha Kilara. Skladba, postavená na repetitivním rytmickém napětí, by podle mého soudu snesla ještě větší zvukovou razanci a tah – více energie „od podlahy“. Možná zde sehrála roli akustika sálu, možná dramaturgická opatrnost vzhledem k charakteru publika.

Závěrečná Conga del Fuego Nuevo od Artura Márqueze však přinesla přesně ten typ strhující rytmické energie, jaká dokáže sál okamžitě rozzářit. Výraznou roli zde sehrála bicí sekce orchestru – zvláštní zmínku si určitě zaslouží manželé Škrlovi, jejichž souhra a zvuková imaginace patřily k nejpoutavějším momentům večera. Vedle nich se vyjímal i výkon první hobojistky Pauliny Konczal a také trumpetové sekce orchestru, jejichž jistota dodávala orchestru potřebnou barevnou stabilitu.

Ze čtvrtečního koncertu. (Foto: Maxim Bajza)

A právě zde se dostáváme k podstatě celé zkušenosti. Přestože šlo o koncert primárně určený širší veřejnosti, Janáčkova filharmonie hrála ve své standardní kvalitě – tedy na úrovni, jakou od tohoto orchestru očekáváme i ve velkých symfonických programech.

Nebyla to zjednodušená verze koncertu, ale plnohodnotné orchestrální provedení, jen zasazené do jiného dramaturgického rámce. A právě v tom spočívá smysl podobných projektů. V době, kdy děti i dospělí bohužel tráví velkou část života ve virtuálním světě obrazovek, představuje koncertní sál jeden z prostorů, kde lze zažít skutečnou sdílenou emocionalitu. Zvuk orchestru není digitální simulace – je to fyzická energie, která vzniká v přítomném okamžiku mezi hudebníky a posluchači.

Z koncertu Janáčkovy filharmonie. (Foto: Maxim Bajza)

Takové koncerty nás vlastně učí znovu poslouchat. A pro mne osobně byla návštěva tohoto večera malou připomínkou, že hudební kritika by občas měla opustit své komfortní zóny. Protože někdy právě tam, kde se recenze běžně nepíší, lze zahlédnout možná nejdůležitější smysl hudby: první okamžik úžasu.