Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Skladatel Milan Báchorek: Snažím se, ať jsou mé skladby pochopitelnější

Skladatel Milan Báchorek: Snažím se, ať jsou mé skladby pochopitelnější

30.10.2013 Hudba

Ostravský hudební skladatel Milan Báchorek je jedním z několika autorů, jejichž hudba zazní ve čtvrtek během koncertu Janáčkovy filharmonie s názvem Hudební současnost. Rozhovor s legendárním komponistou vede pro deník Ostravan.cz jeho bývalý student Milan Bátor.

Zvětšit obrázek

Ostravský skladatel Milan Báchorek u klavíru.
Foto: Milan Bátor

Poprvé jsem pana profesora zažil jako student Janáčkovy konzervatoře v Ostravě. Tehdy byl jejím ředitelem. Rád jsem chodíval na přednášky o soudobé hudbě, které na konzervatoři kromě své hlavní pedagogické činnosti, skladby, měl a kde dodnes působí. Hned od počátku mi imponoval jeho nenucený, stručný, a přesto výstižný styl vyprávění. S Milanem Báchorkem jsem hovořil před koncertem Hudební současnosti, na němž zazní ve čtvrtek v Domě kultury města Ostravy jeho Opožděné písně.  

Jaké byly Vaše hudební začátky, pane profesore?

Narodil jsem se jako válečné dítě v rodině vesnického domkaře. Z války si toho moc nepamatuji, jen z vyprávění obou rodičů mohu potvrdit, že to nebylo vůbec snadné. Nově postavený domek byl zatížen dlouhodobou hypotékou a oba rodiče se museli hodně snažit, aby uhájili svou existenci, včetně svých dvou dětí. Přesto mohu s klidným srdcem konstatovat, že se mé dětství vyvíjelo harmonicky a šťastně. Hudba patřila k samozřejmým projevům v rodině v užším i širším slova smyslu. Maminka hrála na violoncello a učila se zpěvu u profesorky Maškové v Ostravě, starší sestra chodila do hodin klavíru k sestrám Rossenovým v Místku a tatínek byl vášnivý akordeonový amatér. Tuto vášeň si přinesl jako veterán 1. světové války z italské Piavy. Dohled a jakési „impresario“ nad hudebními pokroky měl strýc, maminčin bratr Josef Míček, který vyučoval hudbě. Stávalo se poměrně často, že se u nás scházel malý orchestřík, který semlel populární hity, ale někdy přišlo i na tvrdou klasiku – Schubertovu Nedokončenou symfonii, Dvořákovu Humoresku nebo pochody Julia Fučíka, se kterými vyjížděl i do okolních vesnic.

Jaký vlastně byl legendární pedagog Miroslav Klega, u kterého jste vystudoval?

U Miroslava Klegy jsem se vždy setkával s vzácným pochopením. Nikdy jsem neslyšel: to nesmíš, to je špatné, to nedělej. Byl to vždy on, který mne dokázal citlivou diskuzí nasměrovat a odhadnout, jestli na to mám, nebo nemám. Často jsme vedli debaty, které s danou tématikou vůbec nesouvisely, ale jak se nakonec ukázalo, bylo to přesně o tom, co si musí každý skladatel uvědomit: že jde o prostor, komu svou hudbu budu předkládat. Tak jsem byl vtažen do organizačního provozu ostravské hudební scény, která nezahrnovala jen organizování koncertů, ale představovala i činnost hudebně publikační, pedagogickou, studium novodobých hudebních trendů doma i v zahraničí, svazovou činnost, porotcování v skladatelských soutěžích, spolupráci s médii a hudebními festivaly.

Vaše skladby se vyznačují smyslem pro barevnost, výraznou melodiku a účinnou stavbu celku. Vokálně-instrumentální kompozice jako Lidice, Stereofonietta a Hukvaldská poéma patří k tomu nejlepšímu, co u nás v 70. až 80. letech vzniklo. Všechny tři skladby volně spojuje dramatický obsah a lyrická předloha. Jak probíhá váš tvůrčí proces při zhudebňování poezie?

Než začnu zhudebňovat básnické slovo, většinou už dávno u mne zraje určitý hudební záměr, pro který hledám vyhovující textovou podobu, případně spolupráci. Neznamená to ovšem, že bych byl necitlivý k celkové poetice verše, rytmu slova apod. Ještě se mi nestalo, abych hotovou hudbu dodatečně otextovával, nebo obráceně daný text přizpůsoboval hotové hudbě. Držím se tu pevných zásad, že tvůrčí proces by měl probíhat plynule, jednotně a obě složky by se měly vzájemně obohacovat až do chvíle dosažení nové kvality. Přiznám se, že nemám zrovna v lásce slovo zhudebňovat, protože takzvaně jde zhudebnit jakýkoliv text, třeba i telefonní seznam. Výsledkem takového postupu je obvykle až komicky vyhlížející dílo, které můžeme často vidět a slyšet v reklamě.

Léta se kromě komponování věnujete také pedagogické činnosti. Učíte studenty na Janáčkově konzervatoři, jak se tvoří skladba, jak se zpracovává hudební nápad. Je to snadné?

Studium skladby je myslím nejobtížnější pedagogická disciplína, kterou znám. Je to dáno především tím, že její úspěšnost je závislá na mnoha hudebních i nehudebních disciplínách, které nakonec rozhodují o konečném výsledku. Míra hudebního talentu je závislá na schopnosti tvořit, na originalitě hudebního myšlení, podmínkách tvoření a v neposlední řadě na uplatnění uměleckého artefaktu v hudební praxi. Neexistují návody jak má hudební skladba vypadat, z jaké hudební matérie by měla vycházet, jsou to natolik abstraktní a těžko postižitelné představy, že žádná teoretická výbava nemůže v konečném zápasu autora s prázdným notovým papírem odpovědět na nekonečnou řadu otázek, je-li to dobře, je-li to dostatečně originální, zajímavé, nové, není to jen hra s líbivostí? Nebo, už jsem to někde slyšel? Pořád mě to baví, když vidím snahy mladých lidí, kteří se odhodlali komponovat, což jim vůbec nezávidím!

Igor Stravinskij, když byl ve vašem věku, začal psát skladby seriální technikou.  Dá se u Vás očekávat také nějaký stylový přerod?

K něčemu se vracím. Ke snaze, aby byly mé skladby pochopitelnější. Zjednodušuji. Stereofonietta a Lidice byly možná světoborectví. Na druhé straně, v té době jsem měl sílu. Dnes už bych tolik sil nenastřádal. Dlouho jsem přemýšlel, jestli to má smysl. Dostat takové velké dílo k provedení je dnes téměř nadlidský výkon, pokud nemáte zajištěno, že se to opravdu povede. Naštěstí jsem byl vždy zvyklý komponovat pro sebe. Nikdy jsem se neptal, jestli to mám dělat nebo nemám. Potom jsem teprve hledal prostředníka, který by to provedl.  Pravda je ovšem i ta, že když chcete říci velké téma, tak musíte použít velkou formu. Nemůžete použít drobnokresbu, na tom nelze ukázat smysl myšlenky. Jinak se vám rozpadne na tisíc elementů, které znáte jen vy sám, ale neví to okolí. A to je problém toho kumštu.

Co byste přál, pane profesore, hudebním skladatelům do budoucna?

Aby lidé měli svobodu se rozmáchnout. V době, kdy jsem začínal já, nebyl ani magnetofon. Svobodný přístup ať vytrvá.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.