Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo V Perníkové chaloupce Petra Motýla se vaří pervitin

V Perníkové chaloupce Petra Motýla se vaří pervitin

5.11.2013 Obraz & Slovo

Vařiči pervitinu a jeho uživatelé v Ostravě a okolí se dosud nestali tématem žádné rozsáhlejší prózy. Básník a prozaik Petr Motýl, který Ostravu na počátku devadesátých let ohromil sbírkou Šílený Fridrich, teď novelu z drogového prostředí vydal v nakladatelství Protimluv. Název díla je výmluvný: Perníková chaloupka. Rozhovor s Petrem Motýlem vede jeho bratr Ivan.

Zvětšit obrázek

Spisovatel Petr

Kdybych šel k podstatě pohádkového příběhu o Perníkové chaloupce, tak v něm jde dětem o holý život. Také v drogovém prostředí jde neustále o život a někteří uživatelé, často skoro ještě děti, o ten život v dost útlém věku přicházejí. Mám název tvé knihy chápat takto dvojsmyslně?   

Nemyslím si, že existují nějaké „podstaty příběhů“. Existují příběhy. A že někomu jde o život, to příběh ještě není.  Nicméně název knihy si může každý chápat po svém, třeba tak, jak je popsáno v otázce. Žádný návod, jak by se měl chápat název knížky, nemám. Ale  pokud jde o mne, tak v pohádce o Perníkové chaloupce není boj o život zrovna to, co tam nějak intenzivně vnímám. Fascinuje mne její tajemnost a prostředí, ve kterém se odehrává. Temný les. A uprostřed lesa chaloupka, která se dá jíst. A jak vám je to sladké. A vtom vyleze ježibaba.

V Markvartovicích u Ostravy se jedné varně pervitinu skutečně říkalo Perníková chaloupka a v Ostravě se ještě nedávno prodával pervitin i heroin v takzvaném Růžovém domečku, přičemž na obou místech se umíralo. Proč mají narkomani rádi takové eufemismy?  

O tom, že by měli narkomani speciálně rádi eufemismy, nic nevím. Jsou to lidé jako všichni ostatní. A někteří lidé prostě mají rádi eufemismy, jiní je rádi nemají. A jistě i někteří narkomani mají rádi eufemismy a jiní ne. V Praze na Smíchově, kde ta knížka vznikala, se heroin prodává v baru Černá díra, a to moc eufemismus není. Spoluautorovi knížky Romanu Pechovi, o jehož příběh se jedná, se ten název Perníková chaloupka ostatně nikdy nelíbil.

Ve volbě názvu tvé nové knihy ale zároveň cítím určitou poťouchlost vzhledem ke knihkupcům a čtenářům. O pohádkový příběh o Perníkové chaloupce je přece na knižním trhu pořád zájem. Byly ve hře i jiné názvy?

O žádné poťouchlosti nevím. Ani o tom, že by o příběh o Perníkové chaloupce byl na knižním trhu pořád zájem. Vlastně o knižním trhu nevím vůbec nic, takže tahle informace je pro mne nová. Ten název jsem já ani nevymyslel. Vymýšlení názvů mi nikdy moc nešlo ve smyslu, aby směřovaly ke knižnímu trhu. Nejsem tak dobrý, jako třeba Viktor Pelevin, který nazve svou knihu přitažlivě (alespoň pro ruského čtenáře) „Čapajev a prázdnota“ a pak hned v úvodu ke knize napíše, že tento název byl vybrán jako „nejméně sugestivní“ a kniha se vlastně měla jmenovat buď „Sad rozdvojujících se Péťů“ nebo „Černý preclík“. Ty názvy typu „Sad rozdvojujících se Pétů“ mě napadají jaksi samy. Ale názvy typu „Čapajev a prázdnota“ vůbec ne. Ale pokud se díky názvu Perníková chaloupka knížka dostane k více lidem než k několika málo čtenářům, jak je tomu s většinou mých textů, tak proč ne?

Spoluautorem tvé Perníkové chaloupky je bývalý havířovský narkoman Roman Pecha, podle jehož vyprávění jsi příběh napsal. Jak došlo k seznámení s Romanem?

S Romanem jsem se seznámil jako se svým sousedem, když jsem se v roce 2004 přistěhoval do činžáku na Smíchov, kde jsem pak bydlel sedm let.  A Roman už tam bydlel dřív než já a měl dveře na chodbě přímo naproti mně. A jedna stěna našich bytů sousedila. On je Roman hodně komunikativní. A veselý vypravěč.  Takže jsme se hned spolu začali bavit. Nebo spíš on se mnou. Ale jak vždycky hodně povídal, tak jsem si nemohl nevšimnout, že o své minulosti neříká naprosto nic, jako kdyby neexistovala. Ale to byla jeho věc. Časem jsme se spřátelili. No a po nějakých třech letech jsem si jeho důvěru získal natolik, že mi něco o tom, jak žil dřív, řekl. Aniž bych chtěl nějak vyzvídat. No a pak jsem se toho postupně dozvídal víc a víc. A Roman věděl, že já jsem spisovatel, dal jsem mu nějaké svoje knížky.

Zajímalo tě před seznámením s Romanem Pechou drogové prostředí a závislí lidé?

Já se celý život zajímal především o umění, z toho nejvíc o literaturu a z literatury nejvíc o poezii. A na moc jiného jsem v životě už neměl čas. Ale o osudy lidí, které jsem v životě potkával, to znamená těch lidí, k nimž mne zavedl osud, vůle Boží, karma či cesta tao, či jak tomu budeme říkat, a o nichž bylo dáno, že jsem se s nimi měl setkat, o ty jsem se vždycky dost zajímal.

Zaujalo tě více samotné téma, do kterého jsi díky Romanovi mohl proniknout docela hluboko, nebo jsi spíše unesen stylem vyprávění, které je Romanovi vlastní a v němž se zvláštně kombinují „ostravismy“ s obecnou češtinou, neboť vypravěč se z Ostravska přestěhoval do Prahy?

Roman je dobrý vypravěč, to jistě. A leccos zažil.

Knihu jste oba uvedli v Tajné krčmě – galerii Rubrum v Ostravě-Přívoze, tedy ve čtvrti, kde hrdina příběhu také jednu dobu užíval pervitin. Jaké měl Roman Pecha pocity z návratu do Přívozu?   

Na to by bylo třeba zeptat se Romana. Já na něm nic zvláštního nepozoroval. Normálně hulil jointy, dával si malá piva a mával rukama.

Poskytoval ti Roman Pecha i nějaké vlastní texty? Nenapadlo ho už dříve svou zkušenost popsat? Nebo je to spíše dokument, který jsi musel pečlivě nahrávat a přepisovat?

Ne, dokument to není. Je to literatura, to znamená, že používá umělecké prostředky. Žádné nahrávání, žádný mechanický věrný záznam něčího vyprávění. Doslovný přepis, to žádná literatura není. A nikdy tak žádná nevznikla. Fakta jsou v té knížce věrná, to určitě ano. Ale jde o to, jakým způsobem je to, co se skutečně odehrálo, ztvárněno. To znamená například, aby příběh byl jedinečný, jedné konkrétní postavy, ale zároveň měl schopnost obecné výpovědi. Aby popis prostředí odpovídal realitě, ale zároveň aby zachycoval vnitřní život věcí či genia loci. A tak dál. A tak dál. A pokud jde o Romana, nevím o tom, že by ho už dřív napadlo popsat, co zažil. Ani nevím o tom, že by psal nějaké vlastní texty. Ale všechno je možné – ovšem zase – to je otázka pro Romana, ne pro mne.

Jak vůbec knihu vnímáš, je to novela, jak uvádí nakladatel, nebo spíše do jisté míry stylizovaný dokument?

Jistěže novela.

V knize je i dost „ostravského humoru“, který sice patří i k narkomanskému prostředí, někdy je ho ale ve tvém textu příliš a možná mu ubírá na vážnosti, neboť drogová závislost zase až taková sranda není. Přemítal jsi při psaní, kde je ta hranice, kdy se má čtenář ještě smát a kdy ho má mrazit v zádech?    

Jak jsem už říkal, Roman je takový veselý vypravěč. A z toho ten text vychází. No a na čtenáře nemyslím jako na někoho, kdo se má v určitém místě textu smát a koho má v určitém místě textu mrazit v zádech. To je manipulace často používaná v komerčním pojetí textu. Mě ale zajímá, jak už jsem říkal, literatura sama, samotný text o sobě. Takže ta knížka, to je určitý umělecky zpracovaný pohled na tu tématiku. A neklade si nároky na absolutizaci svého pohledu. Vedle něj existuje celá řada jiných pohledů na to téma, a to nejenom v literatuře, ale i ve filmu, jsou tu třeba texty písní o drogách. Nebo co se tomu jenom věnuje lidí mimo oblast umění – a zase dost různě. U té knížky Perníková chaloupka má jistě každý čtenář možnost myslet si o ní něco jiného, na každého může zapůsobit jinak. Takže někomu se může zdát, jak je to v otázce, že srandy je tam moc. A přečte si to někdo jiný a bude mu tam srandy málo. Z mého pohledu by bylo hodně smutné, kdyby si všichni čtenáři té knížky z ní odnesli stejný dojem.

Jak dlouho kniha vznikala?

Pět let, od chvíle, kdy jsme si prvně s Romanem řekli, že to napíšeme. Jak jsem říkal, vypadalo to, že by knížka mohla vyjít na konci roku 2011 u jiného nakladatele. No ale tím, že se tak nestalo, tak jsem měl možnost na textu ještě dál pracovat. Což snad bylo ku prospěchu.

Máš nějakou osobní zkušenost s drogami? Nelákalo tě, i kvůli větší autenticitě knihy, alespoň jednou si pervitin vyzkoušet?  

Nelákalo. A pokud jde o moje zkušenosti: Marihuana je droga na úrovni alkoholu. Takže snad nejsilnější, co jsem kdy měl, byly muchomůrky červené. Ale nějak mi to moc neříkalo. No a hlavně autenticita literatury nespočívá v tom, že autor zažije to, o čem v knížce píše. Literatura je obraz, hyperbola, vize či jak to kdo chce nazývat, a používá svých vlastních prostředků vyjádření, a to už nějakých dva a půl tisíce let. Franz Kafka nebyl zatčen jako hrdina jeho Procesu, Daniel Defoe nežil jako trosečník na pustém ostrově, Cervantes se nepotuloval po Španělsku jako bludný rytíř. Jak už jsem říkal, já se zabývám literaturou, tedy tím, jak něco co nejlépe umělecky ztvárnit. Ne pokusy o autenticitu. S takovými pokusy by bylo velmi snadné se dostat například tam, že autor kriminálního příběhu by si měl zkusit alespoň jednou někoho zavraždit, aby pak lépe mohl popisovat pocity vraha. Já myslím, že takhle literatura – naštěstí – ale vůbec nefunguje. Tím nechci popírat, že by literatura, a to dobrá, naopak z osobních, prožitých zkušeností nevznikala. Jistě je také důležité něco sám zažít. Ale to lze různým způsobem, zmíněný Cervantes byl pět let v zajetí u pirátů a vůbec vedl dobrodružný život. Zatímco Franz Kafka byl úspěšný úředník žijící velmi nenápadně. Jsou různé přístupy a různé možnosti. A svět je nabízí.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.