Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Lisa Hannigan se těší opět do Ostravy. Poprvé bylo horko, vzpomíná na Colours

Lisa Hannigan se těší opět do Ostravy. Poprvé bylo horko, vzpomíná na Colours

6.11.2013 Hudba

Hvězdná irská písničkářka Lisa Hannigan vystoupí 28. listopadu v ostravském klubu Cooltour. Na rozdíl od koncertu před dvěma lety na Colours of Ostrava, kde zahrála s celou kapelou, nyní nabídne komornější akustické vystoupení. Jejím hostem bude další irský písničkář Richie Egan, známý z kapely Jape. Kulturní deník Ostravan.cz přináší rozhovor s touto neobyčejně charismatickou zpěvačkou, mimo jiné ex-partnerkou zpěváka Damiana Rice. Chystaný koncert je součástí série Solo Colours Concerts.

Zvětšit obrázek

Lisa Hannigan ve videoklipu k písni Knots hraje ve spršce barev.
Foto: youtube.com

Po více než dvou letech se vracíte se do České republiky a znovu do Ostravy. Ulpělo vám něco ve vzpomínkách na vaše vystoupení na festivalu Colours of Ostrava v roce 2011?

Ano, pamatuji! Bylo neuvěřitelně horko a všichni jsme se topili v potu, ale ten dav nám to pomohl zvládnout. Skvělý festival.

Vaše písničky jsou často velmi křehké a výrazně melodické. Souvisí to s vaším rodným County?

Irsko je velmi muzikální země, takže jsem byla do hudby vtažená už od dětství, ale nejsem si jistá, jestli je z mé hudby cítit konkrétní „irství“. Nicméně County představuje úžasné místo, kde se naučíte zpívat. Vždycky tu najdete píseň, se kterou se můžete sladit.

Původně jste studovala klasickou hudbu. Proč jste si pak vybrala za nástroje ukulele, banjo, mandolinu a kytaru?

Věnovala jsem se trochu i klasickému zpěvu, protože jsem jako teenager milovala operu. Ale nikdy jsem nezůstala pouze u jedné věci, protože jsem na žádný nástroj nehrála výjimečně, a to pro mne bylo ve finále velmi limitující.

Jak zpětně hodnotíte nastartování vlastní kariéry po náhlém rozchodu s bývalým partnerem Damienem Ricem? Souhlasíte s tím, že někdy je lepší, když vás hodí do vody a vy se musíte okamžitě naučit plavat?

No, pokud vás do ní nehodí, tak můžete strávit docela dlouhý čas třepáním se zimou na břehu.

Svou hudbu ráda nazýváte plinky plonk rock. Má to něco společného s irskou bezprostředností a chutí si kdykoliv zahrát v hospodě?

Ha! Ani náhodou. Udělala jsem kdysi tu chybu, že jsem se o plinky plonk, což můj kamarád myslel jako vtip, zmínila před novináři a vše skončilo na mé stránce Wikipedie. A vypadá to tak, že už tomu jen tak neuniknu.

Jak se irská písničkářka dostane ke spolupráci s jazzmanem Herbie Hancockem na albu Imagine Project? A nepřekvapilo vás, když vám za doprovod zvolil vedle krajanů The Chieftains také uctívaného malijského hráče na koru Toumani Diabateho?

Potkalo mě velké štěstí, že jsem mohla Herbieho poznat přes Damiena. Spolu jsme mu pak na album Possibilities nazpívali skladbu Don`t Explain. A díky tomu mě Herbie pozval na příští desku. Byla to pro mne pocta zahrát si všemi těmi skvělými muzikanty.

Prý obdivujete album Graceland Paula Simona. Takže máte ráda africkou hudbu?

Ano, mám ji ráda. Graceland mi ale hlavně připomíná dlouhé výlety autem s mou rodinou, když jsem byla malá. Poslouchali jsme tu desku pořád dokola a já si doteď pamatuji většinu textů.

Léta se přátelíte a koncertujete s Glenem Hansardem. Když jsme se ho při jeho prvních návštěvách v České republice vyptávali na zajímavé irské písničkářky, často o vás mluvil jako o té nejlepší. Jak se s ním spolupracuje? Stíháte jeho energii?

Je jedním z mých kamarádů a oblíbených hudebníků. Koncertování s Glenem pro mne byla v uplynulém roce úžasná zkušenost. Tolik jsem se toho od něho naučila! Na jevišti do toho dává absolutně všechno a jeho skládání  je neustále lepší a lepší.

Vaše druhé album Passenger není ani tak o cestování, jako spíš o vztazích k místům rozesetých po světě a k lidem. A máme si prý k tomu zabalit na cestu „lásku, žal, přátelství a všechny problémy.“ A nic víc?

Mé písničky jsou opravdu o tom, být daleko od domova, a o tom, co s tebou jde, kamkoli se pohneš. Napsala jsem je z větší části na turné se svou první deskou.

Album vám produkoval Joe Henry. Jak jste k němu přišla? S irskou hudbou toho nemá moc společného. Co jste říkala na to, že vaši hudbu zabalil občas do smyčců, dechů a zvuku harmonia?

No, vlastně jsem to byla já, kdo ty nástroje vybral. Potkala jsem Joea v jeho domě a hned jsem cítila, že mezi námi, jeho hudebním rozhledem a rychlým způsobem nahrávání vzniká intenzivní spojení.

Máte okolo sebe hvězdou kapelu, například houslistku Lucy Wilkins. Jak hodně kapela ovlivnila hutný zvuk vašeho alba?

Moji hudebníci jsou obrovskou součástí té desky! Lucy například dělala aranže smyčců, které jsou důležitým elementem mého vnímání celého alba.

A jak jste se seznámila s americkým písničkářem Ray LaMontagnem?

Také jsem ho potkala na turné s Damienem. Má ten nejvznešenější hlas, co znám, a jde také o milého člověka, takže jsem si řekla, že to zkusím a zeptám se ho, jestli by si se mnou nezazpíval duet.

Fanouškům svou hudbu zprostředkováváte také videoklipy. Z některých je patrné, že si jejich natáčení užíváte…

Opravdu miluji natáčení klipů, protože představují médium nehrající podle žádných pravidel. A obzvláště teď, když se na ně všichni díváme na malinkatých obrazovkách namísto MTV, je idea provedení dost důležitá. Mám to velké štěstí, že znám režiséra Mylese O’Reillyho, který má neuvěřitelné oči a je to velký pohodář. Pracuje se nám spolu skvěle.

Jiří Moravčík | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.