Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Sochař Jan Šnéberger v Ostravě oběsil hornická kladívka

Sochař Jan Šnéberger v Ostravě oběsil hornická kladívka

7.11.2013 Obraz & Slovo

Květiny z hlušiny, vybydlené plující ostrovy na Ostravici či havířská kladiva v oprátce. To jsou jen tři z mnoha artefaktů, které budou Ostravany těšit (nebo děsit) už jen do neděle. Autory děl jsou účastníci Kukačky, festivalu umění ve veřejném prostoru. K těm patří i Jan Šnéberger, sochař a pedagog z katedry sochařství Fakulty umění Ostravské univerzity.

Zvětšit obrázek

Sochař Jan Šnéberger u svého objektu - hornických kladívek.
Foto: Ivan Motýl

Zkřížená hornická kladiva, tradiční symbol hornické práce, jste v rámci festivalu Kukačka zavěsil do oprátky na jeden ze stromů naproti hotelu Imperial a poblíž ruin obchodního domu Ostravica-Textilia. Souzní ta oprátka nějak s aktuální hrozbou uzavření Dolu Paskov, propouštěním a možnými hornickými nepokoji?

Oprátka je pevně utažená a přímo svázaná s těmito událostmi.

Zkřížená havířská kladiva – mlátek a želízko – na havířských erbech pokojně odpočívají, zatímco vy jste nechal želízko zakousnout do mlátku. Má to snad symbolizovat fakt, že havíři jsou svéhlaví synci a v hospodě nikdy nemají k ráně daleko? 

Já bohužel moc těch svéhlavých havířů nezažil. Spíš je znám už jen z vyprávění. Zkrátka, chtěl jsem ta kladívka trošku rozhýbat, otevřít do prostoru a tím je antropomorfizovat.

Sochařinu jste studoval na Fakultě umění Ostravské univerzity, pocházíte ale ze Šumavy, kousek od Lipna. Vzpomenete si, jak na vás Ostrava zapůsobila, když jste tu začínal studovat?

Když jsem se poprvé vypravil do Ostravy, to bylo na přijímací zkoušky na Ostravskou univerzitu, tak mi rodiče zakázali cestovat vlakem. „To víš, ve vlaku. Půjdeš na záchod a jsi bez kufru! Do Ostravy jedině autobusem,“ rozhodla máti. No tak jsem seděl deset hodin v Karose a vůbec si nedokázal představit, do čeho mířím. Nikdo z rodiny ani známých v Ostravě nikdy nebyl. Soused mi půjčil mapu, asi tak třicet let starou, takže názvy ulic mě po příjezdu trochu vyvedly z míry. Vystoupil jsem na ÚANu a šel do Poruby do Domova sester, kde jsem měl domluvený nocleh. Opravdu jsem tam šel pěšky. Tramvaj jezdí po kolejích stejně jako vlak a to přece mohlo být nebezpečné, ale na Hulváckém kopci jsem to vzdal a dále to riskl tramvají. Tenkrát jsem si říkal, že je Ostrava fakt velká.

Nemrzí vás, že jste do Ostravy dorazil až  pět minut po dvanácté, když už ztratila hodně ze svého kouzla? Přímo v Ostravě se uhlí netěží, z vysokých pecí je muzeum…

Ze začátku bylo těch nových vjemů i tak dost. Teď už jsem otrlý a rád bych tu syrovost zažil. Když o tom starousedlíci mluví, připadám si trochu nepatřičně.

Místo, kde jste zavěsil hornická kladiva, vypovídá o Ostravě samé negativní informace. Jak vnímáte léta neřešené chátrání kdysi luxusního obchodního domu Ostravica-Textilia?

Je mi z toho stydno, že proti tomu nic nedělám…

Na proluce naproti hotelu Imperial stával Německý dům. Ostravští Němci ho museli hned po válce rozebrat a pak mnohý z těchto „brigádníků“ skončil v lágrech a nebo v hromadném hrobě, když byl ubit ostravskými takypartyzány. Znáte tuhle část ostravské historie?

Trošičku. Povrchně.

Jak se vám líbí sousoší stávkujících horníků, které stojí kousek od vašich kladívek? Jeho autorem je velký ostravský socialistická realista Vladislav Gajda, který dílo Stávka na jámě Trojici dokončil v roce 1965.

Když si v hlavě promítnu sochy „ostravského Michelangela“, tak mi stávkující horníci nepřipadnou zrovna nejslabší. Ze sochařského pohledu a s odstupem času se mi jeví mnohem zdařilejší než jeho dnes trochu rozpačitě vyznívající módní pokusy ze sedmdesátých let. Myslím tím třeba sochu Vertikála na Havlíčkově náměstí v Porubě nebo Slunce před fakultní nemocnicí.

Na sousoší Gajda údajně pracoval patnáct let, na čem teď pracujete vy?

Využívám příznivého počasí a dělám venku. Přesekávám do žuly jeden z reliéfů profesora Maria Kotrby, který bude umístěn na jeho hrob v Rožnově pod Radhoštěm. Děláme na tom společně se Šárkou Mikeskovou, Mario nás oba učil a aktivně jsem se podíleli na jeho realizacích. Jeho pracovní postupy znám opravdu podrobně, což mi ale práci vůbec neulehčuje, spíše naopak. Když se vyráběl sádrový model pro jeho sochu Spravedlnosti do Brna, přesně se zvětšil malý Mariův modýlek pod velením Jardy Koléška. Mario do práce skoro nezasahoval a zhruba po třech měsících byla socha hotova. Všechno dokonale proměřené a v poměru zvětšené, takže jsme si všichni mysleli, že je socha hotova. V tu chvíli nastoupil Mario a dělal na soše dál snad sedm osm měsíců. Kdo teď bude na tom reliéfu pro Rožnov dělat další rok, až já všechno přesně změřím a přesekám?

Vraťme se ke Kukačce. Jaké artefakty vás na letošní kukačce nejvíce zaujaly?

Šárka Mikesková mě jako obvykle trumfla. Její Ecce homo je super. Poselství hlídače parkoviště od Pepy Mladějovského taktéž. Dělal jsem dvě léta na Lipně hlídače parkoviště, beru si to osobně.

Jak chápete název Kukačka? Festival má v podtitulu slova intervence – infiltrace – instalace. Umělci tedy snesli vejce do cizích hnízd a teď čekají, jak je Ostravané přijmou, jak se o ně postarají?

A skořápky se proklovnou a malá ptáčátka vytlačí ta pravá z hnízda…

Kukačka v neděli končí, už čtvrtá v pořadí, bude v Ostravě snášet vejce i příští rok?  

Věřím, doufám, a proto přeji hodně sil kurátorům festivalu Tomášovi Knoflíčkovi, Liboru Novotnému a Janě Zhořové.

 

 

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.