Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Začíná festival Ost-ra-var a publicista Jiří P. Kříž říká: Vaše divadelní scéna je výjimečná

Začíná festival Ost-ra-var a publicista Jiří P. Kříž říká: Vaše divadelní scéna je výjimečná

27.11.2013 Divadlo

Divadelní kritik Jiří P. Kříž je jedním z mála, kteří dlouhodobě sledují dění ve všech tuzemských divadlech. Vynechá jen málokterou inscenaci, takže možná nikdo v této zemi nemá tak komplexní přehled o divadle jako on. Samozřejmě i letos přijede na festival ostravských činoherních divadel Ost-ra-var, který začíná ve středu a potrvá do neděle. Před festivalem poskytl Jiří P. Kříž rozhovor deníku Ostravan.cz, v němž mimo jiné tvrdí, že titul Evropské hlavní město kultury měla už jen s ohledem na mimořádně kvalitní divadelní scénu získat právě Ostrava, nikoliv Plzeň.

Zvětšit obrázek

Divadelní kritik Jiří P. Kříž jezdí na festival Ost-ra-var od jeho prvního ročníku.
Foto: Aleš Honus

Ve středu v Ostravě začíná divadelní festival Ost-ra-var. Čím je tento festival tak ojedinělý?

Když Ost-ra-var před osmnácti lety vznikl, moje první reakce byla: „Jejda, zase bude o jednu přehlídku více. Vždyť už máme festival Divadlo Plzeň, Divadlo evropských regionů v Hradci Králové a navíc v Ostravě chtějí na nové přehlídce představit jen vlastní divadla.“ Už tehdy jsem měl proti jiným kolegům výhodu, že jsem divadelní dění v Ostravě velmi pečlivě sledoval, protože pro mne 400 kilometrů není takový problém jako pro jiné kritiky. Ale musím říct, že i já jsem byl přes to všechno na prvním ročníku Ost-ra-varu překvapen, když jsem najednou viděl ostravskou divadelní tvorbu na jeden zátah, jak je to krásně poskládané, jak jsou tam zastoupeny všechny typy divadla od klasiky až po experiment. V tom kompletu nabízí Ost-ra-var velmi koncentrovanou kvalitu, proto se na něj od druhého ročníku vždy těším. Navíc musím říct, že všechny divadelní festivaly v Česku od té doby postupně vynechávaly tzv. semináře. V Ostravě přitom už od prvního ročníku napadlo organizátory pozvat mezi kritiky a divadelníky také studenty. A najednou tady dochází od prvního ročníku k nádherné konfrontaci při diskusích. Ti mladí do toho přicházejí se svými radikálními názory, někdy dokážou inscenaci nehezky odstřelit, někdy se sami zapletou do svých názorů, ale to je přesně to, co divadlo potřebuje. Navíc se postupně díky Ost-ra-varu osmělili tvůrci, kteří dokážou svou práci hájit a umějí říct, proč oni považují danou inscenaci za dobrou, takže dochází k názorové konfrontaci, která má tři patra, a to je skvělé.

Vzpomeneš si na opravdu zásadní střet, kdy by mezi účastníky Ost-ra-varu v minulých letech došlo k velmi vyostřené hádce v souvislosti s nějakou inscenací?

Ano. Stalo se to u jedné z nejlepších inscenací, kterou byl Mikuláškův Evžen Oněgin v Divadle Petra Bezruče. Podle mne jde o inscenaci desetiletí. Autor referátu, jeden nejmenovaný operní kritik, ale v té inscenaci spatřoval chlad, kalkul a zbytečnou stylizaci. To mě opravdu zvedlo ze židle a své vystoupení jsem začal větou: Na nejlepší inscenaci posledních let si sahat nenechám. Snesl jsem argumenty, proč je pro mne Evžen Oněgin jedinečný. Je to především atmosféra toho představení. Nikdy nezapomenu na scénu, kdy Taťána oplácí Oněginovi košem v době, kdy je vdaná, a Oněgin se vzpamatuje a zjistí, že ztratil jedinou ženskou svého zbytečného života. Ona mu ten koš sází na hlavu takovým způsobem, že je v sále absolutní ticho a člověku běhá mráz po zádech. Když monolog Taťány skončí, chlapi v hledišti polykají slzy a ženským ty slzy tryskají z očí. Já jsem tu inscenaci viděl pětkrát a vždycky to na diváky působilo stejně. Ale to přece není sentiment, ale obrovská emoce. Co chtít po divadle víc? Na Ost-ra-varu se o této inscenaci tehdy rozpoutala obrovská diskuse, která šla opravdu na nůž.

Když se občas potkáme a poslouchám, jak pěkně mluvíš o ostravském divadle, vždycky mám pocit, že Ostrava je na tom ve srovnání s hlavním městem velmi dobře. Opravdu je v Ostravě divadlo stejně kvalitní jako v Praze?

Ten, kdo sleduje divadlo jenom v Praze, má pocit, že je to pupek světa. Dnes už ale nežijeme v devatenáctém století v době národního obrození. Stejně kvalitní divadelníci jako v Praze jsou i v Brně, v Ostravě i v některých dalších městech. Jestli nám tady něco zbylo z toho Pražského jara roku 1968, pak je to obrovská decentralizace a pohyb kultury. V Ostravě je to patrné zejména v posledním dvacetiletí. Začíná to vyrovnanou divadelní sítí a končí velmi vysokou kvalitou. Já po celý rok jezdím do divadel od Chebu až po Český Těšín a není vůbec náhoda, že jako Pražák pravidelně navrhuji na cenu Alfréda Radoka ostravská divadla – Komorní scénu Aréna a Divadlo Petra Bezruče. Každé ostravské divadlo má nějakou ideu, nějaký cíl a smysl, a dokáže to vyjádřit inscenacemi, které velice dobře a přesně reflektují dění v regionu od třicátých let až do současnosti a které dokážou dělat klasiku úplně jinak než ji dělají jinde. V Praze je samozřejmě několik opravdu jedinečných scén, například Dejvické divadlo a Divadlo v Dlouhé. To jsou dlouhodobé špičky. Trošku nedobře mi vychází Národní divadlo v Praze, které má za sezonu dvě až tři dobré inscenace a zbytek je pokusnictví, které do Národního divadla nepatří. Ale Ostrava je Ostrava. Vezmi si třeba jen Divadlo loutek a jeho inscenaci Lebensraum, která už se bohužel nehraje. To byla pro mne osobně inscenace desetiletí mezi loutkovými divadly. Dnes na špici loutkářské scény není hradecký Drak, ani Naivní divadlo z Liberce, ale Divadlo loutek Ostrava…Ale abych to shrnul, pro mne Ostrava je koncentrátem kvality a v mnoha ohledech předčí jak rozhádané Brno, tak roztříštěnou Prahu. Já vždycky tvrdím, že Evropským hlavním městem kultury měla být Ostrava, ne Plzeň. Plzeň Evropě nepřinese nic, alespoň pokud se bavíme o divadle.

Když to tak poslouchám, říkám si, že je smutné, že ostravské divadlo není mnohem více zastoupeno v cenách Thálie. Když Norbert Lichý získal cenu Thálie v mužské kategorii, s údivem jsem zjistil, že je to za celou historii cen první ostravský činoherec, který tu cenu získal…

Já osobně jsem s Cenami Thálie dlouhodobě tak trošku v klinči. Ta cena je odjakživa něčím strnulá. Rozhodování tam probíhá asi takovým stylem: „Kdo to dostal loni? Brno? Aha, to už mělo tři Thálie, takže letos to musíme dát Praze“. Mnohem lépe kvalitu reflektují Ceny Alfréda Radoka, kde jde o prostý součet hlasů a kde se Praha konfrontuje s Ostravou a ostatními městy přesně, a to zejména poté, co se Ost-ra-var přesunul do podzimního termínu. Je jen velká škoda, že Ceny Alfréda Radoka letos bohužel kvůli rozhádanosti organizátorů nebudou.

Není chyba, že lidé, kteří o nominacích na divadelní scény rozhodují, nevidí během daného období všechny inscenace v Česku, aby se mohli zodpovědněji rozhodnout? Vždyť na to Ostrava i jiná vzdálenější města doplácejí.

S tím nikdo bohužel nic neudělá. Žijeme v neskutečně všivé době. Kritika, která byla dříve určující, z denního tisku postupně mizí až na pár výjimek, jako je deník Právo, pro který pracuji. Za recenzi dostane kritik 700 nebo 800 korun, ale cestu do Ostravy si musí většinou zaplatit sám. Žádný kritik si ze svého honoráře nemůže dovolit dotovat noviny. I na Ost-ra-varu si musí kritikové pobyt platit a kdo za sebou nemá silného zaměstnavatele, má smůlu. Myslím teď na jednoho mladého vynikajícího kritika, který se na Ost-ra-varu několikrát úspěšně prosadil. Bohužel ho ale nikdo nechce na plný úvazek zaměstnat. Já tvrdím, že jsme bohužel poslední generace, která zná tištěné noviny a která zná divadelní kritiku. Zdá se mi, že dnešní vydavatelé kulturu vůbec nepotřebují k životu. Potřebují kauzy, kauzy a kauzy. Když pustí ožralce Kotta z vazby, jsou toho plné noviny…

Vraťme se ke letošnímu Ost-ra-varu. Na které inscenace se nejvíce těšíš a které podle tebe budou mít největší úspěch?

Myslím si, že nejvíce bude rezonovat Ruská zavařenina v podání Komorní scény Aréna v režii Ivana Rajmonta, která už získala cenu na nedávném festivale v Českém Těšíně. Tuto inscenaci považuji za opravdové zjevení. Autorka textu Ludmila Ulická se pokouší ukázat Rusko sto let po Čechovovi. Je to stále stejně zatuchlé a strašlivé Rusko, kde mají lidé ke svobodě stejně daleko jako za cara, jen se tomu jednou říká socialismus a jednou demokracie. Všichni víme, jak to v Rusku chodí, a existují výborní autoři, jako jsou Koljada nebo Ulická, kteří to dokážou reflektovat. I když se člověk během představení Ruská zavařenina dvě a půl hodiny směje, tak mu ten smích svírá hrdlo, protože ve srovnání s beznadějí lidí, kteří žijí v tom teritoriu, jsou naše problémy opravdu malicherné. A ten Čechov je v inscenaci přítomen nejenom duchem, ale jsou tam i celé repliky z Višňového sadu nebo ze Tří sester. Výborná je i inscenace Národního divadla moravskoslezského Tristan a Isolda, která nabízí syrový klimszovský pohled na příběh o strašlivém středověku. Myslím, že líbit se bude i nová inscenace Divadla Petra Bezruče Můj romantický příběh, která ukazuje dvojí pohled na vztah mezi dnešními třicátníky, kteří mají mládí za sebou a do penze daleko. Ta látka o hledání partnera je velmi dobře udělaná, navíc se inscenace opírá o výborné výkony herců. Letošní Ost-ra-var prostě bude zase nabitý kvalitou.

Aleš Honus | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.