Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Atd. S Jitkou Smutnou o Bohumilu Hrabalovi, ostravské revoluci i Štice Zubajdě

S Jitkou Smutnou o Bohumilu Hrabalovi, ostravské revoluci i Štice Zubajdě

1.12.2013 Atd.

Sympatická dáma Jitka Smutná je televizní a divadelní hvězda, která ale nemá hvězdné manýry. V pátek přicestovala do klubu Atlantik, kde se představila v méně známé roli kytaristky a písničkářky. Deník Ostravan.cz si s ní v klubu povídal zejména o Ostravě, ve které strávila prvních čtrnáct let své úspěšné herecké kariéry.

Zvětšit obrázek

Herečka Jitka Smutná, která část svého života spojila s Ostravou, je také osobitou písničkářkou.
Foto: Archiv umělkyně

Málokdy se stane, že člověk potká známého herce v takovém civilním naladění jako vás.

Ale to je přesně ono, co potřebuji. Na stará kolena jsem obnovila ježdění za lidmi, protože v divadle tolik nevidím, pro koho hraju. Chci vidět na publikum během produkce.  Vidět, co cítí, jak se mění. Nehraju pro diváka, který je chová pořád stejně, ale který se mění i během generací.

Je pravda, že jste ve svých začátcích hrála s Jarkem Nohavicou?

Víte, tady v Ostravě byla v 80. letech celá hudební líheň. Pro folk mě objevil Pepa Streichl, který mě vzal na svůj koncert. Milan Kaplan pak začal dělat Folkový kolotoč v Porubě. Kde se objevil i Jaromír, tam jsem sice nebyla objevena, ale patřila jsem k mnoha účinkujícím. Tak jsem začala hrát folk a jezdit. Čas od času i s Jarkem. Na něho bylo vždycky plno. Já nejezdila kvůli výdělku, ale chtěla jsem být na koncertě. Pak jsem si sedla do hlediště a těšila se. V současnosti nejvíce jezdím po knihovnách. V menších městech jsou právě knihovny kulturním centrem a knihovnice jsou velmi šikovné.

Na kterou ze svých rolí v ostravském divadle vzpomínáte nejraději?

Na všechny inscenace Jana Kačera, bylo jich kolem dvaceti. Na každou z nich si pamatuji. S největší láskou vzpomínám na Hrabalovu Příliš hlučnou samotu, která měla jenom jedenáct repríz než nám ji komunisté zakázali. Ještě jsme měli štěstí, že ji uviděli Bohumil Hrabal a Evald Shorm. Ta figura se jmenovala s prominutím Posraná Manča, což není vulgarita, ale oficiální název role. Byla to vlastně trojrole. Mladinká osmnáctiletá, pak ve třiceti a poslední část, kde měla osmdesát…

Bohumil Hrabal a Evald Shorm přijeli tehdy do divadla do Ostravy?

Ano, mám na to krásnou vzpomínku. Čekala jsem na ně u Divadla Antonína Dvořáka, na tramvajové zastávce. Seděli jsme u baru nedaleko Imperialu, pak přišel Jan Kačer a já jsem najednou zmlkla, protože tito dva pánové, Hrabal a Shorm, se začali bavit o Webberovi, o Hegelovi, o filozofech a inspiracích, které provázejí hudbu a literaturu. Jenom jsem s otevřenou pusou poslouchala, jak byli moudří a vzdělaní. Pak jsme se ještě setkali v klubu v Divadle Jiřího Myrona.

Jaké byly vaše televizní začátky v Ostravě? Byly to tuším pohádky…

Ano, Pohádky šaška Bumbáce, seriál, který jsme pečlivě připravovali s dětmi na škole. Bylo přes dvacet dílů. Dnes to jsou pětatřicátníci. Jeden z těch kluků se mi později svěřil: Já jsem se vás tehdy tolik bál. Hrála jsem tam štiku, která se jmenovala Zubajda. Bylo to bizarní, protože to byla role z koberce, která se polepila zubama…

Pak bylo Velké sedlo, jak vzpomínáte na tento seriál?

Příjemné prázdninové natáčení na přehradě, odkud pocházela Joy Adamsová. Tehdy to bylo devatenáct kilometrů od mé chalupy. Nebyl to sice Dietlův nejlepší seriál, ale pro mě první větší zkušenost.

Ten seriál měl skvělé herecké obsazení…

U herců je to zvláštní, hádáte se o politice, ale pak přijdete před kameru a jste báječní partneři. To se mi stalo třeba se Slávkem Jandákem. Ten vám ale asi rozhovor nedá, bojí se o svou minulost.

A jak se vám hrálo s Pavlem Novým?

To byl tehdy velký objev pro televizní obrazovku. Chlapák, na kterého jsme byli pyšní, že ho tam máme.

Jaké jsou vaše poslední vzpomínky na Ostravu před vaším odchodem do pražského angažmá?

Poslední věc, kterou si pamatuju, byly demonstrace na náměstí na konci roku 1989. Tady jsem byla na rohu, kde je dnes klub Atlantik, a tehdy za výlohou byla velká televizní obrazovka. Prosila jsem, ať mi tady umožní promítnout videokazetu se záznamem z Národní třídy, protože tehdy v Ostravě nevěřili, co se v Praze děje. Nedovolili to, ale za čtrnáct dnů běžel ten záznam už v televizi. V Ostravě trvalo dlouho, než se začalo něco dít.

Máte možnost sledovat ostravské herce v Praze?

Ano, snažím se, třeba Igor Ozorovič tam bude mít premiéru. Povídáme si také s kolegy z Ostravy přes facebook, jako bychom si povídali v kavárně, akorát to není z očí do očí. Občas se potkáme, třeba na nedávné premiéře Markety Lazarové v Divadle ABC. Hraje tam také Milan Kačmarčík, který se svou ženou Apolenou Veldovou bydlel právě v tom bytě v Ostravě, ze kterého jsme se my odstěhovali v roce 1990. Oni přišli po nás, no a teď po těch letech jsme se potkali v Praze. Ostraváka potkáš všude, protože oni taky odcházejí. Ostrava vychovává dobré herce. Proderou se.  Ale u herce to není tak, že v Praze je to lepší, že chce něčeho dosáhnout. Když je herec někde někde hodně dlouho, tak se může také zkazit. Proto je důležitá změna.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Atd.", nebo přejděte na úvodní stranu.