Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Básník Jaroslav Žila píše verše do prachového sněhu a víno preferuje před pivem

Básník Jaroslav Žila píše verše do prachového sněhu a víno preferuje před pivem

4.12.2013 Obraz & Slovo

Hospoda je pro většinu literátů inspirativní prostor. Ostravský autor Jaroslav Žila patří k vrcholným českým básníkům střední generace, ovšem od vydání jeho poslední sbírky V hrudi pták v nakladatelství Host už uplynuly tři roky. V ostravské pivnici Na Šalamouně si s Jaroslavem Žilou vyprávíme o tvorbě, pivu, Janu Balabánovi i o básních, které čte jen zimní vítr.

Zvětšit obrázek

Básník Jaroslav Žila během rozhovoru s deníkem Ostravan.cz
Foto: Ivan Motýl

Jedna z tvých básní, která je zřejmě inspirovaná hospodským mikrosvětem, zní: „Byl tak tlustý / že sedával na dvou židlích v rohu hospody / tam taky zemřel aniž zaplatil / pil prý proto aby necítil své nohy.“ Je pro tebe hospoda častou básnickou inspirací?

No jistě, v hospodě se toho děje spousta, takže je to velmi inspirativní místo, už jenom tím, že se tam ledacos dozvím a setkám se s lidmi, které bych jinak v životě nepotkal. Hospoda má důležitou roli v úloze poznávání světa a když budu doslovný, je to i cestovní kancelář na místě. Onehdy jsem si třeba v hospodě s jedním náhodným chlápkem popovídal o Rakousku a vzájemně jsme si dali tipy, kde je to v Rakousku nejzajímavější.

Kam jste nad pivem docestovali?

Třeba do údolí Wachau, což je údolí mezí Kremží a Melkem.

Můžeš prozradit pozadí citované básně? Je to příběh z jedné hospody, nebo jsi spojil více motivů?

Jak už to tak bývá, v těch verších je více příběhů. Ale konkrétně ten tlustý chlap skutečně sedával na dvou židlích v jedné hospodě v beskydské Morávce.

Ostravská hospody, knajpy, výčepy i kavárny se vinou dílem místních literátů jako červená nit. Petr Hruška píše o Křižánkovi, Matěj Antoš a Ali Babovi, Jan Balabán třeba o hospodě, která byla kousek odtud ve vile, v níž sídlil Městský výbor KSČM a říkalo se jí U Komunistů. Stejně se jmenuje i  výborná Balabánova povídka z knihy Možná že odcházíme. Chodil jsi také ke Komunistům?

Zašel jsem tam dokonce jednou i s Honzou Balabánem. Hlavně tam ale chodil hrdina mnoha Honzových povídek doktor Satinský, který si tam zálibně užíval komunistické symboly rozvěšené po stěnách podniku. Honza tam ale nebyl nějaký štamgast, byla to pro něho spíše výzkumná cesta.

Jan Balabán byl podle mě určitým svorníkem ostravské umělecké scény, která se v devadesátých letech etablovala z klubu Černý pavouk, ovšem byla napojena i na mnohé jiné sféry. Přijde mi, že po Balabánově smrti se tahle komunita nadobro rozešla, protože jí výrazně chybí ten jeho přísný a přece vlastně otcovský hlas, který všechny směroval někam kupředu. Jak se podle tebe žije v Ostravě bez Balabána?

Já ti nevím. Je to asi složitější, podle mě vždycky vznikají nějaké další nové svorníky, někdo je nahrazen někým jiným a je zbytečné se domnívat, že je to jinak. To, o čem mluvíš, ani tak nesouvisí s Honzou jako s tím, že stárneme. Přesně to svého času říkal fotograf Viktor Kolář, že po čtyřicítce, padesátce začne v člověku ustupovat ta touha po hospodských setkáních.

Když jsi zmínil Viktora Koláře, zrovna jsem se kvůli nějaké odborné práci prohrabával starým tiskem a znova si četl o té kauze, kdy ostravská radnice v roce 1995 odmítla distribuovat knihu fotografií Viktora Koláře Ostrava – Obležené město, do níž jsi napsal verše. Vzpomínáš na ten příběh?

To byla veselá akce. Na knihu jsme s Viktorem získali od města dost vysoký grant, ovšem grantová komise si předem neověřila, o jakou publikaci půjde. Že to nebude barevná reprezentativní kniha s optimistickými snímky Ostravy, nýbrž syrová publikace černobílých fotek, která zdokumentuje skutečnou tvář města. Že to bude „černočerná Ostrava“, jak po vydání knihy říkali překvapení radní i primátor Evžen Tošenovský. A tak náklad raději zamkli někam do skříně.

Rád bych tu knihu měl, do prodeje šlo tehdy jen pár kusů, prý asi 150. Nevíš, kde je na radnici ta kouzelná skříňka s těmi zakázanými publikacemi?

Měl jsem také zájem o další kusy, dobře informovaný člověk mi ale řekl, že ta skříň už je prázdná.

Takže kniha měla nakonec na radnici přece úspěch. Pojďme si na ten sukces ještě dát pivo a vrátit se k tématu hospoda. Změnila se v ostravských knajpách od konce osmdesátých let nějak výrazně atmosféra? Když pominu, že zmizela černá havířská víčka a obočí.

Hospod od té doby relativně přibylo, ale moc nepřibývá hostů, takže v mnoha nových podnicích je po většinu dne prázdno. To za komunistů nebylo, pilo se nějak veseleji a celý den v plných hospodách. Podle mě ale hodně upadla i kvalita piva, mnohde se čepují spíš stojáky, kozy všelijaké. A solidních pivnic je málo.

To bude možná i malou výtočí v té přemíře hospod. Tady Na Šalamouně ti chutná?

Bývalo tu lepší pivo, nicméně je to pořád lehký nadprůměr.

Našel jsi také v této putyce nějaké motivy pro tvorbu?

Asi jo, ale ne pro poezii, pro prózu. Nerad bych o tom  ale  mluvil, ta věc mě stála dost peněz.

Propil jsi snad při tom sbírání inspirace hodně peněz?   

Ne, ani jsem nic nevyvedl. Spíše se to týká toho, co se posléze stalo s mým vozem.

Dobře, nebudu to z tebe tahat. Už je ten motiv literárně zpracovaný, nebo dokonce součástí něčeho, co vyšlo knižně?  

Napsané to je, ale nevyšlo to.

Teď mluvíš trochu tajemně. Vím, že sis dal nedávno oddech od školství a v té tvůrčí pauze se chystal napsat něco většího. Z náznaků jsem cítil, že možná i román. Podařilo se?

Kdepak román. A to co jsem chtěl, se úplně nepovedlo, protože jsem si na chalupě na Morávce málem odsekl prst, takže místo tvorby jsem seděl půl roku na nemocenské a pak měsíce chodil na rehabilitace. Musel jsem sedět v baráku, nic jsem nemohl a padlo na mě cosi jako pokojová deprivace, já totiž potřebuji k tvůrčí práci pohyb.

Píšeš teď hlavně poezii, nebo tě to více táhne k próze?

Zkouším psát prózy a pak také texty pro kapelu Kazachstán. Jeden mám zrovna u sebe.

Můžeme ho přetisknout v deníku Ostravan.cz?

Raději ne, text potřebuje muziku.

Ostravská kapela Kazachstán zhudebnila řadu tvých básní, kde ji v nejbližší době uslyšíme?

Ani nevím. Vlastně jo, těsně před Vánocemi kluci vždycky hráli v Hudebním bazaru, nějak se tam ale letos nedomluvili, takže Kazachstán před svátky zahraje v absintovém klubu Les.

To je příjemný podnik. Jaká je vlastně historie téhle hospody Na Šalamouně?

Není dlouhá. Je to vlastně ubytovna, která když se v devadesátých letech privatizovala, vznikla zde tato provozovna.

Kam navrhuješ, že zajdeme příště? Kde čepují lepší pivo?

Vlastně nevím, já jsem spíš vinař.

Tak příště půjdeme na svařák, protože zima se blíží a v Ostravě už i trochu sněžilo, takže to je ten správný čas na báseň ze tvé poslední knihy V hrudi pták: „Holí jsem vepsal / do sněhu báseň / do prachového sněhu / a díval se / jak ji čte vítr.“ Krásná poezie. Až nasněží, napíšeš do sněhu další stejně dobré verše?

To nemůžu vědět. Záleží na kvalitě sněhu, sněhových podmínkách a také na tom, jestli mě vůbec něco napadne.

Upřímná odpověď. A hůl už máš?

Spíše kliku by to chtělo.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.