Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Hudební souboj na zámečku: Úlety sólistů a rozladěné cembalo

Hudební souboj na zámečku: Úlety sólistů a rozladěné cembalo

5.12.2013 Hudba

Druhým adventním koncertem pokračoval ve středu cyklus mimořádných koncertů Janáčkova máje ve Vítkovickém zámku. Večer s názvem Klavír nebo cembalo? nabídl konfrontaci těchto dvou klávesových nástrojů v podání špičkových interpretů – klavíristy Iva Kahánka a cembalistky Dagmar Kupčíkové.

Zvětšit obrázek

Cembalistka Dagmar Kupčíková byla bohužel nucena hrát na rozladěný nástroj.
Foto: Milan Bátor

Koncert již tradičně moderoval Jaromír Javůrek, který vtipně glosoval pomyslnou rivalitu obou nástrojů na historických příkladech. První skladbou byla sonáta D – dur Domenica Giuseppe Scarlattiho. Hra Dagmar Kupčíkové byla poznamenána v některých pasážích zřetelnými chybami, které se pak v menší míře projevily i v dalších skladbách.

Ivo Kahánek zahájil ve smyslu hudebního klání svůj vstup taktéž Scarlattim, tentokrát sonátou D – dur. Jeho hra se vyznačovala čistotou a precizností. Scarlattiho sonáty jsou primárně určeny pro cembalo a hrát je na klavír stylově s lehkostí v melodických ozdobách a repetovaných tónech je velmi obtížné. Kahánek však Scarlattiho zvládl bravurně. Třívětou sonátou C – dur Wolfganga Amadea Mozarta byl zahájen druhý – klasicistní hudební blok. Ivo Kahánek Mozarta tektonicky důmyslně vystavěl s potřebným kontrastem mezi první a druhou větou. Zejména druhá věta patřila díky pianistově citlivé dynamice a výborné agogice k vrcholům večera.

To ale bohužel nelze napsat o dalším čísle Dagmar Kupčíkové, Sonátě pro cembalo Carla Philippa Emanuela Bacha. Lví podíl na tom má také nešťastná náhoda – cembalo se v průběhu první půlhodiny slyšitelně rozladilo a umím si představit, s jakým pocitem se asi umělkyni hrálo. Tato příhoda ji nicméně nevykolejila a sonátu kromě závěru třetí věty zahrála poměrně s přehledem a velkým muzikantským cítěním.

Po přestávce došlo na tvorbu skladatelů 20. století. Skvělý maďarský autor Georgy Ligeti napsal svou Passacaglii Ungherese v roce 1978 a Kupčíková s přihlédnutím k zoufalému ladění cembala náročnou kompozici zvládla slušně. Kahánek poté doslova oslnil posluchače strhujícím provedením Prokofjevovy první klavírní sonáty. Skladba bezesporu sklidila největší odezvu a nutno dodat, že zaslouženě.

Bohužel ani Kahánkova hra nebyla úplně dokonalá. V přídavku v podobě odlehčeného Bugatti step Jaroslava Ježka nasekal tolik chyb, že to bylo až s podivem. Možná s tímto přídavkem nepočítal, jak avizoval Javůrek, ale u pianisty jeho formátu to bylo přinejmenším zarážející. Jazzové cítění Kahánkovi evidentně nesedí. Závěr patřil dámě. Dagmar Kupčíková zahrála svůj přídavek The Entertainer Scotta Joplina s výborným jazzovým feelingem a dočkala se tak alespoň v závěru žádoucí satisfakce.

Dramaturgie večera měla dobrou koncepci. Co mi však vadilo, byla absence jakéhokoli programu, byť jen natištěného na obyčejném papíře. Člověk, který v dějinách hudby není zběhlý, si těžko mohl pamatovat jména hraných autorů, což nechtěně potvrdila posluchačka sedící vedle, která mne hned na začátku druhé půle programu poprosila, abych jí připomněl jméno toho skladatele, který se bude hrát…

Uvidíme, jaká překvapení za týden přinese příští koncert, který se ponese opět v duchu hudebního zápolení, tentokrát s názvem Viola nebo violoncello?

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.