Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Koncert na německou notu působil monotónně, filharmonie ale podala nadprůměrný výkon

Koncert na německou notu působil monotónně, filharmonie ale podala nadprůměrný výkon

7.12.2013 Hudba

Díla německých autorů, především Alpskou symfonii Richarda Strausse, představila během dvou uplynulých dní v Ostravě Janáčkova filharmonie. Za dirigentský pultík se postavil srbský dirigent Aleksandar Marković, který působí jako šéfdirigent Filharmonie Brno a který se tak po deseti letech od svého českého debutu vrátil do moravskoslezské metropole.

Zvětšit obrázek

Janáčkovu filharmonii dirigoval Aleksandar Markovic.
Foto: Ivan Korč

O Aleksandaru Markovići se hovoří a píše v superlativech, a tak jsem byl velmi zvědav na to, jak se předvede s Janáčkovou filharmonií.

Program, který v Ostravě na dvou koncertech představil, se skládal výhradně z děl německých autorů. Na úvod zazněla předehra k opeře Parsifal. Wagnerova poslední opera je považována za mistrovské dílo, labutí píseň geniálního hudebního reformátora. Markovićovo vedení orchestru bylo jisté a precizní. Povedlo se mu vytvořit plastický hudební obraz, ve kterém nejde ani tak o vystižení základních dějových reálií, jako spíš o filozofii a křesťanskou etiku příběhu. Kouzlo Velkého pátku ze třetího dějství téže opery bylo taktéž přesvědčivé a mělo tu správnou atmosféru.

Nemilou skutečností bylo faux pas tří starších posluchačů, kteří se při čtvrtečním koncertě po několika minutách předehry zvedli a opustili sál. Bohužel hulvátství se projevuje i na koncertech klasické hudby a je nepříjemnou součástí české mentality.

Ústřední skladbou večera byla Alpská symfonie Richarda Strausse. Jedná se o skladatelovo hudební vyznání velehorám v podobě jednolitého hudebního bloku, který je rozčleněn do dvaadvaceti částí s přesnou Straussovou charakteristikou (Noc, Východ slunce, Vstup do lesa atd.) Takřka hodinová symfonie dokončená v roce 1915 neměla lehký život. Pro svou programní popisnost navozující až jakési „hudební obžerství“ byla od počátku kritizována zejména českými muzikology. Důvody této negace jsou však poměrně věcné: zvuková bombastičnost a triviální využívání nástrojů k zvukomalebným efektům ilustrujícím zurčící vodu, pasoucí se stádo a další děje se velmi brzy oposlouchají. Z hlediska čistě melodického a formálního je symfonie poměrně skoupá na invenci. Přesto však je dokladem jedinečného instrumentačního umění Strausse, které bylo skutečně mimořádné.

Orchestr pod Markovićovým vedením začal dobře. Slavné téma žesťů v Noci bylo neseno s vážnou strohostí, navozující představu klidného kamenného chladu velehor. V náročném crescendu před fortissimem samotného Východu slunce se však hudebním protagonistům nepodařilo napětí patřičně vygradovat a velkolepý zvukový ohňostroj slunečních paprsků se bohužel nekonal.

Další části symfonie již byly vystavěny přesvědčivěji. Přesná rytmická sekce a o poznání lepší žestě již v sólových partech nezaváhaly a nadějnému Srbovi se podařilo pompézní symfonický obraz vystavět přesvědčivě.

Z hlediska dramaturgického se domnívám, že nebylo šťastné zařadit na program jednoho koncertu díla dvou autorů stejné národnosti. Ač se jedná slohově i stylově o odlišné skladatele, chyběla tam melodická svěžest a odlehčenost. Z pomyslného srovnání melodické invence by vyšel jako vítěz Wagner. Jeho „nekonečná“ melodická linka, se sice posluchačům vnímá obtížněji, ale je velmi bohatá na nádherné postupy a myšlenky. Jako celek koncert působil trochu monotónním dojmem.

Marković však prokázal vynikající dirigentské řemeslo a orchestr pod jeho vedením podal nadprůměrný výkon. A to není málo.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.