Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo V novém Protimluvu teče krev a Hnát Daněk svádí třináctileté dívky

V novém Protimluvu teče krev a Hnát Daněk svádí třináctileté dívky

16.12.2013 Obraz & Slovo

Přimět davy ke koupi a četbě kulturní revue Protimluv lze snad jedině bulvárním titulkem. Tak se právě stalo, i když v novém dvojčísle ostravského časopisu Protimluv skutečně teče dost krve a rovněž se v něm svádí mladé holky. Křest časopisu je připraven na čtvrtek 19. prosince v Domě umění, přičemž křtu bude předcházet vernisáž mimořádné výstavy vizuálního umění z počátku 21. století s názvem Začátek století.

Zvětšit obrázek

Obálku nového Protimluvu zdobí dílo Stanislava Kolíbala.
Repro: Ostravan.cz

Když kulturní revue učiní z poezie hlavní chod, je to na potlesk. Nášupem veršů na celých pět stran si dnes nedovolí otevřít časopis žádné nakladatelství, ostravský vydavatel Jiří Macháček tak ale činí docela pravidelně a tentokrát podává pořádnou porci namíchanou z nových veršů osmatřicetileté Kateřiny Rudčenkové. Ta před lety patřila k velkým nadějím české ženské poezie a čtenáře fascinovala její erotická otevřenost, jenže časem se všechno okouká.

Vášní v básních sice neubývá, z úst Rudčenkové zní ale stále ohraněji až banálně: „Já jsem taky chtěl jít a vyplakat se na jejích nahých prsou / za nás živé / smáčet jí bradavky ve slunci / přivinout se k břichu / přivonět ke kůži…,“ odstartuje Rudčenková svoji báseň Venus Mexico, jenže čtenář musí zklamaně podotknout, že takových startovacích vyznání už česká poezie slyšela mraky.

Rudčenková také ráda fotí a Protimluv tiskne hned několik aktů z její dílny. Je to asi kouzlo nechtěného, úvod časopisu se ale díky snímkům nahých ňader v prudkém říčním splavu propadl někam o pětatřicet let zpátky. Odvážnými akty se totiž poezie ilustrovala hlavně v druhé půli šedesátých let, takže Protimluv se teď trochu podobá některým číslům tehdejší ostravské kulturní revue Červený květ. Anebo ostravskému Kulturnímu měsíčníku, v němž měl na sklonku osmdesátých let patent na akty fotograf Miloš Polášek.

Dlužno však říci, že většina textů, které přináší nejnovější Protimluv, by nemohla vyjít ani na vrcholu Pražského jara, natož za ostravské perestrojky před listopadem 1989. Protimluv je dítětem svobody, kterou zatím kulturním periodikům nikdo nebere, ač nás různí intelektuálové straší, že už probíhá nová normalizace. Hned jako druhý chod po Rudčenkové se totiž podává rozhovor s historikem a chartistou Janem Tesařem, jenž byl za normalizace mimo jiné vězněn v Ostravě a na budově soudu si stačil všimnout pamětní desky, která je věnována v roce 1914 popravenému redaktoru Josefu Kotkovi. „Povznes se nad mříže, myšlenko česká,“ jsou na desce citována Kotkova slova, která pak Tesařovi ulehčovala pobyt v base a podnes jsou mu posilou v jeho kritice „ubožáctví české politiky“, které se zdá být permanentní.

Po erotice a bahnu české politiky přichází další neméně peprný hlavní chod, který podává slovenský prozaik Víťo Staviarsky. Z předložené porce z profesionálně vypsaného pera novodobého slovenského naturalisty totiž tečou litry krve, přičemž závěr příběhu s hororovou až sadistickou zápletkou teď není poctivé čtenáři prozrazovat. Začíná se ale zabíjačkou prasete a v originálním znění: „Prasa je na mäso a basta! Musí ho bez milosti zarúbať!“ Čte se jedním dechem, umělecký dojem a samotný námět ale není až tolik novátorský, čtenář se nicméně na konci povídky mimoděk podívá na ruce, zda je také nemá od krve.

Básničky Martina Šenkypla, které navazují na slovenskou řezničinu, jsou vlastně příznačně vybranou přílohou ke Staviarskému. „Žrát hroudy masa / Zapíjet to sexem,“ píše Šenkypl v úvodní básni výboru s názvem Jak žít nezdravě a nedostat se do nebe.

Do nebe ale nechce ani další kuchař, který vystřídá šenovského poetu Šenkypla. Teplický punker Patrik Linhart ve svých mikropovídkách nešetří nic a nikoho, neboť toho viděl už opravdu hodně. „Trenky jsou hřmot nedočkavých těl,“ dávno zjistil Linhart a podle tohoto mustru píše i žije.

Sexistickou poezii předkládá na stůl ostravský prozaik a básník Hnát Daněk, který se s věkem dopracovává někam k poetice Jiřího Veselského a zasněně básní o třináctiletých dívenkách: „Třináctileté // Jejich / mozky jsou přeplněny / jejich / růstem ňader / I můj / jejich / dívčími ňadérky / Ale furt se na to myslet nedá / A / jinak / nen í/ o / čom,“ píše za každých okolností upřímný Hnát Daněk.

Následující chod je najednou podivně nedokořeněný. Je to ale jen chvilkový pocit, neboť čtenář Protimluvu je rozjitřen vášněmi i úchylkami českých literátů. Ukázka z chystaného románu publicisty a divadelního kritika Ladislava Vrchovského najednou působí jako vytažená z literárního pravěku, která by se vší parádou uspěla v už připomínaném Červeném květu, tedy ostravském kulturním periodiku šedesátých let. Standardně odvedené řemeslo, více ale ukáže až samotný román.

Přízdoby, které literární menu posledního Protimluvu doplňují (Vojtěch Vaner, Michal Habaj, Kristýna Svidroňová), hosty neurazí, nicméně chuťová fantazie to zatím není.

Na literární menu navazují vydatné přílohy v podobě rozhovorů, reportáží i recenzí. Galerista Milan Weber popisuje nejlepší chody z dvacetileté historie Výstavní síně Sokolská 26 a Pavel Hruška zašel na oběd do frýdecké Galerie Věž. Protimluv vyrazil i za exotickými chutěmi baskického Bilbaa do tamního Guggenheimova muzea a za mistrem kuchařem Pavlem Šopákem do Opavy, který je nesmlouvavým kritikem toho, jak se v Opavě vaří architektura. Publicista Martin Jiroušek vyjel do Itálie  za ochutnávkou Strašidelného Říma a Jiří Macháček degustuje letošní Ostravské dny nové hudby.

Z posledního textu nového Protimluvu na straně 112 pak zcela bez kontextu vytrhávám slovní spojení „nezbývá než doporučit“. Ano, tohle dvojčíslo Protimluvu určitě patří na prostřený vánoční stůl, neboť z bohaté nabídky si vybere i ta nejmlsnější huba. Čtení je to stejně pestré jako štědrovečerní večeře: občas zabíjačka kaprů a o pár stránek dále zvonky štěstí. Dobrou chuť.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.