Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Atd. Hlučín dostal novou muzejní expozici, na místní Židy se ale zapomnělo

Hlučín dostal novou muzejní expozici, na místní Židy se ale zapomnělo

17.1.2014 Atd.

Až do roku 1982 spojovala centrum Ostravy s Hlučínem tramvajová linka číslo jedna. Dějiny Hlučína a Hlučínska se ovšem diametrálně liší od těch ostravských, což dokazuje i nová stálá expozice v Muzeu Hlučínska, která byla otevřena před několika dny a rozhodně stojí za návštěvu.

Zvětšit obrázek

Takzvaný Mateřský kříž, udělovaný za války matkám za vysoký počet dětí.
Foto: Muzeum Hlučínska

Než vstoupíme do Muzea Hlučínska, nechť laskavý čtenář dovolí několik odboček. Narodit se jako Hlučíňák čili Prajzák totiž není velké terno, v blízké Ostravě i Opavě považují obyvatele Hlučínska za hamižníky a o údajném lakomství Prajzáků se tradují stovky vtipů. Jeden takový mi před časem vyprávěl exstarosta Hlučína David Maňas: „Hlučínské rodině umře otec. Manželka zemřelého hodlá ušetřit a nebožtíka v rakvi oblékne jen do červených trenek a tílka. Když rakev spouštějí do hrobu, manželka usedavě pláče a volá: Óóó, tatínku, tatínku, kam nám odcházíš? Najednou se víko rakve odklopí, otec vstane a povídá: Teď akorát tak na Spartakiádu, ty krávo!“

Vyřčený vtip říká o Hlučínsku mnohé. Lidé jsou tam nesmírně šetřiví, protože dříve nežili zrovna v blahobytu a s každou změnou režimu či státních hranic přišli i o nějaké majetky. Humor mají rádi zemitý, nepotřebují nic vysoce intelektuálního, nedej bože nějaký komplikovaný postmoderní černý humor. Zesnulý hlučínský historik Udo Wanderburg zastával teorii, že největším problémem Hlučína a Hlučínska je právě absence početné vzdělané inteligence, neboť v kraji nikdy nestačila vyrůst silná skupina lidí, která by dala regionu nějakou zásadní ideu. Když totiž v roce 1742 Koruna česká ztratila Hlučínsko, stala se oblast zapadlou výspou v samém jihovýchodním cípu Pruska. Českou inteligenci (učitele, úředníky atd.) pomalu střídala ta pruská, ovšem ještě než nabyla na síle, přišla v roce 1920 československá armáda a němečtí vzdělanci práskli do bot. Češi se sice za první republiky snažili o kulturní povznesení kraje, za osmnáct let toho ale mnoho nestihli a už v říjnu 1938 museli hlučínští starousedlíci splynout s nacistickou kulturní ideologií a uvěřit Hitlerovi, že teď jejich osudy řídí Prozřetelnost.

Na tři tisíce obyvatel Hlučínska padlo v uniformách wehrmachtu a ti zbylí nemuseli do odsunu jen díky svému slovanskému původu před rokem 1740, na který si v roce 1945 slavně vzpomněli. Nová vlna inteligence už po válce nepřišla, jen tzv. pracující inteligence, a to v té nejobhroublejší podobě.  Moc dostali neomalení komunističtí funkcionáři, kterým se přisluhovalo podobně jako za války nacistům. A kdo nechtěl jen rubat ostravské uhlí nebo pracovat na státním statku, z Hlučínska radši rychle zmizel.

Po revoluci v roce 1989 dostalo Hlučínsko novou šanci, jenže k nějakému mimořádnému kulturnímu rozmachu opět nedošlo. Starosta Hlučína nechal zbořit famózní Rothschildův statek s konírnami a vrcholem kultury se postupně staly pouťové Hlučínské slavnosti, jimž velí klaun Hopsalín, civilním povoláním ředitel hlučínského Kulturního centra. Na hlučínském zámku sice vzniklo muzeum, jenže bez expozice o dějinách města či celého Hlučínska.

To se ale minulou sobotu konečně změnilo a Muzeum Hlučínska díkybohu dostalo stálou expozici o pohnutých dějinách města i regionu. Nutno přiznat, že jde o záslužný kulturní počin. Až na výjimky, o kterých ještě bude řeč, se konečně smazala všechna bílá místa v dějinách oblasti.

Expozice rozdělená do šesti celků a doplněná o řadu audiovizuálních svědectví mimo jiné citlivě popisuje povinnost Hlučíňáků bojovat za druhé světové války za německý wehrmacht, a to v mnoha případech i v řadách SS (autor tohoto textu také pochází z Hlučínska a ve wehrmachtu bojovali oba jeho dědečkové). Velmi otevřeně nová expozice vypráví také o bezmezné katolické víře, kterou se nepodařilo rozvrátit ani komunistům a nejeden držitel legitimace KSČ tu i za Gottwalda nebo Husáka nadále chodíval do kostela.

Snad nejsilnější jsou ale konkrétní mikropříběhy, kterými je nové muzeum prošpikováno. I drobné detaily totiž mohou držet celou ideu expozice, což je koncept, který autorům výstavy vyšel na jedničku.

Tak třeba porcelánový šálek vystavený za sklem. V roce 1907 ho jistý Josef Czerny z Píště přivezl mamince ze své služby v německé armádě, kterou absolvoval v letech 1905 až 1907 u 138. pěšího regimentu ve Štrasburku. Dojímavá je i pohlednice poslaná v roce 1947 ze sovětského zajetí do Ludgeřovic. Ovšem neumírá se jen na frontě a také vystavené snímky z civilních pohřbů působí v době, která preferuje krematoria, až lidsky očistně. Z takzvaných Mateřských křížů ozdobených hákovými kříži, které nacistický režim uděloval za porod čtyř, šesti či osmi dětí (bronzový, stříbrný a zlatý) ale zase poněkud zamrazí.

Nová expozice si dala za úkol ukázat Hlučínu a Hlučínsku kořeny a identitu rodného kraje. Nikoliv ale nějakou odbornou výstavou vyrobenou na klíč v Praze, nýbrž poctivou sběrnou prací, takže celek připomíná spíše sběrný filmový dokument s fundovaným komentářem, než jen klasickou historickou expozici. Zřejmě je to záměr, v muzeu mi ale přesto chybí jakési uzavření pomyslného kruhu. Příběhy Hlučíňáků, kteří po roce 1989 díky německým zákonům získali německé občanství i pasy a dnes třeba žijí ve Spojených státech. Nikdy v dějinách totiž Hlučínsko nemělo tolik občanských svobod a nikdy také nežilo v takovém blahobytu jako dnes.

O dalším zapomenutí si ale chci myslet, že je dílem náhody. Možná jsem něco přehlédl, v celé expozici jsem ale neviděl zmínku o početné hlučínské židovské komunitě, která v polovině 19. století tvořila deset procent obyvatel města. Před pár lety byly dokonce na louce u hlučínské vodárny nalezeny židovské náhrobky ze hřbitova zničeného nacisty.

Antisemitská nota je v Hlučíně stále živá, ale že by na ni hráli i autoři nové výstavy o dějinách Hlučína a Hlučínska, se mi opravdu nechce věřit.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Atd.", nebo přejděte na úvodní stranu.