Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Krajní meze v Aréně bez krajností a někde mezi napětím a morální tezí

Krajní meze v Aréně bez krajností a někde mezi napětím a morální tezí

19.1.2014 Divadlo

Komorní scéna Aréna v Ostravě uvedla v sobotu premiéru nové inscenace kontroverzní hry Williama Mastrosimona Krajní meze. V rolích ústřední dvojice hrají Josef Kaluža a Petra Kocmanová. Jak si jeden z nejlepších činoherních souborů v zemi, který v poslední době sbírá jedno ocenění za druhým, poradil s příběhem, známým ze slavného filmu s Farrah Fawcett v hlavní roli?

Zvětšit obrázek

Petra Kocmanová a Josef Kaluža v inscenaci Krajní meze.
Foto: Komorní scéna Aréna

Kladivo, tři ženy a jeden muž. Zavřený za mříží v krbu, oslepený a podpalovaný. Ne, to není jeden z mnoha naturalistických hororů vyrobených v sousedním Německu, ale modelové divadelní drama zpracované tak, že neuvidíte jedinou kapku krve, protože zobrazení násilí je redukováno na gesta, jako je louskání prsty nebo pleskání kladivem do dlaně.

Divák má před sebou modelové drama o oprávněnosti pomsty, jehož rámec je sice převzatý ze skutečnosti, ale vývoj situací je tezovitý. Samotné motto uvedeného kusu říká: Jedna dobrá rána zmůže víc než soudce, porota a žalobce. Pravda hodná spaghetti westernu a ne skutečnosti.

Lze to i rozvést: Nakolik jsme odpovědni za své činy a hlavně jak na některé situace přiměřeně reagovat. Neustále aktuální téma, známé i z regionálních aktualit: můžeme zloděje zastřelit kuší? Nechtěně samozřejmě!

Krajní meze, takový je název této inscenace, kterou v Komorní scéně Aréna inscenoval polský režisér Grzegorz Kempinski. Místo střelby ale v hlavních rolích excelují Petra Kocmanová a Josef Kaluža.

Na počátku je forma. Tvůrci uvádějí Krajní meze jako thriller, ale diváci se setkají ani ne s tak napínavým, jako nezvykle strukturovaným příběhem. Rozstříhaným, s retrospektivou, se zpřeházenými scénami, s opakováním, s prohozením perspektivy. Příliš mnoho změn najednou. Přitom na jevišti dominuje strohá scéna, hra se světly, trocha atmosférické videoprojekce a expresivní hudba, tvořená třeba jen naléhavými zvuky jako je pohazování klíči a vytáčení telefonu.

Poláci thrillery umí, zejména ve filmu, stačí vzpomenout jen jeden z nich, který převrátil vzhůru nohama Hollywood: Roman Polanski a jeho Nůž ve vodě. A také stylově Krajním mezím  bližší Smrt a dívka. Polák Kempinski se přitom do Ostravy po roce vrací, aby publiku nabídnul poněkud jiný žánr než v Aréně uvedenou předchozí Plešatou zpěvačku. Ale tady má žena také poslední slovo.

Krajní meze vyprávějí o napadení osamělé ženy násilníkem. Kromě toho, že se inscenace snaží dokázat platnost teze „lepší je vzít spravedlnost do vlastních rukou“, vzbuzuje řadu otázek. Například nakolik se dá stupňovat napětí a kde se tvůrce vydává na tenkou plochu věrohodnosti. Nakolik zvolená forma umožňuje vůbec napětí vybudovat a hlavně udržet. Krajní meze nemají dramatické rozuzlení, naopak končí usmířením.

Kde kulhá příběh či jeho struktura, drží jej herecké výkony. Josef Kaluža je najednou sympaťákem, obětí i psychopatem. Takový malý, tedy civilnější Jekyll a Hyde. Věrohodná změna po řadě komických rolí, fascinující pohrávání s přidrzlým úsměvem a vzápětí prosebně žadonící troska. Přes všechen um si ale divák stěží připustí, že by byl schopen použít ten nůž, co u něj byl nalezen a vykuchat jím své oběti.

To více sedí k postavě Petry Kocmanové,  Majorje, která je na míle vzdálená zatím všemu, co Petra Kocmanová v Aréně ztvárnila. Velká herecká příležitost a dobře, velmi dobře zahraná. Díky těmto rolím můžeme Krajní meze vnímat jako psychologické drama, které by se určitě dalo ještě lépe rozvinout a dovést skutečně do krajních situací, takhle je to jen na půl cesty mezi pochopením oběti a sympatiemi pro násilníka.

Tak to ale režie chce, vytvořit šarádu a ukázat, co by se mohlo stát, když se z oběti stane násilník a naopak z násilníka oběť. Ale co z toho, když se herci nemohou více rozvinout, ani jim k tomu režie nedá dostatečnou příležitost? Jakmile začíná napětí, najednou přijde střih a režie jej záměrně odstraňuje a rozehrává jinou situaci. Paradoxně přitom vyznívá skutečnost, že pokud chcete vidět staré známé herce z Komorní scény Aréna v zaručeně neznámých situacích, nesmíte si Krajní meze nechat ujít.

Krajní meze napsal americký dramatik William Mastrosimone a v 80. letech podle této hry vznikl v Americe úspěšný thriller Extremities s blonďatou superhvězdou Farrah Fawcett. Film měl právě velký úspěch v Polsku, ale u nás se tehdy nesměl promítat. Polsko bylo v určitém směru prominentní zemí a když teď zazní z úst herců v úvodní modelové expozici Krajních mezí jméno Ronald Reagan, je to jako bychom se vraceli někam zpátky do minulosti. Proč Reagan? Chce Kempinski příběh ukotvit v konkrétních reáliích, jako téměř dokument?

Možná, ale inscenace samotná dokumentem není. Amerika je svou rozlohou jednou z nejvíce postižených zemí zločinem a zvláště právě od přelomu 70. a 80.let se stala nechvalně populární fenoménem sériových vrahů, respektive si jej začala více všímat média.

Škoda, že v inscenaci není něco více ze současnosti, pokud už tvůrce chce realistické ukotvení, přece něco tak samozřejmého jako je konflikt mezi mužem a ženou najdeme i v autentické každodenní Ostravě. Na to Reagana nepotřebujeme.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.