Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Klarinetista Daniel Svoboda zahrál skvěle, filharmonie ale neměla štěstí na dirigenta

Klarinetista Daniel Svoboda zahrál skvěle, filharmonie ale neměla štěstí na dirigenta

25.1.2014 Hudba

Další symfonický koncert Janáčkovy filharmonie, během kterého ostravský orchestr zahrál ve čtvrtek a v pátek pod vedením francouzského dirigenta Renauda Dejardina, přinesl rozporuplné dojmy. Vyznění některých skladeb programu bylo přinejmenším zarážející. To nic nemění na faktu, že sólista večera, klarinetista Daniel Svoboda, zahrál fantasticky. Udělejme si však stručnou rekapitulaci pěkně popořádku.

Zvětšit obrázek

Sólistou pátečního koncertu byl klarinetista Daniel Svoboda.
Foto: Ivan Korč

Šťastnou ruku měla Janáčkova filharmonie zejména v dramaturgii koncertu, kterou tvořili tři skladatelé patřící na první pohled k odlišným slohům a stylům. Brahms jako představitel klasicko-romantické syntézy, Nielsen, jenž podstatnou částí své tvorby patří do 20. století, a Kubín jako skladatel vycházející především z kompozičních podnětů klasiků nedávné doby – Prokofjeva, Stravinského a dalších. Přesto je něco spojuje. Všichni tři pocházeli z chudých poměrů. Jejich tvorba je neobyčejně rozsáhlá a zasahuje takřka do všech hudebních žánrů a forem – je inspirativní i inspirující.

Filharmonie zahájila koncert předehrou Helios op. 14 Carla Augusta Nielsena. Jedná se o nejznámějšího a patrně největšího dánského skladatele – obdobnou roli hraje v české hudbě asi Antonín Dvořák. Helios je překrásná dvanáctiminutová skladba, jež se zvukomalebně snaží vystihnout svítání slunce nad Athénami v Řecku. Jednalo se o skladatelův sugestivní zážitek při jeho tamním pobytu. Kompozice vznikla roku 1903, dodnes však neztratila nic ze své působivosti navozující skoro fotisma.

Barva orchestru byla ale v této skladbě nějak matná, místo aby svítila leskem a jasem. Těžko říci, zda to bylo vedením francouzského dirigenta Renauda Dejardina. Tento rodák ze Štrasburku sedí na několika židlích najednou – profesionálně hraje na violoncello a vyučuje na konzervatoři v Paříži. Když jsem se na jeho dirigování díval, připadalo mi prazvláštní. Nezvládnuté a jakoby zmatené. Helios se zkrátka na svůj božský sluneční trůn nevyškrábal.

dejardin2

Dirigent Renaud Dejardin během pátečního koncertu Janáčkovy filharmonie v Ostravě. (Foto Ivan Korč)

Rudolf Kubín byl jednou z nejvýraznějších postav ostravského hudebního života. Napsal řadu pozoruhodných symfonických i koncertantních děl, jež by stálo za to znovu rozeznít. Napsal však také řadu skladeb poplatných zhoubné komunistické ideologii 50. let. Naštěstí Koncert pro klarinet a orchestr patří k té první linii. Skladba neopouští třívěté formální členění v obvyklém sledu rychle – pomalu – rychle. Klarinetista Daniel Svoboda koncert nastudoval přepečlivě, hrál naprosto bravurně v technicky obtížných pasážích a bězích, také výrazově dokázal být náležitě barevný. Nejlépe vyzněla druhá věta, jež byla dramaticky neobyčejně účinná a formálně přehlednější než první a závěrečná věta. Také hudební matérie – melodika, harmonie, tektonika činí z druhé věty nejpřitažlivější část celku. Z provedení této skladby mám obrovskou radost a myslím, že je to neobyčejně cenné a příjemné zjištění, jak kvalitní hudbu psali ostravští skladatelé minulého století.

Představovat Johannese Brahmse by bylo stejně tak marné, jako nosit sovy do Athén. Jeho třetí symfonie F dur op. 90 je mistrovské dílo přímo nabité energií a osobitými melodicko-harmonickými postupy. Ostatně, když tak přemýšlím, neznám asi žádnou Brahmsovu skladbu, která by nebyla skvělá. Jeho symfonie – žel napsal „jen“ čtyři! – mají samé přednosti, ale jejich provedení skýtá určité nevýhody. Jsou interpretačně velmi obtížné. V čisté a přesto harmonicky i kineticky přebohaté instrumentaci je slyšet každá nepřesnost a co hůř – špatně dynamicky a agogicky uchopeny nevydají své sladké ovoce.

A bohužel právě takový pocit jsem měl z interpretace, která v pátek večer zazněla. Byla nemastná a neslaná. První věta Allegro con brio postrádala patřičnou hutnost a sílu v hlavním tématu. Celková tektonika byla prazvláštní. Jakoby se chtěla každou chvíli zhroutit. S dalšími větami to bylo obdobné. Zejména nádherná třetí věta Poco allegretto postrádala lyričnost a emocionalitu. Čtvrtá věta byla zřejmě nejlepší. Symfonie v provedení Janáčkovy filharmonie jednoduše postrádala nějakou hlubší prokreslenou výstavbu, jasnou koncepční ideu od začátku až do konce, která by gradovala a podala přesvědčivý obraz celku jako ušlechtilého hudebního díla.

Což je škoda, protože je to tak nádherná hudba! Jedna z nejkrásnějších, co jsem kdy slyšel. Tak snad to příště bude lepší.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.