Milan Bátor
Foto: Ivan Korč
Šťastnou ruku měla Janáčkova filharmonie zejména v dramaturgii koncertu, kterou tvořili tři skladatelé patřící na první pohled k odlišným slohům a stylům. Brahms jako představitel klasicko-romantické syntézy, Nielsen, jenž podstatnou částí své tvorby patří do 20. století, a Kubín jako skladatel vycházející především z kompozičních podnětů klasiků nedávné doby – Prokofjeva, Stravinského a dalších. Přesto je něco spojuje. Všichni tři pocházeli z chudých poměrů. Jejich tvorba je neobyčejně rozsáhlá a zasahuje takřka do všech hudebních žánrů a forem – je inspirativní i inspirující.
Filharmonie zahájila koncert předehrou Helios op. 14 Carla Augusta Nielsena. Jedná se o nejznámějšího a patrně největšího dánského skladatele – obdobnou roli hraje v české hudbě asi Antonín Dvořák. Helios je překrásná dvanáctiminutová skladba, jež se zvukomalebně snaží vystihnout svítání slunce nad Athénami v Řecku. Jednalo se o skladatelův sugestivní zážitek při jeho tamním pobytu. Kompozice vznikla roku 1903, dodnes však neztratila nic ze své působivosti navozující skoro fotisma.
Barva orchestru byla ale v této skladbě nějak matná, místo aby svítila leskem a jasem. Těžko říci, zda to bylo vedením francouzského dirigenta Renauda Dejardina. Tento rodák ze Štrasburku sedí na několika židlích najednou – profesionálně hraje na violoncello a vyučuje na konzervatoři v Paříži. Když jsem se na jeho dirigování díval, připadalo mi prazvláštní. Nezvládnuté a jakoby zmatené. Helios se zkrátka na svůj božský sluneční trůn nevyškrábal.
Dirigent Renaud Dejardin během pátečního koncertu Janáčkovy filharmonie v Ostravě. (Foto Ivan Korč)
Rudolf Kubín byl jednou z nejvýraznějších postav ostravského hudebního života. Napsal řadu pozoruhodných symfonických i koncertantních děl, jež by stálo za to znovu rozeznít. Napsal však také řadu skladeb poplatných zhoubné komunistické ideologii 50. let. Naštěstí Koncert pro klarinet a orchestr patří k té první linii. Skladba neopouští třívěté formální členění v obvyklém sledu rychle – pomalu – rychle. Klarinetista Daniel Svoboda koncert nastudoval přepečlivě, hrál naprosto bravurně v technicky obtížných pasážích a bězích, také výrazově dokázal být náležitě barevný. Nejlépe vyzněla druhá věta, jež byla dramaticky neobyčejně účinná a formálně přehlednější než první a závěrečná věta. Také hudební matérie – melodika, harmonie, tektonika činí z druhé věty nejpřitažlivější část celku. Z provedení této skladby mám obrovskou radost a myslím, že je to neobyčejně cenné a příjemné zjištění, jak kvalitní hudbu psali ostravští skladatelé minulého století.
Představovat Johannese Brahmse by bylo stejně tak marné, jako nosit sovy do Athén. Jeho třetí symfonie F dur op. 90 je mistrovské dílo přímo nabité energií a osobitými melodicko-harmonickými postupy. Ostatně, když tak přemýšlím, neznám asi žádnou Brahmsovu skladbu, která by nebyla skvělá. Jeho symfonie – žel napsal „jen“ čtyři! – mají samé přednosti, ale jejich provedení skýtá určité nevýhody. Jsou interpretačně velmi obtížné. V čisté a přesto harmonicky i kineticky přebohaté instrumentaci je slyšet každá nepřesnost a co hůř – špatně dynamicky a agogicky uchopeny nevydají své sladké ovoce.
A bohužel právě takový pocit jsem měl z interpretace, která v pátek večer zazněla. Byla nemastná a neslaná. První věta Allegro con brio postrádala patřičnou hutnost a sílu v hlavním tématu. Celková tektonika byla prazvláštní. Jakoby se chtěla každou chvíli zhroutit. S dalšími větami to bylo obdobné. Zejména nádherná třetí věta Poco allegretto postrádala lyričnost a emocionalitu. Čtvrtá věta byla zřejmě nejlepší. Symfonie v provedení Janáčkovy filharmonie jednoduše postrádala nějakou hlubší prokreslenou výstavbu, jasnou koncepční ideu od začátku až do konce, která by gradovala a podala přesvědčivý obraz celku jako ušlechtilého hudebního díla.
Což je škoda, protože je to tak nádherná hudba! Jedna z nejkrásnějších, co jsem kdy slyšel. Tak snad to příště bude lepší.
