Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Ztracené Hruškovy rukopisy stále jezdí v rychlíku. Co píší další ostravští básníci?

Ztracené Hruškovy rukopisy stále jezdí v rychlíku. Co píší další ostravští básníci?

31.1.2014 Obraz & Slovo

Deník Ostravan.cz poprosil vybrané ostravské básníky o ukázky z nejnovější tvorby. Petr Hruška vyhovět nemohl, jeho poslední básně jsou stále nezvěstné, našemu deníku tak alespoň poskytl ukázku z deníkové knihy Jedna věta, kterou rovněž ztratil, nyní ji však píše znova. O nové básně se podělil i Marek Pražák, Jakub Chrobák či další autoři.

Zvětšit obrázek

Básník Jaroslav Žila během nedávného čtení ve Fiducii.
Foto: Martin Popelář

Básník Petr Hruška a nositel Státní ceny za literaturu pro rok 2013 už si nedělá velké naděje, že někdo najde jeho rukopisy, které ztratil ve vlaku letos 6. ledna. Básník přišel o sešit s novými verši a s mnoha náčrty a koncepty básní. Stejně velkou ztrátou byl pro něho ve vlaku rovněž zapomenutý sešit s rukopisem knihy Jedna věta, kterou mu letos mělo vydat nakladatelství Revolver Revue. Účastníci tohoto letitého projektu si každý den zapisují do deníku jednu větu, Hruška ovšem neměl jedinou kopii za ztracený rukopis, takže letos píše deník znova.

Deníku Ostravan.cz si Petr Hruška už jen skepticky postesknul: „Většina mých nových básní buď jezdí v rychlíku 838 mezi Bohumínem a Brnem, nebo spíš vyhučela komínem nějaké spalovny odpadu v Brně nebo Bohumíně. Ale protože znovu píšu Jednu větu pro Revolverku, tedy záznam každého dne v roce vtěsnaného do jedné věty – dovolím si nabídnout jednu z těch nových vět.“

Petr Hruška: Jedna věta (20. leden 2014)

Na každý úzkostný výkřik
se dříve či později začne tancovat.

*

Básník Jakub Chrobák vybral ze svých básní, které dopsal v poslední době, zajímavý ostravský postřeh, který se zjevně místopisně vztahuje k tramvajové zastávce Dům energetiky a k tamnímu hlučnému výčepu Blesk. Ten jako jeden z mála ostravských stále přežívá v původní socialisticko-realistické podobě.

Jakub Chrobák: Ten šrumec

Ten šrumec,
co vydávají lidská hrdla,
kterými vznešenost už zhrdla,
ten šrumec
ještě pořád stačí.

Tam v Blesku u zastávky,
i z perspektivy ptačí.

*

Básník Martin Šenkypl se ostravským milovníkům poezie představil například v posledním čísle kulturní revue Protimluv. Pracuje ve Vítkovických železárnách a Ostravanu.cz poskytl ukázku z připravovaného cyklu črt a myšlenek Neděle.  „Ten pojednává o bezútěšném stavu mysli a jiných věcech, které je třeba zvážit, nežli týden pojde ve své krátkodechosti,“ říká Martin Šenkypl o své nové tvorbě.

Martin Šenkypl: Neděle

Neděle je přístav
ve kterém hoří kotvy
a kácejí se kříže.

Neděle je jako kluzká paluba.
Neděle je záhuba.

*

Poeta Jaroslav Žila je jako vždy úsporný až minimalistický. Bard rozkročený mezi Ostravou a beskydskou Morávkou nabídl Ostravanu.cz pouhé tři řádky.

Jaroslav Žila : ***

Po zelené louce
proti obzoru
Jdou ovce

*

Multimediální umělec Marek Pražák Ostravanu.cz nabídl svůj „dramašanson“. Napsal ho v kovárně ve Staré Vsi nad Ondřejnicí. Na kovadlině.

 

Marek Pražák: Na kovadlině

Na Frýdlantských mostech v samém centru Ostravy
řvala ženská v tramvaji:
„Lidi! Já už nechci žít!“
Rukou v puse dusila se, jak si rvala z hlavy vlasy:
„Pustili mě domů z basy, že mám prej domů jít.“
V tramvaji klid ticho a klid
na Frýdlantských mostech v samém srdci Ostravy
řvala baba po tramvaji, mě už žití nebaví,
pošlete na mě policajty, ať mě domů do šatlavy vrátí.
Pustili mě z basy domů, že mám prej domů jít
v tramvaji klid, ticho a klid
Svalila se do sedadla, chytila se tyčky madla
hytila se kousek v pase za rozkrok
pohrozila k Heřmanicím:
„Já vás tam všechny vykůřim!“
A matkám tuhla v žilách krev,
synům a dcerám držely ušiska kabaret
já být jejím děckem… jó to radši zcepenět
z vředu květ z květu vřed kabaret
Taková menší silnější ženská
tmavé vlasy opuchlé dlaně asi cikánka
brečela, křičela zborcená v sedadle
a vám na tváři tuhl smích
Interiér tichl až do dna tichl tich
ona na dně v sedadle malinká
A na Frýdlantských mostech, tam už jsem musel vystoupit
v 8.30 ráno klid
a za mnou pláč a křik:
„Lidi! Mě už se nechce žít!“

*

Ostravská básnířka, které si říká Ei, chce i nadále zůstat schovaná za svůj pseudonym. Přání rádi ctíme.

 

Ei: Epos (část)

V přízračnou chvíli
Mi několik veršů
Vystaví těla budoucích terčů.
Tak spisuji letos
Svůj rozsáhlý epos.

Koukej, člověče, lidský tvore,
Jak dějiny skáčou dole i hore.
(ty vole…)

Leč dnes v tuto vteřinu,
V tu jednu jedinou,
Už nebudu stejná

Jak před jednou hodinou.

Satanské verše v záloze mám,
Bože, ty nikdy neroztrhám.

Ublížené básně
Ve dvě ráno časně
Škrábu na tenký strom,
Mám jasno ve všem,
I v tom,
Anebo v ničem,
Snad že to já jsem
Života řidičem..?

V únavě vzteku už necítím zášť,
Stejně se všichni modlíme zvlášť,
Tajně a trapně, ať neslyší nikdo
Ty prosebné fráze, bezbožné čidlo,
Hned do tlamy mýdlo
A vypláchnout pachuť
Scvrklého svědomí.

*

Milan Krupa se za básníka vlastně ani nepovažuje. I když mu loni vydalo sbírku prestižní pražské nakladatelství Kalich, Krupa tvrdí, že píše říkanky, nikoliv básně. Zde jedna jeho říkanka z posledních týdnů.

Milan Krupa: ***

Člověče, nezlob se
že nebydlíš na sopce
že tě pálí dobré bydlo
ty jsi ale motovidlo 

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.