Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Atd. Vylidňování centra Ostravy je jako rakovina, říká režisér Radovan Lipus

Vylidňování centra Ostravy je jako rakovina, říká režisér Radovan Lipus

2.2.2014 Atd.

Režisér Radovan Lipus se v tomto týdnu vrátil do Ostravy, aby představil své dva nedivadelní projekty. V klubu Fiducia vylíčil putování televizního štábu Argentinou, kde vznikala nová série dokumentu Šumné stopy. A v Domě knihy představil svoji pohádkovou knížku O smutné továrně, kterou kolážemi vyzdobil David Vávra.

Zvětšit obrázek

Režisér Radovan Lipus při své návštěvě antikvariátu Fiducia.
Foto: Ivan Motýl

Trochu mě překvapilo, že onou smutnou továrnou, o které vypráví vaše pohádka, je textilka někde v Jizerských horách. Čekal bych, že to bude spíše nějaká fabrika z Ostravska. Přehlasovali vás snad spolutvůrci knihy?

Diskuse se točila kolem různých továren, uvažovali jsme i o železárnách, hutích a šachtách nebo třeba sklárnách, nakonec ale v té debatě zvítězila textilka. Jednak byl dříve textilní průmysl výkladní skříní zdejšího hospodářství, jednak lze textilku zajímavě uchopit i výtvarně, což se také stalo, když David Vávra využil staré vzorníky látek pro své koláže. Jizerské hory tak nějak vyplynuly ze situace, je tam hodně opuštěných textilních provozů, ale najdeme je i na Krnovsku nebo na Novojičínsku.

Často projíždím někdejší Sudety a děsí mě, kolik bývalých fabrik tam dnes chátrá. Někde se už propadly i střechy a budovy se řítí k zemi. Jak vnímáte tenhle tragický závěr průmyslové revoluce, která z českých zemí už v 19. století učinila evropskou hospodářskou velmoc?

Znám to tam dobře, jezdím tam a jsou to někdy hodně depresivní cesty. Teď mě možná všichni čeští patrioti budou kamenovat, ale já si myslím, že se nám bohužel ani za těch už skoro sedm desetiletí od konce války nepodařilo Sudety skutečně obydlet a zabydlet. V tom dobrém slova smyslu jsme se těchto krajů nedokázali stále zmocnit a přivlastnit si je. Pořád jsou to obrovské jakoby vnitřně cizí prostory, člověk se tam necítí dobře, necítí se tam doma. A to nejen návštěvnici Sudet, ale i mnozí lidé, kteří tam dlouhodobě bydlí.

Ten pocit dobře znám a není třeba z Ostravy jezdit ani příliš daleko – Budišov nad Budišovkou, Vítkov, Moravský Beroun, Rýžoviště, Branná, Štíty i jinde, tam všude se vámi popisovaná vykořeněnost dá skoro krájet, není mi tam nadvakrát dobře. I proto jste smutnou továrnu usadil do Sudet?

Mám pocit, že v Sudetech se dnes průmyslové dědictví likviduje snadněji, než jak se tomu děje ve vnitrozemí. Jako by ty fabriky v Sudetech nebyly nikdy naše, pořád jsou spíše vnímány jako německé nebo židovské. Tunelování a následná devastace průmyslu, tedy i cenné průmyslové architektury, se tam bohužel odehrává tak nějak s lehčím srdcem než jinde.

Jistě, o záchranu průmyslové architektury v pohraničí se bojuje více v Praze než v místech, kde ty fabriky stojí. Nebo něco zachraňují i místní lidé?

Je to různé, někdy se setkávám i v těch místech samotných s řadou nadšenců, kteří se ohrožené fabriky – třeba textilky, pivovary či elektrárny snaží zachránit. Tyhle iniciativy jsou ale jen kapkou v moři pragmatické reality, kdy rozhoduje krátkodobý zisk a prospěch. My jsme třeba s Davidem Vávrou navštívili kdysi krásné a výstavné město Rumburk, kde se jeden místní nadšenec snaží zachránit skvostnou kavárnu ve stylu art deco, dnes ale opuštěnou a vymlácenou. V Praze nebo Brně by to už dávno byl obnovený skvost, který by nechyběl v žádném bedekru. Jenže stejné problémy se dotýkají stovek míst v pohraničí, podobně vykořeněná je od odsunu Němců velká část jižních Čech i jižní Moravy. Třeba na Znojemsku sice slunce a vinná réva mnohé problémy překrývají, jenže pod tou idylkou je leckde tatáž vykořeněnost.

My teď sedíme v kavárně Domu knihy na Smetanově náměstí v centru Ostravy, tady to ale také vypadá hodně zpustošeně a vykořeněně. Nalevo obrovský opuštěný hotel Palace, před námi bortící se módní dům Textilia čili Ostravica. Jak je vám při tom pohledu z oken kavárny?

Cítím velikou depresi, protože tady skutečně nejsme někde v Sudetech, ale kávu pijeme v samém srdci třetího největšího města v republice. Tady se proto za daný současný stav nemůžeme na nikoho vymlouvat, jen sami na sebe. Tahle devastace není dědictvím po Němcích nebo komunistech, to jsou budovy, které ještě před několika lety normálně fungovaly. Já si třeba dost nerad zkouším a nakupuju oblečení, v podstatě to nesnáším, Textilia ale byla jediným místem, kde jsem oděvy nakupoval rád a považoval to i za jistý druh rituálu.

Bylo to i kvůli bufetu v mezipatře, ze kterého byl krásný výhled po celém obchodním domě a kde prodávali výborné chlebíčky?

Nejen proto. Mě bavilo, že zdejší personál byl naprosto profesionální a šarmantní a bez většího zkoušení dokázal odhadnout, co mi bude pasovat. To, z čeho jsou dnes lidé nadšení v síti Marks and Spencer, to už jsme v Ostravě dávno měli. A z vlastních zdrojů.

Ale už nemáme…

Pro město je to opravdu nepředstavitelná ztráta, stejně jako zánik hotelu Palace, jeho bufetů, takzvané Zimní zahrady i legendární Staročeské pivnice. A je to jenom naše ostuda.

Ostravané si ale zvykají. Když chodíte kolem těchto ruin každý den, už ve vás nevyvolávají tak výrazné apely jako mezi někdejšími obyvateli města, kteří přijedou jen občas. Co vás v poslední době zarazilo při návštěvách Ostravy?

Co je šokující rozdíl, a to jsem z Ostravy odešel teprve před šesti lety, to je vylidňování centra. To je něco jako rakovinotvorné bujení. Nikdy jsem sice nepatřil k zákazníkům řetězce McDonald’s, ale teď mně vadí, že se prodejna přesunula do nákupního molochu Karolina a v centru zůstaly jen opuštěné prostory. Přibyla tak jen další špinavé výloha a mrtvé místo a tahle prázdnota a nicota střed města stále více zachvacuje.

Nebylo by řešením, kdyby třeba magistrát lákal do centra města umělce, kterým by nabízel prázdné prostory jako ateliéry jen za symbolické nájmy? Takto se nyní mnoho umělců přesunuje z Berlína do Lipska, proč by k něčemu podobnému nemohlo dojít na ose Praha – Ostrava?

Těch koncepcí, jak oživit centrum, je jistě mnoho. Určitě ale platí, že tam, kde se nebydlí, se také nežije, přičemž v centru už bohužel mnoho lidí nebydlí. Řada obytných domů se změnila v kanceláře, v banky, v různě podivné úřady. Takže dočasně zvýhodněné nájemné třeba pro studenty, umělce, mladé rodiny je určitě možnost, jak město oživit.

Kdy se tedy do Ostravy natrvalo vrátí Radovan Lipus a pronajme si pro sebe a rodinu byt někde u Masarykova náměstí nebo u Nové radnice, čímž napomůže k oživení centra?

V bytě, kde jsme v Ostravě žili, teď bydlí moje sestra s rodinou. Ale samozřejmě nevylučuji, že života běh třeba jednou způsobí, že se do Ostravy zase někdy natrvalo vrátím. Nikdy neříkej nikdy.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Atd.", nebo přejděte na úvodní stranu.