Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Hipísák, etnolog a zakladatel DeDeArtu Vladimír J. Horák vystavuje v Lese

Hipísák, etnolog a zakladatel DeDeArtu Vladimír J. Horák vystavuje v Lese

6.2.2014 Obraz & Slovo

Vladimíra Jaromíra Horáka sice živí akademický svět, jeho srdce i vizáž ale stále patří undergroundu, který ho v osmdesátých letech zásadně ovlivnil. Od čtvrtka vystavuje v ostravském Klubu Les výbor ze svého dlouholetého výtvarného projektu DeDeArt.

Zvětšit obrázek

Pedagog, básní, sociolog a kulturní antropolog Vladimír J. Horák.
Foto: Archiv V. J. Horáka.

Etnolog, sociolog a kulturní antropolog Vladimír Jaromír Horák připravil pro nejnovější číslo časopisu Respekt, které právě leží na stáncích, rozsáhlou analýzu o sebevraždách. Učí na Ostravské univerzitě a vedle odborných studií píše i poezii. A podobně jako kdysi Vladimír Boudník miluje drobné urbánní artefakty, které samovolně vznikají ve velkoměstském prostoru. Osobnost s až renesančním rozmachem, dosud ale spíše ukrytá za zdmi Ostravské univerzity.

Vladimíra J. Horáka nejvíce přitahují neoficiální plakátovací plochy v čase postupného rozkladu, když déšť a vítr vytváří na místě nové svébytné umělecké dílo. Cáry papíru, vybledlé barvy na pozadí s nahým betonem nebo prkny staré ohrady, to je esence, která Horáka vzrušuje. A právě tehdy zmáčkne spoušť fotoaparátu a zrodí se dílo nové: Destroyed Details Art Photography čili DeDeArt, jak umělec označuje celý svůj konceptuální projekt. Malá výseč z DeDeArtu je od čtvrtečního večera vystavena v Klubu Les ve Střelniční ulici.

Vladimír J. Horák je lovcem v urbánním prostoru. Nimrod čekající na okamžik, kdy se umění či umělecký efekt zjeví tam, kde se tak dít nemělo, kde to nebyl záměr. „Člověk je sice původcem těchto objektů, ale ve většině případů není původcem jejich konečné umělecké podoby. Umělecký vjem, který se zde ve finální fázi projevuje, vzniká v důsledku prostého plynutí času a jakýmsi zvětráváním nebo zráním původně převážně k pragmatickým účelům zaměřených artefaktů,“ zaujatě vypráví Horák.

Cesta Vladimíra J. Horáka do Ostravy a na zdejší univerzitu byla hodně klikatá. Odchoval ho přerovský underground a komunisty zakázané kapely typu Stará dobrá ruční práce. „Osudovým paradoxem mého života je to, že již od dětství, které jsem prožil na malé hanácké vesnici, jsem si představoval, že jednou budu žít v Praze nebo v Brně. Nakonec jsem se ale oklikou přes Olomouc a německá města Osnabrück a Bingen am Rhein dostal až do Ostravy,“ vypráví deníku Ostravan.cz.

Ačkoliv v Ostravě žije už několik let, s místní uměleckou entitou se sociolog a básník vlastně teprve seznamuje a třeba poetu Petra Hrušku poznal paradoxně až loni v Brně na postundergroundovém festivalu Potulný dělník. Horák je totiž sympatický vlasáč, týpek jako vystřižený z legendární ostravské máničkovské pivnice Spolek někdy k roku 1985. A ani současná akademická kariéra skutečného hipísáka nedonutila, aby si háro nechal ostříhat.

Horák si Ostravu zamiloval a skládá městu poklony, kudy chodí. „Ostrava má velmi fascinující a neopakovatelný postmoderní a postindustriální kolorit. A stejný kolorit mají také její obyvatelé. Asi bych to shrnul tak, i když cítím, že je to do určité míry klišé, že Ostrava i Ostraváci mají za hrubou popraskanou a zčernalou slupkou něžnou duši a dobré srdce. Já to tak alespoň vnímám,“ říká.

I v autorské poezii, kterou na vernisážích zpravidla přednáší, má Ostrava podstatnou roli. „Posmutnělé těžní věže / a zrezivělé pěsti vysokých pecí kdesi na Hlubině / za nimiž v dáli prosvítají siluety beskydských kopců. / Ani nevím, který čert mne sem vlastně zavál, / a proč tady vůbec žiji,“ ptá se Horák sám sebe v jedné z básní.

Jak se ale ukáže o pár strof dále, Ostravákem už chce zůstat: „Je to asi můj osud, prokletý osud, / který už nemůžu a snad ani nechci změnit.“

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.