Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Petrolejové lampy jsou skvělá podívaná. Krupanská i Melník září v životních rolích

Petrolejové lampy jsou skvělá podívaná. Krupanská i Melník září v životních rolích

1.3.2014 Divadlo

Novou inscenaci Petrolejové lampy podle stejnojmenného románu nedoceněného génia Jaroslava Havlíčka představilo v páteční premiéře Divadlo Petra Bezruče. Inscenátoři nový titul avizují jako "paralyzující thriller". Po premiéře je jasné, že inscenace nabízí skvělý divácký zážitek a životní role oběma hlavním protagonistům Sylvii Krupanské a Lukáši Melníkovi, kteří odvádějí mistrovské výkony.

Zvětšit obrázek

Sylvie Krupanská a Lukáš Melník ve skvělé inscenaci Petrolejové lampy.
Foto: Tomáš Ruta

Jeden z nejvýraznějších talentů české literatury 20. století Jaroslav Havlíček už mnohokráte poskytl námět pro filmové dílo, jeho mistrovský psychologický horor Neviditelný se dočkal hned dvou vynikajících filmových adaptací a známý je také úspěch Herzových Petrolejových lamp, přestože se k publiku dostaly v cenzurované a v komunisty upravené verzi tak, jak to režisér původně nezamýšlel.

Divadelní úprava Martina Velíška a potažmo Ivana Rajmonta vychází z románové předlohy, jejíhož vydání se Havlíček nedožil, protože zemřel na vyčerpání v roce 1943. Nutno podotknout, že život samotného spisovatele by vydal na hutné psychologické drama balancující na hraně povinností úředníka a vášnivé posedlosti spisovatele příběhů, krčícího se po nocích při svitu petrolejek. Jaké to je psát za kmitavého plamene starodávné lampy, se sice diváci v Divadle Petra Bezruče nedovědí, přesto jim inscenace Martina Františáka nabídne silný zážitek. Nečekejte ovšem nic pro mladistvé publikum, byť by k tomu podivný podtitul se senzační příchutí mohl svádět. Naštěstí tomu tak není!

Vůně dřeva, korálky rozbíhající se po nakloněné ploše, masky čertů, naléhavá hudba, bohaté expresivní herectví, zdařilá evokace maloměsta na přelomu století, kdy se na obzoru vznáší balón nebo svítí nejnovější hit – elektrická žárovka, to jsou drobnosti, které dotvářejí věrohodný kolorit a sugestivní atmosféru Františákovy inscenace.

Scéna je jednoduchá a přitom zásadní, šikmá dřevěná podlaha, trojice futer, vlevo postel, napravo gauč, nebo naopak– v nakloněné rovině se skrývá komentář k celému statku, na němž se náš tragický příběh odehrává. Hraní střídavě po stranách a střed jako náměstí, hřbitov nebo právě všeobsažný dvorek s latrínou jsou velkorysé, téměř v širokoúhlém podání.

V hlavní roli exceluje Sylvie Krupanská (Foto: Tomáš Ruta)

Nechybí ani molo, kde se obvykle na koncertech promenádují velké pěvecké hvězdy, tady jsou to mistrovské herecké výkony. Inscenace nabízí hlavním protagonistům Sylvii Krupanské a Lukáši Melníkovi životní role.

Postava Štěpky, tak trochu naivní i předčasně vyspělé dívky přerůstající vesnickou omezenost, ale postrádající nadprůměrný důvtip, sedne Krupanské daleko lépe než předchozí extravagantní dívky nebo komické etudy. Ostře řezané rysy i původ ji přímo předurčují o ovládnutí této postavy ironickou směsí tragikomičnosti.

Lukáš Melník hraje další expresivní šarádu, která je inverzí jeho nezapomenutelného Bezruče. Ovšem tentokrát to místo rukou jsou nohy, které mu vypovědí poslušnost.

Ale není třeba předbíhat. Františákovy Petrolejové lampy mají pozvolnou gradaci a tam, kde se většinou zasekne druhé půle inscenace po oddechové přestávce, se naopak ještě dále přitvrzuje.

Výjev z inscenace Petrolejové lampy

Výjev z inscenace Petrolejové lampy (Foto: Tomáš Ruta)

Drama stoupá a dostává omamné kontury díky magickým prostředkům. Na scéně například nechybí postavy ve věrohodných maskách čertů, kteří po šikmých prknech podlahy vrhají skotačící korálky. Z knihy zatuchlého intelektuála se vyvalí mračna prachu, až se herci i s publikem mohou zalknout, a dveře do hrobky, do jakéhosi podsvětí se ztotožňují s poklopem místní žumpy. Na dveře latríny se pak křídou zapisují ti, kteří už do této jiné dimenze vlastní existence vstoupili.

Vrcholnými momenty jsou atmosférické drobnosti, které ale zdařile vykreslují rozpoložení postav, například roztáčení gramofonu, když je Štěpka požádána Pavlem Malinou o ruku. V jedné chvíli je to gesto zastírající rozpaky a pak, když přijde otec Štěpky, stává se jeho roztáčení kliky gramofonu výmluvným gestem nesouhlasu.

Dalšími vrcholnými momenty jsou strhující scény s nemocným syfilitikem Malinou, kdy jej Lukáš Melník v expresionistické souhře dává do roviny s filmovým Petrem Čepkem, ale pořád zůstává svůj – maluje na zdi i na jevišti svůj vlastní obraz expresionistického Křiku a navazuje třeba už na zmíněnou bezručovskou expresivitu z jiné Františákovy inscenace.

Skvělá je hudba Nikose Engonidise, využívající klasické nástroje, jako jsou třeba tklivé a expresivní housle. Co se týká výtek – tak hlavně, všechny petrolejky jsou elektrické, místo fazolí se po pódiu kutálejí syntetické korále.

Pokud měl někdo někdy náhodou pocit, že je Jaroslav Havlíček poněkud upozaděným čítankovým autorem, tady jej Martin Františák se svými spoluhráči hravě přesvědčí o opaku. Pro něj je skvělou příležitostí k zapojení celé škály expresivních prostředků, což už v Havlíčkovi dříve objevili právě filmoví tvůrci jako Juraj Herz nebo Jiří Svoboda. Teď je tomu vlastně i na divadle.

A navíc Divadlo Petra Bezruče má vedle strýčka Váni už druhou skvělou inscenaci, kde se řeší otázka existence naší minulosti, protože nejen naši rodičové začínali na statku, ještě než se na Ostravsku začalo těžit uhlí. A u Františákovy inscenace nelze opomenout důležitý fakt – že Ostrava, to byl taky kdysi jeden velký statek, na kterém vyrůstali bratři Karel a Petr Čepkovi, statek, jehož minulost, stejně jako minulost města jsou systematicky likvidovány.

Naštěstí Petrolejové lampy ukazují opak, už jen tím, že druhý z bratrů Karel symbolicky ztvárňuje roli starého statkáře. Kdo neviděl, neměl by vynechat, a to nejen milovníci divadla.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.