Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Koncerty filharmonie pro děti jsou skvělý nápad, rozpaky ale trvají

Koncerty filharmonie pro děti jsou skvělý nápad, rozpaky ale trvají

3.3.2014 Hudba

Zpíváme aneb melodie v hudbě. Pod tímto názvem představila v neděli Janáčkova filharmonie třetí pokračování svého Rodinného cyklu. Deník Ostravan.cz tentokrát o recenzi požádal muzikoložku Annu Neuwirthovou.

Zvětšit obrázek

Koncerty Rodinného cyklu mívají velmi pěknou návštěvnost.
Ilustrační foto: Ivan Korč

Rodinný cyklus Janáčkovy filharmonie je určen návštěvě dětí a jejich rodičů, prarodičů či příbuzných. Setkání si nekladou nižší cíl než přiblížit dětem svět klasické hudby, a to hravou, humornou a interaktivní formou. Padesátiminutové hudební projekty čerpají náměty ze základů hudby samotné – rytmu, barvy, dynamiky a melodie. Aby se dětský divák během koncertu neztrácel, pomáhají mu z jeviště dva průvodci Olinka a Vláďa.

Některé děti jsou však na koncert už předem připraveny – dvě hodiny před představením totiž mohou pod vedením lektorů České Orffovy společnosti pronikat do tajů aktuálních hudebních témat. Krásná myšlenka, ušlechtilý záměr.

Věrní posluchači – návštěvníci Rodinného cyklu už znají rozličné ostravské rodiny Tichých, Urputných či Nevyzpytatelných, které ne a ne přijít, ani když jim hrají. To nevadí, protože výbornou hereckou práci odvádějí postavy sourozenců Olinky (Pavla Gajdošíková) a Vládi (Michal Sedláček), kteří svými rychlými převlékacími akcemi a místy až šaškovským přehráváním svých replik udržují pozornost malých diváků.

Stejně tak tomu bylo i v právě uplynulou neděli, kdy ústředním tématem setkání byla melodie. Tentokrát byli Olinka s Vláďou nemocní a hledali způsob, jak se nachlazení zbavit. Pomoc zkoušeli najít v hudbě a ve zvláštních směsicích slov, které byly spíše asociačními gejzíry (např. od nudlí, přes mouku a těsto zase k nudlím respektive špagetám). Vše je propojeno ukázkami krásných melodií z kompozic Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, Sergeje Prokofjeva, Franze Schuberta, Wolfganga Amadea Mozarta, Leoše Janáčka a Antonína Dvořáka.

Nachlazení hlavních aktérů bylo natolik zdlouhavé a plné zvratů, že se překrývalo s hudebními ukázkami. Nepomáhalo přivolávat ani členy zmíněných ostravských rodin, jejichž jména korespondovala s průběhem některých hudebních ukázek. Pomohl až zpěv přizvaného mladého umělce, žáka ZUŠ B. Martinů v Havířově Dominika Macka, který svým přednesem dvou upravených lidových písní přesvědčil, že zpěv je krásná dovednost. A proto nebylo od věci, že si také rodiče v sále zazpívali píseň Pilky s pohybovým doprovodem svých dětí. A vše dobře dopadlo a zazvonil zvonec Humoreskou.

Dobrá práce, řeklo by se. Dospělý i dětský posluchač a divák je spokojen – Janáčkova filharmonie je profesionální těleso, které světovou hudební literaturu ovládá a herecký projev obou moderátorů umí rozesmát. Jenže…

Marně hledám spojovací prvek celého večera. Bylo to opravdu to avizované téma melodie, o kterém jsem na koncertě v podstatě neslyšela mluvit? Nebo místy děsivé nachlazení Olinky a Vládi? Smrkající dirigent? Nebo snad hudební dramaturgie večera? Nebo celý programový plán Rodinného cyklu?

A co vlastně mělo dětem přiblížit klasickou hudbu? Ukázky z kompozic skladatelů rozmanitých slohových období, ke kterým jsme se kromě několika slov v papírovém průvodci nic nedověděli? Či snad herecké vystoupení uvádějící dvojice, která na sebe strhávala nepoměrně větší pozornost? Nebo to bylo v rukách přizvaného hosta? Nebo „interaktivní“ podupávání do rytmu Pilek a napodobování zvuku pily dětmi, kterým se zrovna chtělo? Anebo že by to byl ten závěrečný zpěv písně To ta Heľpa v podání přizvaných „dětí z klubu“, ke které nedostaly zpětnou vazbu? A ty děti, které zůstaly sedět, protože nejsou členy klubu, se nesmějí k hudbě přiblížit?

K rozporuplným pocitům z koncertu mi tak přibývá ještě jedno překvapení týkající se scénáře a režie – od zkušených pedagogů Lenky Jaborské a Martina Ptáčka bych očekávala propracovanější metodický postup. Ještě že ten papírový průvodce koncertem vyhlíží vesele. Těch několik chyb v textech se snad do příště ztratí.

Tak jako tak, ostravská filharmonie se vydala novou cestou, kterou zatím ještě nemá úplně prošlapanou (kromě výchovných koncertů, ale s nimi teď nemůžeme srovnávat), a zdá se, že ještě chvíli potrvá, než najde rovnováhu mezi hudbou, sdělením a hrou v padesátiminutové dynamické produkci.

Ale nápad a směr je zvolený dobře. Svědčí o tom závěrečný vřelý potlesk publika, stejně jako děkovný dopis jednoho posluchače, se kterým se Janáčkova filharmonie ráda pochlubila na svých webových stránkách.

Anna Neuwirthová | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.