Janáčkův máj

Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo S hercem Komorní scény Aréna Albertem Čubou o Ukrajině, Přízracích i síle divadla
PLATO-2016

S hercem Komorní scény Aréna Albertem Čubou o Ukrajině, Přízracích i síle divadla

11.3.2014 Divadlo

Herec Albert Čuba patří k oporám Komorní scény Aréna, která je od víkendu ověnčena Cenou Alfréda Radoka v kategorii Divadlo roku. Albert hraje řadu velkých a hlavních rolí. Existují dokonce inscenace, které byly v Aréně na repertoáru několik let, například Penzion pro svobodné pány nebo Brýle Eltona Johna. A diváci na ně chodili (a chodí) opakovaně s tím, že se jdou podívat na Alberta Čubu.

Albert Čuba v inscenaci Gogolových Hráčů. Zvětšit obrázek

Albert Čuba v inscenaci Gogolových Hráčů.
Foto: Komorní scéna Aréna

Alberte, vy nejste jen herec, který se věnuje divadlu. Vy jste člověk, alespoň jak lze soudit podle vašich jiných aktivit, ať už namířených do společenského dění nebo do recenzentské práce v časopise o vědecko-fantastické literatuře, který intenzívně vnímá svět kolem sebe. Co si myslíte o současném dění na Ukrajině?

Nemám dobrý pocit. Je to ukázka toho, jak stát, jakým je Rusko, hodlá své moci a síly využít pro dosažení svých zájmů. Dění na Ukrajině mne trochu děsí.

Bojíte se?

Zatím ne. Říkám si, že je to ještě poměrně daleko. Nenazval bych svůj pocit úplně strachem. Je tady otázka, nakolik ta paměť na sovětské časy a sféru vlivu je silná v mysli ruských lidí, a především jak silná je touha to všechno obnovit. Viděl jsem svého času pár filmových dokumentů z Ruska, ve kterých mluvili generálové a politici. Ti byli velmi nešťastní z rozpadu Sovětského svazu, Gorbačova považovali za zrádce a nejraději by všechno obnovili. Neznám převládající pocit v ruské mladé generaci.  Ale mám dojem, že lidé, kteří na tu sílu a moc byli hrdí, chtějí staré časy obnovit. Bojím se, že pokud Putin, který je v současnosti velice silný a není síly, která by ho odstranila ať už demokratickou silou nebo vojenskou, tak pokud ten Putin získá pocit, že Rusové ve většině chtějí mocenský vliv Ruska ve světě obnovit, jim půjde na ruku. On dělá to, co Rusové chtějí. Konec konců, je dnes doma nejpopulárnější, než kdy byl.

Někteří herci mluví o vlivech z denního dění ve světě, které jim komplikuje práci. Ostatně, mám známého, který se živí kreativní prací, a ten mi dnes ráno zavolal, že se nemůže soustředit na práci a myšlenky mu pořád utíkají na Ukrajinu, kde má přátele…

U mne to tak není. Když se něco děje, tak mi to naopak pomáhá. Najednou to, o čem hrajeme, dostává aktuální význam. To se mi pak stává, že si uvědomím tu vazbu mezi jevištěm a skutečností. Ale že by mi to komplikovalo práci, to asi ne.

Tak pojďme k vám do divadla. V chystané inscenaci Ibsenových Přízraků hrajete Osvalda Alvinga. Jak se cítíte necelé dva týdny před premiérou?

Jsem trošku nervózní. Je to náročná hra, je to složitá postava. Je to těžké, ale to neříkám coby alibista. Jsem zvědav, jak to zvládnu. Ta postava vyžaduje velké zvnitřnění. Tady nejde o nějaké vnější herectví. To, co na jevišti bude vidět, musí vycházet opravdu z vnitřku. Tak čekám, kam až mne to pustí.  Zatím během zkoušení mne to ještě nepustilo dost hluboko, jak by mělo.  A to se pak jako herec necítím úplně dobře, protože cítím, že je tam velké rezerva. Teď hledám cestu do nitra postavy Osvalda.

Tak premiéra je za čtrnáct dnů, to je poměrně dost času…

Já doufám.

V inscenaci Gogolových Hráčů hrajete podvodného karetního hráče Ichareva. V herecké akci tam vypadáte jako profesionál ze světa karetních her. Učil jste se roli v kasinech, nebo v nějakém pokerovém doupěti?

Režisér Ivan Krejčí pozval na zkoušku profesionálního hráče pokeru. Ten nám ukázal nějaké triky a hlavně nám vysvětlil filozofii hráčů. V mém případě se ale asi projevil vliv z minulosti, kdy jsem už na konzervatoři rád hrál a vlastně rád hraju a rád si hraju dodnes. Třeba dnes počítačové hry o virtuální ceny.

Ještě k roli Ichareva: V závěru máte velký monolog hráče, který si myslí, že je ze všech nejlepší, a najednou narazí na nejméně rovnocenné protivníky. A vy ten monolog hrajete pokaždé trochu jinak, sice ne s nějakými zásadními změnami, ale v jemných odstínech se reprízu od reprízy lišíte. To je výsledek vědomé práce na roli, na postavě, která u vás nikdy nekončí, nebo je to náhoda?

Za ten zatím poměrně krátký čas, co jsem u divadla, jsem zjistil, že můj přístup k postavám, které hraji, se proměňuje a vyvíjí. Je to dáno i tím, že jsme komorní divadlo. U úspěšných inscenací hrajeme velký počet repríz. A pro mladého herce je velké plus, že má možnost odehrát si padesát, šedesát repríz. To se hercům ve velkých repertoárových divadlech nemůže stát, ti s postavou končí po patnácté repríze. Já hraju některé postavy už pět let.  Třeba v Brýlích Eltona Johna nebo v Penzionu pro svobodné pány. A to jsou ve srovnání s premiérou už dnes zcela rozdílné výkony, protože se v nich odráží ta pětiletá zkušenost. Když zkouším nějakou novou hru a odehraju premiéru, někdy si po ní řeknu, že to ještě není úplně ono. A až postupem během repríz se dostávám k jádru postavy. Paradoxně si myslím, že je to chyba. Měl bych na to přijít během zkoušek.

Jestli dobře rozumím, nemluvíte o vnějších hereckých prostředcích, ale o vnitřním stavu postavy….

Ano, přesně tak. Ten závěr u Hráčů je dost náročný. A stává se mi, že mne někdy diváci vyprovokují. Někdy se smějí Icharevovi a mne jako Ichareva, jako postavu, vytočí. Až mne naštvou. A já jim to pak vracím, já jim to prostě nasolím. Vy jste se mi smáli celou dobu, tak teď se já vysměju vám…

V inscenaci Ruské zavařeniny máte na konci slova „Tady bude Disneyland!“ Myslíte si, že divadlo má tu sílu, aby se ze světa nestal Disneyland?

To je právě ten problém. Já si myslím, že divadlo už tu sílu nemá. Lidé, kteří opravdu o světě rozhodují, divadlo neberou v potaz. Kdyby divadlo vytvářelo nějaký soustavný tlak…, ale i tak asi ne. To by museli být úplně jiní lidé, myslím ty, co mají rozhodující vliv na vývoj ve světě. Divadlo může možná něco málo dobrého podpořit. Ale pokud lidé v sobě principy a spravedlnost nemají, tak divadlo nemá sílu ani je, ani svět změnit.

Tak na co divadlo máme? Na to, abychom my, kteří chodíme do divadla, se plácali vzájemně po zádech s tím, jak jsme dobří a jak je nám spolu s divadelníky v tom mikrosvětě dobře?

To asi také ne. Divadlo má určitě sílu poukazovat na problémy, které ve společnosti jsou.  V průběhu delšího času může působit pozitivně. Že by dnes ale na základě jedné inscenace se rozjely demonstrace, to už asi ne. Ale když člověk kolem sebe v životě vidí něco, s čím už se setkal v divadle v projevech postav, s jednáním, které není úplně v pořádku, tak se mu to ve skutečnosti o to snáz rozklíčuje, mnohem snadněji pozná, co je špatně. Nebo vidí, že je něco špatně, ale neví proč. Nevidí do hloubky procesů. A tu hloubku, nebo nahlédnutí do ní, může divadlo zprostředkovat.

Poslední otázku kladu všem ostravským hercům. Jak byste se díval na nabídku k angažmá v jiném divadle?

Tohle mám poměrně jednoduché. Mám na Ostravsku kořeny, mám tady rodinu a děti. Takže asi bych takovou nabídku nepřijal.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.