Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Restaurace u radnice servírovala Tichou hrůzu, specialitu Norberta Lichého

Restaurace u radnice servírovala Tichou hrůzu, specialitu Norberta Lichého

13.3.2014 Obraz & Slovo

Tichá hrůza, neslavnější kniha hororových povídek vydaná kdysi v Československu, se musí podávat za studena. O tom není pochyb. Zejména v okamžiku, kdy se jejím interpretem stává jeden z nejlepších herců Norbert Lichý. Ve středu večer v Divadélku pod věží pod ostravskou radnicí ji servíroval minimalisticky a vybraně.

Zvětšit obrázek

Norbet Lichý během čtení z knihy povídek Tichá hrůza.
Foto: Martin Jiroušek

Přestože je na stylovém a záměrně decentním plakátu k pořadu zaměstnán cigaretou a sirkami, horor tento večer ovládne nekuřáckou část čtenářovy duše, tak aby si jej jako vybraný chod mohli vychutnat zřejmě i ti nejvěrnější gurmeti. Krátce po osmnácté může skutečně velmi tichý večer plný hrůzy začít.

Norbert Lichý vchází okázale, pomalu, s náležitou vážností za úvodních tónů hudby Petera Gabriela, kterého zanedlouho můžeme v Ostravě osobně. Tady je ale přítomen jeho duch. V havraním rubáši, tedy kabátě černém jako uhel, vypůjčeném z kostýmu Krále Leara, nastoupí Norbert Lichý na vyvýšené pódium. V potemnělé, mahagonově ponuré atmosféře, za dramatického tónu, který nemůže nepřipomenout úder od víka rakve!

Dramaticky odkládá kabát a opět celý v černém usedá za stůl s lampičkou a mikrofonem. Hudba mlčí. Hlavní part přebírá na více jak hodinu čtené slovo. Je třeba zdůraznit, že čtené, nikoliv inscenované, čtené a soustředěné na chladný hororový efekt s procítěným posláním.

Začíná první a nejdelší chod ze dvou pokrmů mistra večera – Specialita šéfkuchaře. Jedna z méně typických povídek Tiché hrůzy, ale zřejmě nejrafinovanější ukázka práce s literárním hororem, který se vkrádá tiše, nenápadně, až ve výsledném efektu zcela ochromí svého čtenáře, tedy dnes posluchače. Je určená skutečným fajnšmekrům, kde se hrůza ukrajuje stejně rafinovaně jako plátky čajového másla rozplývající se na špičce jazyka. Tento večer, na správném místě, v pomyslné hrobce, za účasti vybraného postaršího publika, šedovlasého a vrásčitého, kdy jen několik mladých tváří čeká na nevyhnutelnou ruku osudu, která je jednou neomylně uchvátí do náruče věčnosti.

„Nepřítomnost jakéhokoli koření je pouze jedním z mnoha pozoruhodných rysů, kterými se vyznačuje Sbirrova restaurace. Měl bych vás připravit i na ty ostatní. Tak například se tu nepodávají vůbec žádné alkoholické nápoje, vlastně vůbec žádné nápoje kromě čiré, studené vody, prvního a jediného nápoje, bez něhož se člověk neobejde,“ pronáší sytě zabarvený hlas do mikrofonu a host v sále Divadélka zalituje, že si ani tu vodu, banální čistou vodu nemůže objednat. Provoz v restauraci, kde sedíme, je záměrně utlumen.

Hladoví, vybičováni k mukám delikátním čtením o vybrané lahůdce, musí být i ti němí svědci na fotografiích největší slávy tohoto funkcionalistického sálu jako Maruška Rottrová nebo Pepa Dvořák v době své největší slávy, v  70. letech. Škoda, to čtení a hlavně kongeniální propojení fikce se skutečností přímo svádí k zaslechnutí aspoň jemného cinknutí skleniček, kovového úderu příborem, ale tady kromě hlasu předčítače zhola nic, jako ta pomyslná čirá voda z povídky.

Čtení jde celkem rychle, ale přestože je to podle Norberta Lichého nejdelší kousek z Tiché hrůzy, na hodinu mu nevystačí. Přichází chod druhý, neméně rafinovaný, výjimečné Meze Waltera Hortona. Šílený příběh o mimořádně talentovaném klavíristovi, který získal zázračnou vlastnost přehrát z paměti jakoukoliv skladbu. Jakkoliv obtížnou a navíc v bezkonkurenčním virtuózním podání. Opět slavná věc, zfilmovaná stejně jako předchozí Specialita šéfkuchaře.

Hlas z mikrofonu a čtenář na pódiu mají ještě větší jistotu a slyšitelnou i viditelnou radost z nabízeného materiálu. Ve skutečnosti ale nepadne jediný tón, nezazní jediná klávesa piana, jediná nota. Materiál je i tak silný a absence jakéhokoliv podkresu vůbec nemusí vadit, i když prostředí, krásně ponurá jakoby pohřební či smuteční společnost pamětníků, k tomu svádí.

Konec je jednoduchý, na třetí skvost Zástup od obecně známého Raye Bradburyho přijde řada až někdy příště. Norbert Lichý je totiž vzácné zapálen pro věc a Tichá hrůza mu sedne jako ulitá, jeho přátelé a dramaturgové dnešního večera herci Jan Fišar a Tomáš Jirman, přestože nejsou dnes večer tichého a hrůzostrašného rituálu pro zaneprázdněnost účastni, s ním určitě počítají do některého z dalších svých pravidelných poetických pořadů, které se zde v Divadélku pod věží konají co čtrnáct dní.

Tichá hrůza v podání Norberta Lichého tak v Ostravě určitě neřekla své poslední slovo. Ale jak by klasik Stanley Ellin autor Speciality šéfkuchaře mohl slovy postavy snědeného hrdiny Lafflera dodat: „Gurmán se přecpává, a proto vyžaduje stále širší okruh zkušeností k jitření svých přesycených smyslů, zatímco prapodstatou gurmeta je prostota.“

Hororový večer plný Tiché hrůzy v podání Norberta Lichého byl jednou z takovýchto prostých ukázek, do jaké hloubky je možno si jistou emoci vychutnat.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.