Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Filharmonie by u mistra Haydna složila zkoušky na dvojku. A to je chvalitebné

Filharmonie by u mistra Haydna složila zkoušky na dvojku. A to je chvalitebné

21.3.2014 Hudba

Od klasiky po modernu. Nebo také ze Země hluboko do vesmíru. Podobné myšlenkové rozpětí měl čtvrteční koncert Janáčkovy filharmonie v Domě kultury města Ostravy. Navíc – jako sólista zazářil mladý talentovaný hornista Přemysl Vojta.

Zvětšit obrázek

Janáčkova filharmonie hrála pod vedením Leo McFalla.
Foto: Ivan Korč

Když rakouský klasicistní skladatel Josef Haydn komponoval šestou ze svých 108 (!) symfonií, myslel na ryze praktické účely. Aby symfonie byla dostatečně reprezentativní po stránce nástrojové virtuozity a také aby měla co říci hudebně výrazovými prostředky. Jako jistá reminiscence na barokní sloh se v této kompozici objevuje členění orchestru na dvě skupiny: sólovou a orchestrální. Tedy něco na způsob concerta grossa. Sólově se předvedou zejména první housle, violoncello, flétna a fagot. První housle patřily koncertnímu mistru Pavlu Doleželovi. Sólový part violoncella obstaral koncertní mistr Jiří Hanousek.

Dirigent Leo McFall zvolil v první větě (Adagio. Allegro) opatrnější tempo. Úvodní tóny Adagia postrádaly rubatovou lehkost, gradace k dominantě už byla přesvědčivější. Téma Allegra, jímž je v podstatě rozložený kvartsextakord a stupnice D – dur je uvedeno nejprve flétnou. Tady se interpretka nevyhnula malé nepřesnosti.

První věta na mne trochu působila dojmem jisté nesehranosti, jako by se orchestr s dirigentem hledali. Druhá věta Adagio je velkou příležitostí pro prvního houslistu (Haydn si vlastně part psal pro sebe a hrál jej při uvedení symfonie sám). Druhá věta již působila kompaktnějším dojmem. Menuetto bylo rovněž hráno precizně jak sólovými vstupy flétny, tak hoboji a fagotu. Poslední věta Allegro opět přejímá takřka totožné téma (rytmicky odlišné) jako má první věta – stupnice D – dur.

Na Koncert pro lesní roh a orchestr č. 2 Es dur Richarda Strausse můžeme pohlížet ze dvou odlišných úhlů. První bude ten pozitivnější: je to skladba vytvořená v roce 1942 v podstatě pozdně romantickou hudební řečí. Může být vnímána jako návrat k dávným jistotám, byla také komponována v Straussově luxusním sídle v Alpách.

Druhou stránkou věci je, že Straussova notně monotónní a eklektická hudební řeč, která se uzavřela do romantického vakua, vyhovovala vkusu nacistického režimu. Ten také Strausse povýšil na prezidenta státní organizace na podporu hudby. Nutno dodat, že se skladatele vůbec nezeptali. Koncert je tak uprostřed devastující druhé světové války jakýmsi sentimentálním romantickým únikem. Ani stopy po nějakém zneklidnění, bolesti, varování či protestu.

V třívětém koncertu se blýsknul mladý hornista Přemysl Vojta. Sympatický sólista, který má za sebou přes svůj věk vavříny z mezinárodních soutěží v Brně, Bratislavě či Mnichově prokázal nástrojovou virtuozitu a velkou muzikalitu. Jeho nastudování bylo spolehlivé technicky i intonačně. Také vedení orchestru Leem McFallem bylo jisté.

Nejkrásnější překvapení večera však přišlo po závěru této skladby. Po několikanásobném aplausu se Vojta vrátil na pódium a zahrál přídavek. Byla jím skladba Appel Interstellaire Oliviera Messiaena. Tato geniální pětiminutová skladba, která je součástí Messiaenovy obrovské kompozice Z kaňonů ke hvězdám, byla jednoduše úchvatná.  Kompozice má zvláštní osud. Vznikla nejprve jako ohlas na smrt mladého francouzského skladatele Jean-Pierra Guézeca. Teprve později při komponování jiné skladby se Messiaenovi líbila natolik, že ji použil i do svého velkolepého díla Z kaňonů ke hvězdám. Vojta se v přídavku velice líbil: skladba je působivá, využívá různých technik od glissand, přes tóny hrané v minimální dynamice přes napůl zavřené klapky. Sugestivní melodie evokuje dialog s vesmírem. Je to velmi naléhavá, znepokojující otázka. Vojta sklidil přídavkem oprávněně velký úspěch a ostravské publikum prokázalo schopnost přijmout hudební modernu s pochopením.

Ústřední skladbou večera, byla kompozice, jež není v koncertních sálech žádnou popelkou. Beethovenova 6. symfonie zvaná Pastorální patří k nejpopulárnějším skladbám tohoto hudebního génia. Skladba přivádí pocity, které evokuje Haydnova symfonie Ráno k dokonalému ztotožnění s mimohudební představou. Tady se již nachází konkrétní program napsaný samotným skladatelem. Přírodní a venkovská symbolika byla Beethovenově utrápené duši velmi blízká. Orchestr pod vedením Leo McFalla zahrál symfonie přesvědčivě. Tento filharmonický koncert byl velmi příjemný a pestrý. Můžeme se těšit na jeho pokračování příští čtvrtek.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.