Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo S fotografem Martinem Strakou o chvílích, kdy fotoreportér prostě musí

S fotografem Martinem Strakou o chvílích, kdy fotoreportér prostě musí

7.4.2014 Obraz & Slovo

Až do konce dubna 2014 je v kavárně knihkupectví Academia v centru Ostravy k vidění výstava snímků jednoho z nejlepších ostravských fotoreportérů Martina Straky. Snímky v budoucnu ozdobí interiéry Českého rozhlasu Ostrava, kde se ocitnou na čestném místě mezi fotografiemi Jindřicha Štreita a Martina Popeláře. Zároveň se stanou vedle mnoha dalších fotografií součástí připravované Strakovy knihy. S deníkem Ostravan.cz si Martin Straka nad některými vybranými snímky povídal o tom, jak vznikaly.

Zvětšit obrázek

Fotoreportér Martin Straka na výstavě svých snímků v Academii.
Foto: Archiv M. Straky

„Já nemám rád slovo muset. Ale jako fotoreportér se dostávám do situací, kdy musím často. Jsou zkrátka situace, kdy nezbývá, než všeho ostatního nechat a mačkat spoušť. Většina vystavených fotek vznikla právě tímto způsobem,“ říká Martin Straka o názvu výstavy, který zní Když fotoreportér musí.

1

Foto: Martin Straka

Velkou část vystavených fotografií tvoří snímky z festivalu Colours of Ostrava. Mezi záběry z koncertů se ale trošku vymyká snímek ze zákulisí, na kterém zpěvák Jamie Cullum pózuje na zádech dívky. Jak vznikla tato situace?

Tehdy byla neděle a moje kamarádka Alice Titzová mi volala, že se chystá setkání Jamieho Culluma s několika fanoušky a prý jestli bych to nemohl nafotit. Já říkám: ale vždyť v tu dobu bude hrát můj miláček Mike Patton! Nakonec se ale přece jen podařilo vymyslet, jak to stihnout. Když skončila tisková konference, Jamie odešel do backstage, kde bylo připraveno setkání s fanoušky. Jedna slečna, která tam stála, v jednu chvíli řekla: Hele, Jamie, já mám takovou zvláštní prosbu – mohl bys mi vlézt na záda? No, a Jamie této křehké dívce opravdu vyskočil na hřbet a udělal tohleto gesto…

3

Foto: Martin Straka

Úplným opakem této veselé fotky je snímek temného Nicka Cavea. Ta fotka je opravdu hodně temná, stejně jako jeho hudba…

Přesně tak. Z koncertu Nicka Cavea bylo možné fotografovat jen jednu píseň, takže nebylo moc času. Jsem moc rád, že se tam v jednu chvíli naskytla možnost vyfotit tuhle situaci. Nicka Cavea jsem fotil ještě v Berlíně, ale tuhle fotku z Colours mám nejraději. Je to přesně tak, jak říkáš – temnota, půl tváře a lampa, která evokuje měsíc. Tohle je zkrátka typický Nick Cave.

4

Foto: Martin Straka

Pak tady je zajímavá a docela akční fotka z koncertu Flaming Lips…

Já většinou cítím před fotografovaným objektem hlavně pokoru, ale někdy člověk musí být trochu drzý. A zrovna tahle fotka je o drzosti, ten záběr jsem pořídil z velmi těsné blízkosti. To je jedna z chvil, kdy musíš. Hrají divocí Flaming Lips a ty se tam prodereš a stojíš s tím foťákem na špičkách jako žirafa, protože víš, že ten frontman je blázen a že přijde až k tobě… Někteří kolegové mají v takových situacích strach o foťáky, ale já na tohle kašlu, protože tu fotku prostě chci.

43

Foto: Martin Straka

Teď něco z úplně jiného soudku. Vlastně to slovo soudek opravdu sedí, jen v trochu jiném významu. Jak vznikla tahle fotka tlouštíka?

Tahle je z mezinárodního festivalu tetování z Opavy. Šel jsem ke sportovní hale, všude bylo plno lidí a už z velké dálky jsem viděl tohohle chlápka. Byl celý potetovaný a kouřil. Nejprve jsem ho vyfotil z dálky třístovkou, pak jsem vyměnil objektiv, nasadil dvoustovku a šel blíže. Když zjistil, že ho fotím, tak se usmál a strčil si tam to cigáro. Tohle jsou přesně ty situace, kdy prostě musíš

28

Foto: Martin Straka

Úplným protipólem k tomu tlouštíkovi je fotografie se sportovním námětem, která visí hned vedle. To je ze Zlaté tretry?

Jasně, to je Zlatá tretra. Tam fotíš sprintera Bolta a všechny ty krásné atletky, které tam jsou, to je tvoje základní fotoreportérská povinnost… Ale kdekoliv, kde jsem, se snažím dívat i okolo a je úplně jedno, jestli jsem na automobilových závodech v Itálii, v Americe nebo na Zlaté tretře v Ostravě. No a pak tam vidíš tyhle dívky a jenom čekáš a hraješ si. Fotografie je tak trochu tělocvik a kromě toho, že furt taháš ty těžké věci, tak se všude kroutíš, plazíš a děláš stovky dřepů denně, abys našel vhodný úhel. Tak, aby v záběru nebylo nic jiného než tyhle slečny a velká obrazovka s atlety.

Rich

Foto: Martin Straka

Když se dívám na tuhle fotku radniční věže za úplňku, říkám si, jestli šlo o náhodu, nebo sis na tento záběr počkal…

Nevím, co je náhoda, já náhody vůbec neřeším…. Jak tohle vzniklo? Miluji plavání a saunu, to jsou moje hlavní zimní sporty. Jel jsem takhle jednou z Čapkárny, venku hluboký mráz, a když jsem projížděl kruhový objezd před Novou radnicí, spatřil jsem tohle. Málem jsem naboural. Okamžitě jsem zastavil, zapnul všechny blinkry a vyběhl jsem s ještě mokrou hlavou a foťákem ven, protože jsem věděl, že může přijít mrak a tenhle záběr už neudělám. A taky že jo, mám jen tři záběry, protože pak skutečně přišly ty mraky. Od té doby si s tím motivem hraju a když je úplněk,si tam někdy i zajedu. Ale takhle se to už ani jednou nepovedlo.

4b

Foto: Martin Straka

Další sportovní fotka, plavec a kačer. To je Ostravice?

Ne, tohle není z Ostravy, je to laguna v parku Michalov v Přerově. Tam jsem fotografoval plavání otužilců. Krásné světlo, plavci a také kachny a kačeři. Říkal jsem si, že by bylo fajn vyfotit plavce s kačerem. Byl jsem tam zhruba tři a půl hodiny a pořád nic. Až při odjezdu, když už jsem byl u auta, jsem se otočil a ten kačer byl tam. Ve vodě byl zrovna poslední plavec. Tak běžím zpátky, s pokorou tiše do kolen, a tiše čekám… Vyšly jen dva nebo tři záběry. Nevím, jestli to tak opravdu je, ale všichni lidé, kteří tuhle fotku vidí, mají pocit, že se ti dva na sebe v ten okamžik dívají.

5b

Foto: Martin Straka

A nakonec něco úplně jiného. Fotka se mezi těmi ostatními vymyká, protože na první pohled není úplně jasné, co znázorňuje.

To je to, co mám na fotkách rád. Že v sobě mají vtip a že u lidí dokážou vyvolávat různé asociace, protože nevědí, co to je … Tohle je snímek z balónového létání v Ostravě-Porubě. Byl tam strašný rambajz. Když jsem přišel, uviděl jsem na zemi bílý balón a v něm tyhle dvě děti. Okamžitě jsem všeho nechal a začal fotit, protože jsem věděl, že za chvilku asi přijde někdo, kdo ty děti z balónu vyhodí. A taky že jo, mám jen pár záběrů. A stálo to za to, tahle fotka nakonec vyhrála Cenu města Katovice v mezinárodní soutěži Slezská novinářská fotografie a patří k těm, které mám nejraději.

Aleš Honus | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.