Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo S hercem Miroslavem Ratajem o životní zralosti, extremismu i divadelním publiku

S hercem Miroslavem Ratajem o životní zralosti, extremismu i divadelním publiku

18.4.2014 Divadlo

Letos jednasedmdesátiletý Miroslav Rataj působí už dvě desetiletí v Národním divadle moravskoslezském. Počet svých rolí dorovnal na číslo 200. I když je již pracujícím důchodcem, ještě by s divadlem skončit nechtěl a doufá, že mu zdraví ještě chvíli sloužit bude a že jej diváci rádi na jevišti ještě uvídí. A doufá oprávněně, mnozí se stále těší na jeho hereckou noblesu a krásný hlas.

Zvětšit obrázek

Herec Miroslav Rataj při rozhovoru pro deník Ostravan.cz
Foto: Ladislav Vrchovský

Jak se žije herci v důchodu v Ostravě?

Hrozně. Protože mám tolik představení, tolik práce, jako nikdy dřív.

Čím to je?

Asi tím, že jsem nejstarší muž v souboru a možná i v divadle. A i když se někdy jedná o malé role, jsem rád, že do party jdu, že můžu něco dělat. Kromě toho mám i další aktivity mimo divadlo.

Jaké?

Například včera jsem jel do Havířova, kde občas dělám čtení z knížek v klubu přátel Viktora Fischla. Tentokrát byl na programu židovský spisovatel Chaim Potok. Ještě dnes se stydím, že jsem při četbě podlehl citům. Bylo to o Hirošimě, Nagasaki, Židech, Esteinovi…  Když přišel okamžik, ve kterém padla informace, že tu atomovou bombu vlastně vymyslel také Žid, tak jsem najednou nemohl číst dál.

Ale to o čem mluvíte, to je snad požadavek na herce, aby byl schopen prožitku silných emocí…

Jenže je musí mít pod kontrolou. A to já včera neměl. Najednou byl v textu výkřik proti Bohu a už se to sypalo. Potřeboval jsem chvíli na vydýchání, pauzu. Už se mi jednou stalo něco podobného. Při čtení díla Viktora Fischla. Také šlo o osudy Židů za druhé světové války.

Myslíte si, že je svět k Židům spravedlivý?

Není. Ale vůbec nechápu skrze své myšlení a cítění Středoevropana, jak oni udržují ty své chasidské tradice. I když vědí, že svět tohle odmítá a nebude k nim dobrý, oni na svých tradicích trvají.

Není židovské dodržování tradic podmínkou přežití židovského národa?

No asi je, ale v současném světě už je to dodržování tradic na takové úrovni téměř nepochopitelné. My žijeme daleko rychleji a mnohem odlišněji.

Oba dva už máme vzhledem k našemu věku jakousi životní zkušenost. Nevím jak vy, ale já jsem mezi běžnými lidmi nezažil nějaký intenzívní odpor vůči Židům. Možná je to tím, že nežijeme na Blízkém východě. Z čeho se to bere, takové ty rasistické postoje a názory?

Mám dojem, že to jsou dějiny. Že to přechází z generace na generaci.

Dne 20. dubna 1889 se narodil Adolf Hitler. V poslední době se kolem tohoto data objevují akce neonacistů. Myslíte si, že by společnost měla aktivně vystoupit proti neonacistickým pochodům?

Společnost by měla dát najevo, co si o tom myslí, ale nevím, k čemu to bude dobré. Protože lidé jsou nepoučitelní. Vždyť je vidíte. Mají kukly, šátky přes obličej, někteří se jdou jen tak porvat, znáte to z dění kolem fotbalu. Ti lidé se rádi rvou. Tam snad pomohou jedině sankce, ale ty zase nemůžeme dělat my. Já tyhle lidi nechápu. Jsou mezi nimi třeba popírači holocaustu. Ale i na to máme zákony. Jen je třeba je důsledně uplatňovat.

Pojďme zpátky k divadlu. Z pouhého pohledu na vaši hereckou dráhu je zřejmé, že jste snad mezi členy činohry NDM jediný, který prošel tolika divadly…

Ano, bylo jich šest. Ale to je zdravé pro herce, měnit angažmá.

Proč?

To máte tak: dřív, když jsem chtěl vyšší plat, tak jsem musel jít tam, kde nabízeli více. Tedy když mě chtěli. Když jsem byl svobodný, šlo o změnu prostředí. A tam musíte znova a znova začínat od nuly. A protože je člověk z podstaty pohodlný, zvykne si na určité mantinely a v rámci nich pak zpohodlní a přežívá. Já mám dojem, že takových herců, kteří se vědomě snaží být lepší a lepší zas tak moc není. Teď nemluvím o sobě, aby to zase nevypadalo, že se vytahuji. Ale byly i jiné důvody. Jednou jsem měnil angažmá, protože bývalý kolega herec, komunista, se stal ředitelem divadla, a začal protěžovat komunisty, i když byli špatní herci. A já jsem si řekl: Tady už nebudu. V Olomouci jsem se zase po listopadu 1989 ocitl v odborech a v politice. Měl jsem dokonce kandidovat do parlamentu, ale to jsem zakázal. Zjistil jsem, že mám lidem vysvětlovat společenské a politické dění, ale já jsem především herec, ne politik.

Myslíte si, že politické angažmá je ke škodě herecké profese?

Ne, to si nemyslím. Důkazem je kolega Vava (Vladimír Polák, pozn. aut.). Ten je členem zastupitelstva a chce jím být i nadále. Ale člověku to ubírá na klidu a na prostoru k tomu, čím se má zabývat v rámci své profese. A také musíte těm věcem kolem dění v obci rozumět. Takže budu raději dělat to, co si myslím, že umím.

Ještě jedna otázka, která souvisí s délkou vaší herecké dráhy. Mění se publikum? Promítá se nějak doba do chování lidí v hledišti?

Myslím si, že publikum se mění. A k lepšímu. V Ostravě jsem už třiadvacet let. A byly třeba chvíle, hlavně v dopoledních představeních pro školy, že na nás svítily děti z hlediště lasery, bavily se. Pokud pedagogové vedou děti k tomu, že divadlo je svým způsobem svátek, tak se to hned pozná. Dnes se tedy už nechodí do divadla jako na sváteční událost, ale na druhou stranu musím říci, že dnes i mládež i dospělí ta naše představení berou a pozorně je sledují. A dospělí? Ty mohu rozdělit na konzervativní diváky, kteří mají rádi realističtější a klasické divadlo a kteří třeba z některých inscenací i odejdou, protože je to na ně moc moderní, nebo tam teče krev, samozřejmě obrazně, nebo se tak nelpí na klasickém textu. A pak na ty, kteří naopak ty novinky v divadelní práci vítají.

A proč je dobré lpět na klasickém textu?

To je složitá otázka. Za prvé autor by měl být ctěn. Samozřejmě, že text je možné proškrtávat. Když třeba chcete posílit celkovou myšlenku výkladu hry. Nemusí se mi to líbit, ale jako herec musím respektovat názor dramaturga a režiséra, kteří tu věc vidí v celku.

Těšíte se na některou ze svých současných rolí více než na jinou?

Na doktora Chapmana v Habaďůře, ale také na hraběte Kenta v Králi Learovi, ve kterém hostuji v Opavě. Tam to bylo pro mne také zajímavé, protože to dělal rozhlasový režisér, který kladl důraz na autorův klasický text. A v pátek (18. dubna) mám opět práci, kterou dělám rád, tentokrát v pořadu Radovana Lipuse Stesk kavárenského povaleče, v 19 hodin v kavárně klubu Atlantik. Bude to o kavárnách nejen v Buenos Aires. Mám hledat nějaké úryvky o Argentině, dokonce Radovan chtěl, abych s Aničkou (herečka Anna Cónová) zazpíval argentinské tango. Nějaké knížky jsme našli, a tango také bude, to ale asi beze mne. Anička zazpívá, a bude zpívat i Hanka Fialová (členka souboru opereta-muzikál NDM, představitelka první dámy Argentiny Evity, pozn. aut.).

Často se vašich kolegů ptám, jestli se nějak divadlo podepisuje na vývoji světa?

To asi ne. Ale na myšlení a jednání lidí se podepisuje určitě.

A podepsalo se nějak divadlo na vás?

Na zdraví určitě (smích). Ale když mám odpovědět vážně, tak si daleko více uvědomuji, že když jsem byl mladší, byl jsem lehkomyslnější, ale když chcete dělat divadlo, tak do sebe musíte dostat myšlenky, které režisér přes herce nabízí divákům, a tím se ovlivňuje i jednání a myšlení herce a každého člověka, který s divadlem přijde do styku.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.