Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Eva Dřízgová-Jirušová: Z úspěchů studentů mívám větší radost než z mých vlastních

Eva Dřízgová-Jirušová: Z úspěchů studentů mívám větší radost než z mých vlastních

24.11.2014 Divadlo

Ostravská sopranistka Eva Dřízgová-Jirušová je nejenom jednou z nejvýraznějších uměleckých osobností tuzemské operní scény, ale také vyhledávanou hudební pedagožkou, mezi jejíž žákyně patří i šestnáctiletá Patricia Janečková, jeden z nejnadějnějších talentů nejmladší generace. V rozhovoru pro deník Ostravan.cz hovoří první dáma ostravské opery o své cestě k umění, oblíbených rolích, pedagogické činnosti ale také překvapivě prozrazuje, že ve zralém věku zažívá někdy větší trému než v raném mládí.

Zvětšit obrázek

První dáma ostravské opery Eva Dřízgová-Jirušová.
Foto: Archiv

Mám vás tak bytostně spojenou s Ostravou, že mne překvapilo, když jsem si přečetl, odkud pocházíte: Jižní Morava, Blansko. Vaší první učitelkou zpěvu byla paní Věra Škápíková. Jak na její hodiny vzpomínáte?

Věra Škápíková mne ovlivnila svým vztahem k hudbě a obětavostí pedagoga, který neplní jen své povinnosti, ale je hudbou úplně pohlcen. Chodila jsem k ní do sólového zpěvu, ale měli jsme tam i dua, tria i sbory… Pravidelně si pro ni večer chodil její manžel se slovy: „Tak co, kdy bude ta večeře?“, protože vždycky zapomněla hlídat čas. Domů jsme chodívali potmě. Její výchova byla komplexní. Moc nás neusměrňovala, co se týče vokální techniky, a zaplaťpánbůh za to, protože v tomto věku je lepší, když děti zpívají s chutí.

Jaké bylo vaše první veřejné vystoupení?

Myslím si, že to bylo asi v šesti letech, ale nebylo to v ZUŠ, ale v kostelním sboru. Chodívalo se tam v sobotu, dělaly se tam pěkné projekty jako vánoční mše, s kterými jsme pak jezdívali všude možně po poutích.

Konzervatoř jste vystudovala v Brně, potom jste překvapivě nastoupila rovnou do angažmá. Nechtělo se vám na vysokou školu?

Tam byl trošku problém. Tenkrát člověk studoval proto, aby dostal angažmá. Dnes to je trošičku jiné. Angažmá většinou málokdo dostane a víceméně se snaží prosadit jako host v různých divadlech, koncertní činností a podobně. Mně se podařilo předzpívat v šestém ročníku tehdejšímu šéfovi panu Kefrovi, který mi nabídl roli Mařenky. To jsem přijala, zazpívala jsem Mařenku a dostala nabídku na angažmá. Bylo to v době, kdy jsem zvažovala, jestli půjdu na vysokou školu, nebo zvolím rovnou angažmá. Dohromady to v té době nešlo, a tak jsem si zvolila angažmá. Až po letech jsem si vysokou školu dodělávala vzhledem ke své pedagogické činnosti.

Nelitujete dnes té volby?

Nelituji, někdy člověk musí mít štěstí na pedagoga a nikdy nemá záruku, že to dobře dopadne. A měla jsem asi štěstí na lidi, kteří mě dál formovali, takže jsem se nějakým způsobem dále rozvíjela.

První angažmá jste tedy strávila v Olomouci. Pak přišlo pozvání do Ostravy…

V Olomouci jsem byla rok. Tam jsem se setkala v inscenaci Hubička s panem režisérem Nekvasilem.  Angažmá v Ostravě mi nabídl tehdejší šéf Návrat, ale tehdy jsem to napoprvé odmítla, protože se mi v Olomouci líbilo. Musím říct, že o Ostravě jsem tehdy měla představu té šedi. A když jsem tady přijela, bylo vždy hodně ošklivo, čímž se ten pocit ještě umocnil. A v Olomouci byl výborný kolektiv, takže jsem tam zůstala. Jenže další rok se ten kolektiv rozsypal. Iveta Žižlavská odešla do Prahy, Ríša Hahn do Brna a najednou jsem se tam přestala cítit dobře. A tak jsem napsala do Ostravy, jestli ta nabídka trvá…

jenufa

Jako Jenůfa v opeře Leoše Janáčka Její pastorkyňa. (Foto: NDM)

Za dva roky to bude třicet let, co jste v Ostravě. Které role byly pro vás nejvíce zásadní?

Jenůfa, Rusalka, Mařenka, Liška, Mimi, Butterfly, Traviatta. Ty jsem asi hrála nejvíc. Pak jsou takové, které se mi strašně líbily a cítila jsem se v nich dobře, například Roxana a Desdemona.

Zásadním úspěchem vaší pěvecké kariéry jsou také dvě jedinečné Ceny Thálie. Nejprve za Mimi v Pucciniho Bohémě, pak za Debussyho Melisandu. Jak ocenění s odstupem času prožíváte?

Dodala bych, že ještě dva roky předtím jsem měla úzkou nominaci za Lišku Bystroušku… Já mám pocit, že jsem si to v té době ani neuvědomovala. Jak to přicházelo, tak jsem to i přijímala. Možná, že kdybych si v té době hledala agenta, že bych z toho více vytěžila, ale já nejsem ten typ. Jsem člověk, který přijímá to, co přijde, a jsem za to vděčná. Nepracuji pilně na nějakém budování.

Když jste vzpomněla Bystroušku, vybavuji si, že jste tuto Janáčkovu operu představila v japonské premiéře s Tokijským symfonickým orchestrem. Jak se Janáček líbil Japoncům?

Bylo to zajímavé, protože to hrál japonský orchestr. Přijeli čeští sólisté, ale bylo to promíchané, některé menší role byly obsazeny japonskými zpěváky. Japonská píle se projevila, ale na prvních zkouškách to bylo ještě trochu rozpačité. Asi si říkali: Co to je? Potom je ten Janáček úplně chytil. Závěr pobytu i představení byly úžasné. I orchestrální hráči si o pauzách prozpěvovali ty motivy z Janáčka a za krátkou dobu si ho zamilovali. To bylo strašně příjemné a člověk byl hrdý, že Janáček má takovou sílu.

V rozhovorech většinou uvádíte, že se cítíte doma v Blansku. Cítíte se doma i v Ostravě?

Určitě. Já myslím, že člověk může mít domov na více místech. Taky mám ještě takovou srdeční záležitost ve vesničce Dolní Újezd u Litomyšle, odkud pocházejí moji prarodiče. Tam jsem strávila dětství, takže i tam mám domov. Vždy, když tam přijedu, zatlačím slzu v oku a jdu dál. Cítím se doma i v divadle, je to jakýsi domov pracovní. Vždy, když jsem s přáteli, se cítím dobře.

Vy jste kromě neobyčejných pěveckých výsledků také velmi úspěšný pedagog. Na co jste nejvíce hrdá?

Zrovna teď mám takové dvě radosti: moje žačka Veronika Holbová v Lyonské opeře ztvární roli žínky v Dvořákově Rusalce. A Patricia Janečková se vrátila z Říma, kde získala první cenu. To jsou takové moje radosti. V Římě to byla soutěž do šestatřiceti let, letos tam bylo osmdesát umělců z celého světa a Patricia byla nejlepší. V italských novinách o ní psali jako o malém římském zázraku.

08_Patricia_Janečková_se_svou_profesorkou_zpěvu_Evou_Dřízgovou_Jirušovou. Foto_BELLEVOICE

P. Janečková se svou profesorkou zpěvu E. Dřízgovou-Jirušovou. (Foto: Bellevoice)

Kdyby měla vaše nejlepší žačka možnost jít po konzervatoři rovnou do angažmá, schválila byste jí to? Nebo byste trvala na vysoké škole?

Já myslím, že se vše změnilo. Je to individuální. Někdo je v jednadvaceti letech zralý nejen mentálně, ale i fyzicky, že už by mohl, ale asi ne plnou zátěž. Někdo se teprve rozkoukává. Doporučila bych hodně opatrně. Je to vždy riziko. Hlas máme jen jeden a nemůžeme ho vyměnit, tak si ho musíme opečovávat a dbát na to, aby vydržel. A vybírat si určitě ty role, které jsou ideální, čili začínat třeba Mozartem. Souvisí to s typem hlasu.

Účinkování v divadle a výuka. Jsou to propojené disciplíny?

Jsou to činnosti vzájemně se doplňující a vzájemně se obohacující. Protože i pedagog se musí naučit učit – ne každý výborný umělec umí výborně učit. Musí mít to pedagogické ucho, které je schopno se dostat do toho vnitřního ústrojí a slyšet, co je tam špatně a co je tam dobře. Ne každý to ucho má. Naučit se správně formulovat cestu studentovi. Je to komplikovaná záležitost a výsledek není zaručený. Právě pěvecká výuka je velmi specifická, je hodně o talentu a píli. Pro mě to má zpětnou vazbu, protože člověk musí některé věci znovu pochopit, pojmenovat je. Vždy jakmile se něco pojmenuje, tak to začne jinak fungovat. Někdy člověk řeší své vlastní problémy přes problémy svých studentů. Někdy se třeba stane, že mi můj muž řekne: Hele, zpívej, jak učíš. Člověk má na své cestě období, kdy neví, kudy kam. Organismus se mění, u žen to bývá mateřství, takže se pak znovu musí hledat to, co fungovalo. Pěvecká technika je něco, co když se přestane hlídat, odchází. Je to práce na celý život. Není to jednoduché, je to boj.

Jak to má zkušená profesionálka jako vy s trémou. Zažíváte ji vůbec?

Psychická stránka se v průběhu let mění. Mladý člověk, který není zatížený zkušenostmi, si spoustu věcí ani neuvědomuje. Má to jednoduší. Nedává si to do souvislostí. Já jsem dlouho, dlouho nebyla žádná trémistka. Čím jsem starší, tím více to musím řešit. Mám větší pocit zodpovědnosti. U mnoha kolegů to funguje podobně. Když jsem se vrátila z předávání Ceny Thálie, kde všichni říkali, jak jsem vynikající, bylo pro mne velmi těžké vyjít znovu na pódium a dokázat, že jsem si to zasloužila. Je to zatěžující a svazující! Není to příjemné a všichni, kdo to prožili, mi to potvrdí. Není to jen zpívání pro radost, je tam něco, co by tam nemělo být.

Je nějaká role, která vás bytostně lákala, a přesto vám utekla?

Role, která mi utekla? Markétka v Gounodově Faustovi. Ta opera byla nasazena v době, kdy jsem byla na mateřské. Jinak jsem stihla snad všechny nejkrásnější role. Jsem vděčná za to, co bylo. Možná pomalinku předčasně skládám účty, ale nechám to tak. Začínám se radovat z úspěchu svých studentů a zjišťuji, že z nich mám možná ještě větší radost než z těch vlastních. Protože ty jsem si nedokázala intenzivně prožít. Už jsem se naučila nebýt nervózní a fakt jim věřit a s chutí si to vychutnat. V tom vidím postupný přechod do dalšího mého působení, které nebude omezeno věkem, vzhledem. Dokud člověk bude trochu přemýšlet, může být prospěšný.

Co je pro vaši práci důležité? S jakými zásadami by měli mladí studenti zpěvu přistupovat k této profesi?

Především s pokorou k autorovi. Nebrat svoji interpretaci jako interpretaci sebe sama, ale snažit se splnit představu autora. Být pokorná ke svým kolegům, nebo k dirigentovi či pianistovi. Brát to jako spolupráci. A potom poctivost. To se vždy vyplatí. Také jsem si to vyzkoušela. Když člověk něco ošidí, hned se mu to vrátí.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.