Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Osiřelý západ: Místo lásky nenávist, mrtvý táta a život bez ceny

Osiřelý západ: Místo lásky nenávist, mrtvý táta a život bez ceny

17.1.2015 Divadlo

Páteční premiéra inscenace proslavené a cenami ověnčené hry irsko-britského dramatika Martina McDonagha Osiřelý západ v režii Janky Ryšánek – Schmiedtové zahájila divadelní rok 2015 na jevišti Divadla Petra Bezruče. Hraje se v překladu Ondřeje Sokola a v dramaturgii Daniely Jirmanové, scénu vytvořil Jaroslav Čermák. Hudba k inscenaci je dílem Maria Buzziho.

Zvětšit obrázek

Ondřej Brett (vlevo) a Lukáš Melník v inscenaci Osiřelý západ.
Foto: Aleš Honus

Poslední z takzvané Leenanské trilogie (Kráska z Leenane, Lebka z Connemary, Osiřelý západ) je krutou groteskou o vyprázdněných, marných a zbytečných lidských životech. Čtveřici postav tvoří dva bratři Connorové – Coleman a Valene, kněz Otec Welsh a mladá dívka Girleen. Bratři žijí sami v domě, který zdědil starší z nich, Valene. Děj hry začíná bezprostředně po pohřbu otce zastřeleného puškou z ruky mladšího z bratrů.

McDonagh ve své hře vytvořil postavy, které jsou koncentrátem absolutní beznaděje. Oba bratři jakoby ustrnuli v dětství, chovají se infantilně, ve své řeči používají odposlechnutá slova ze světa dospělých, aniž by místy znali jejich význam. Zatímco Valene má alespoň jakousi životní náplň, i když absurdní až zvrhlou, protože sbírá plastové figurky svatých a umanutě trvá na vlastnictví věcí, které pro něho mají větší cenu než lidský život, jeho bratr Coleman nemá ani tuto potrhlou činnost, žije život který je horší než život zvířete. Bez citů, bez vztahů, bez jakékoliv lidskosti.

zapad2

Dušan Urban (vlevo) a Lukáš Melník v inscenaci Osiřelý západ. (Foto: Tomáš Ruta)

 

Kněz Welsh, který by měl být morální autoritou, nemá úctu ani obou bratrů, ani dívky Girleen, která netouží po ničem jiném, než po jeho fyzické lásce. Nešťastný ve své bezmocnosti rozehraje hru, ve které se snaží naplnit své životní poslání vlastní, ale v konečném důsledku naprosto zbytečnou smrtí.

Jediná Girleen nese jisté znaky lidskosti, je schopna alespoň nějakého citu, ale i zde je všechno čeho by chtěla dosáhnout od začátku pochybené. McDonagh sice situuje celou Leenenskou trilogii do vesnice na západním pobřeží Irska, jeho hra je však metaforou odrážející nedostatky celé současné civilizace.

Mario Buzzi nevyužívá ve své hudbě nabízející se irské motivy. Z reproduktorů zní hudba spíše sférická, odkazující na nadpozemské hodnoty. Je to hudba vzhledem k tomu, co se děje na jevišti, velmi kontrastní, a tím ještě více podtrhující každou situaci.

Jaroslav Čermák jednoduchými prvky vytvořil na scéně pokoj venkovského domu, ve kterém oba bratři žijí, i pomyslný břeh jezera, kde probíhá dialog kněze s dívkou Girleen.

Režisérka Janka Ryšánek – Schmiedtová vede představitele všech čtyř postav k dechberoucí  herecké smršti. Divák téměř nestačí vnímat vše, co se před ním na jevišti odehrává. A i když je to dění místy směšné a z hlediště skutečně zaznívá smích, je to jen reakce na absurdní a po většině krutou grotesku.

Režisérka si poradila i z nástrahou, kterou je dlouhý dopis kněze adresovaný oběma bratrům: nechá představitele Otce Welshe Dušana Urbana odříkat celý monolog v přítmí, čímž je podtrženo každé pronesené slovo, a pozornost publika je vybuzena na nejvyšší míru. Jediným nedostatkem režie je mírné nadužívání přítmí, ve kterém není vidět do obličeje postav i ve chvílích, kdy by to bylo namístě.

Ondřej Brett hraje Valene Connora jako mírně retardovaného mladíka. Herec tuto retardaci potrhuje nejen způsobem řeči, ale i pohybem celého těla a všemi gesty. Lukáš Melník v postavě Colemana Connora je ztělesněním agrese. Ta je vlastní i jeho bratrovi a je protipólem neexistující bratrské lásky, které není schopen ani jeden z nich.

zapad1

Sarah Haváčová v roli Girleen v inscenaci Osiřelý západ. (Foto: Tomáš Ruta)

 

Sarah Haváčová je mezi všemi až výjimečně lidská. Její Girleen nepostrádá jistou dívčí něžnost a až předčasně vyzrálou ženskost. Toto pojetí postavy se mírně vymyká celkovému obrazu bezvýchodnosti, jaký autor vepsal do celého příběhu. Jakoby herečka spolu s režisérkou inscenace říkala, že v opětované lásce (ke které ovšem nedojde) je jistá naděje lidstva.

Všichni čtyři představitelé mají jisté rezervy v mluvní složce. Ve vypjatých scénách není vždy dobře rozumět tomu, co vlastně říkají, což platí i o některých pasážích ztichlého projevu. Je to škoda, protože u Mc Donagha platí: Co slovo, to perla.

Premiérové publikum odměnilo všechny realizátory inscenace zaslouženým, nadšeným a dlouhotrvajícím potleskem. Kuriozitou premiéry se pak stal požární poplach, který byl v budově Divadla Petra Bezruče spuštěn bezprostředně po děkovačce. Mnozí diváci si zpočátku mysleli, že je to součást představení. Ano, slova „v budově se vyskytly technické problémy, opusťte prostory všemi dostupnými východy“ jakoby vyzývaly k opuštění světa a života, ve kterém postavy na jevišti žily.

Všem ale brzy došlo, že poplach je skutečný, ale také to, že jiné místo k životu než na planetě Zemi zatím pro člověka není. A že pomyslný požár spalující lidskost jako takovou můžeme uhasit jen sami. V tomto smyslu se událost s požárním poplachem stala součástí katarze.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.